Bylo to v roce 1787, kdy principe Bondini, složiv úřad vyslance Království neapolského, vrátil se z Madridu do Neapole, aby se pomodlil na hrobě své manželky, jež zemřela za jeho diplomatického poslání; nyní žil kníže po tři léta v ústraní, a teprve v zimě roku 1789 stala se jeho milenkou hraběnka Reccň, zvaná Terrine, ponevadž se jmenovala Catherine a měla pleť hnědou jako vypálené teriny. Následujícího léta potom dával principe Bondini v zahradě své vily u Římské silnice maškarní slavnost, jíž se zúčastnili mimo jiné i pan princ Filip, mnohé osobnosti ode dvora, kardinál-komoří kníže Leone Butto a veliké zástupy lidu; neboť kníže Bondini, byv spojen v Madridu s králem proti městům, hledal v Neapoli spojení s měšťany proti králi, odpovídaje takto na otázky, které si sám kladl, když četl znepokojivé a obšírné dopisy z Paříže.

Principe Bondini, velmi vysoký a tělnatý muž, pozdravoval své hosty u brány zahrady, do níž se otevírala galérie starého traktu vily a veranda přistavěná k novému křídlu a k níž přiléhaly ještě oranžérie, olivový a morušový háj a jízdárna.

Uprostřed zahrady, kde byly nově zřízeny boskety, kiosky, Próteova jeskyně a veliký bazén s mušlovitým plavidlem, byly nyní postaveny stany najatých komediantů, barvené šafránem a rumělkou.

“Dobrý Esope,” vítal principe Bondini pána v dominu, který přicházel, veda dívku v lila, “přeji vám, aby krásné dítě, jež přivádíte, bylo s dnešní slavností spokojeno.”

“Slyš to, drahá,” odpovídal pan Esop ke své dívce, “Jeho Jasnost praví, že se zde nemusíš ostýchat. Milý Lodovico,” zvolal, jda mimo, na mladého kavalíra, “vaše přítelkyně ocitá se v rozpacích, neboť nemá nikoho, kdo by jí upevnil jehlici, kdyby se jí uvolnila v účesu. Myslím, že byste ji nalezl u sochy Neptunovy.”

“Drahý Esope,” řekl pan Lodovico, “co je nového?”

“Nic než že vznešený Bondini neví, co by měl vědět, a že slavná Terrine dělá, co by dělat neměla. Neboť, má drahá,” obrátil se pan Esop ke své milence, “vězte, že ona dáma s červenou maskou je hraběnka Recco, zvaná Terrine, a že ten, na koho se nyní usmívá, není náš hostitel, nýbrž básník Fosco, o kterém se říká, že jeho rýmy nejsou tak zvučné jako rýmy Innocenza Frugoniho. A nyní, drahá Liso, můžete mně vysvětliti, proč mají ženy větší náklonnost k básníkovi než k čestnému muži, třebaže tento nikdy nelže?”

“Proto, myslím,” pravila Lisa, “že básníka miluje mnoho žen, kdežto čestného muže jen jedna, není-li i to pochybné; neboť muž je nejvíce svůdný ženami, které nechaly na něm své stopy.”

“Vzácný příteli,” řekl básník Fosco, který přišel pozdravit pana Esopa, “poctíte mne, přijdete-li poslouchat, až budu recitovati svůj kuplet na ostrůvku Galateině.”

“Drahý Orfee,” pravil pan Esop medově, bera za ruku Lisu, “poctěte pozváním i toto drahocenné stvoření.”

“Orfeus,” namítal sladce Fosco, “dovedl okouzlovati zvířata, ale jistě by byl shledal, že je méně snadné okouzlovati anděly. Rozmilý Esope, víte, že je zde Droz se svými androidy? Pojďme se přece podívat na verandu, kde je vystavuje! Ctěny Esope, neznám nic pozoruhodnějšího, než jsou tyto mechanické loutky.”

Zatímco všichni tři přecházeli přes trávník, vyšvihl se na hrazdu, visící ze dvou platanů, španělsky akrobat, dlouhý a s neobyčejně malou hlavou, a vykřiknuv, rozhoupal hrazdu; a na letící houpačku vznesla se v rozběhu žena v rudém trikotu, a nyní oba, sloučivše se v prstenec kolem hrazdy, kterou obepínali prohnutými zády, roztočili se jako živoucí a krásné kolo.

Klidní houpaví provazochodci přecházeli po lanech vysoko napjatých a kynuli rukama. Na estrádě dávali operu s klasickým baletem, improvizátoři, stojíce na patnících, oslavovali knížete Bondiniho, zatímco pěvci z Luccy, doprovázeni loutnaři, zpívali balaty a závodili, prodlužujíce nejvyšší tóny, jež se bolestně napínaly na kritickém kraji hlasového zlomení.

Říkalo se, že u oranžérie je právě hráno Zabíjení žida, a před pavilónem papoušků, kteří drsně a podrážděně vřeštěli, rudě šachovaný bajazzo sváděl krvavý zápas se třemi velikými krocany, jež posléze sťal napodobeným justičním mečem města Neapole.

