Uprostřed zahrady již dávno zhasly lampióny a iluminace ohňostrojů; jen na prostranstvích byly zapáleny hranice a ozařovaly zahradu rudými zážehy.

Stany artistů byly již zavřeny a jen v některých vrhaly se z nitra stíny podivných a tajných jednání na závěsy pečlivě spuštěné. “Bojím se,” sténala Lisa.

Kolem estrády, na níž byla odpoledne hrána opera, stála skupina lidí s pochodněmi a konala v nejasném spěchu přípravy.

Náhle vyrazili ze skupiny běhouni, zdvihajíce v rukou hořící větve, a rozběhli se po celé zahradě, volajíce:

“DŘÍVE NEŽ PŘIJDE DÉŠŤ.”

Za nimi vyšli hlasatelé a provolávali:

“POSLEDNÍ PŘEDSTAVENÍ MIMO PROGRAM:

HRA NA ESTRÁDĚ.”

Pódium bylo ozářeno pochodněmi a kolem stálo poslední obecenstvo; byl zde pan Esop s Lisou, Terrine, jež mluvila s panem abbé Cimolou, básník Fosco a jiní, pak mistr Droz, vzrušený a nedočkavý, a ti, kteří byli vylákáni z hloubi zahrady a zakrývali si oči dlaněmi se vzezřením udiveným a nejistým.

Nad estrádou byl navěšen nápis narychlo zhotovený:

Loutka

Hra

Žena s vějířem a červenou maskou.......***

Muž..............…………………………..***

Tento muž stál na estrádě proti ženě s vějířem, skrývaje tvář černou maskou, v černém plášti, jejž nadzvedal kordem. “Drahá Liso, toť Bondini,” poznamenával pan Esop polohlasně. “Si,” řekla žena na estrádě a kývala vějířem.

“Si, si,” šeptal dole Droz, necítě se nadšením, “pravdaže si, loutko, hračko, ženo! Ukloň se panstvu a řekni si. Jak je krásná, můj pane, že? Si, si, co dále?”

“No,” řekla žena a kynula hlavou.

Muž na estrádě vzdychl a jal se mluviti:

“Dnes pravím posté: já vás miluji,

že větší lásky sotva najdete,

byť sto let žila jste. Tož poslyšte,

jak miluji vás, že mé nitro vše

jen částí mojí lásky zdá se být,

a tělo mé (neb tak vás miluji)

se zdá být pouhým stínem vášně mé,

jež sžírá mne.

Však vy se tváříte

tak, jak byste mne ani neznala.”

“Si.”

“Vy mne neznáte? To je podivné. Vzpomeňte si přece, že jste mně říkala tisíckráte mezi polibky, že mne milujete. Neznáte mne? Tedy vzpomeňte si aspoň na smrtelné hříchy, kterými jsme zatratili své duše. Prosím upamatujte se jenom: daroval jsem vám vilu, mlčím-li už o špercích; tedy znáte mne?”

“No.”

“No? To je podivné. Vzpomeňte si jen poněkud, že jsem vás obklopil přepychem, jakého nemá náš král. No? Tedy zabil jsem muže, který vás prý pohaněl. Vy si ještě nevzpomínáte, kupodivu. Koupil jsem vám kdysi za šest centíků na ulici psa, blešivého žebrákova psa, který se vám zalíbil; znáte mne už?”

“Si.”

“Ach, ona mne zná, mé panstvo, není to rozkošné? Přestože onen pes už dávno pošel hladem! Či snad ho tenkrát zabodla svou dýkou? Vzácní páni, ona to jistě už neví, promiňte jí. Ale chtěl jsem říci něco jiného: Když jsem se s ní poprvé seznámil, byl večer neskonale krásný –”

“No.”

“Jak to že ne? Pravím toliko, že byl krásný večer; ale mohu se také mýlit. Určitě však vím, že vy jste byla tenkrát neskonale krásná, vzpomínám si, zavíraje oči, a já jsem se vás ptal: Dříve než se stanu vaším otrokem, řekněte, musí se muž státi otrokem, aby byl hoden ženiny lásky?”

“Si.”

“Kupodivu, tenkrát jste řekla no; a já vás proto miloval. Má nejdražší,

dnes pravím posté, že vás miluji:

mé ruce chvějí se tak prosebně,

že stydím se za jejich pohnutí.

Má milenko, já skláním koleno:