Vysoko v korunách stromů seděli chlapci a sypali dolů konfety a koriandoly, rozprášené větrem v hustých vířících mračnech. Velicí pávi spouštěli z větví ocasy a křičeli chvílemi chraptivými nostalgickými hlasy.

Opice v rokokových šatech a s maršálskými klobouky na hlavách vyřítily se z opičárny a zmocnily se větvoví stromů, jež hořce a dusně voněly v žáru dne.

Principe Bondini obcházel mezi obecenstvem, vztyčuje vysoko svou tlustou postavu a žlučový obličej váčkovitě vrásknoucí, nadzvedaje kordem černý plášť španělské módy, jíž nikdy neodložil, až konečně zabušiv holí na veliký zvon, ohlásil konec první série produkcí.

Tu sestoupili artisti z pódií a vmísili se mezi pasanty. Byli zde atleti s nahým trupem, s čely úzkými a skvrnitými; němečtí a irští klaunové v plátěných plundrách strkali se hranatě proti proudu, voltižéři seskočili z hrazd a napínali vykloubené údy, balleteusy, zahalivše se gázem, ulehly do trávy a smály se, žvýkajíce datle, zatímco hoši z výše stromů neustávali sypati oblaka lehkých konfetů na hlavy promenujících.

Po cestách tísnili se v pošetilé směsici hosté oddechující pod maskami ve smíšených parfémech. Ruce lepkavé cukrovím tiskly se propletenými prsty a milenci dýchali si do tváří, sraženi k sobě těly roznícenými sluncem a slavností.

“Živote!” zvolal pan Esop a pozvedl ruce, “existuje něco bohatšího, zmatenějšího a složitějšího, než je šílenost tohoto dne? A přece, tito akrobati vystupují na hrazdy a usmívají se, dříve než mohou zemříti chybným hmatem; zpěváci chvějí se rozčilením, když prodlužují svůj nejvyšší tón; tanečnice pohlížejí v pauze na své nohy a uvažují o svých tancích a o svých milencích; klaunové se rozšklebují a šaškové nastavují tváře hanebným ranám; a to vše proto, aby kníže Bondini s pohrdáním pohlížel na davy, jež přilákal, a aby si hraběnka Recco pomyslila, jak krásně jí sluší tyto zástupy lidí, a aby kdosi, Esop, Esop zrozený jako věcná poznámka své matky, cele se shrnul do věcné poznámky: Vidíte tyto lidi s maskami na tvářích? Vězte, že těmito bláznivými škraboškami chtějí zamaskovati svou bláznivost; neboť chtějí, aby jejich nerozumné slabé veselí zdálo se býti hrou, zatímco jest jejich plnou a životní vážností. Drahy Fosco, zdá se mi, že na vás kývá hraběnka Recco a myslí si: Jak krásný je dnes Fosco pod svou atlasovou škraboškou!”

Pod glorietem stáli vznešení hosté a pohlíželi dolů na promenádu. Principe Bondini přistoupil k Terrině, vysoko vzpřímen ve svých černých šatech; avšak Terrine kývala na Foscu. “Jdeme k Drozovi,” zvolal básník, a hraběnka Recco ihned seběhla ze schůdků glorietu. “Jdu také k Drozovi,” řekl pan princ jednoduše a sestoupil dolů, doprovázen i panem kardinálem, panem abbé Cimolou, mnohými pány ode dvora a jinými notabilitami. Tu vykročil majordom vpřed, a nesa napříč dlouhou hůl, uvolňoval cestu vznešeným panstvům; a tak přišli všichni k verandě, na níž byl zavěšen veliký nápis: H. L. J. DROZ, M. C. F. & N.

Majordom zabušil holí do schodů a z verandy vystoupil, skloněn ve hluboké pokloně, malý muž se slavnostním tupetem na hlavě a se širokými krajkami na prsou a rukávech.

“Vy jste Droz, pane?” zeptal se pan princ, usednuv.

“Váš služebník, Výsosti.”

“Je to pravda, že jste byl knězem?” zeptal se veselý pan abbé Cimola.

“Jen seminaristou, důstojnosti, akolytou.”

“Ukažte nám,” doložil pan princ, “své androidy, své hračky.”

“Hračky?” zvolal Droz bolestně a postavil před pana prince Písaře; když byl natažen, psal Písař okrouhlou ženskou kurentkou: “Henri Louis Jacquet Droz, La Chaux de Fonds, m’a fait 85.” Na miniaturním spinetu hrála loutka křehkými prsty tiché árie Pellegriniho. Figurky v hedvábných krinolínách tančily tříkrokový menuet kolem Fauna, pískajícího na moldánky. Milenci se líbali a otáčeli se, držíce se za ruce, “L’éventail,” řekl Droz a přisunul před pana prince loutku velikostí rovnou člověku, jež se ukláněla a zakrývala si obličej vějířem, odříkávajíc divně, jakoby kovově šeplavým hláskem: “Si – – No – – Ano – – Ne – – –”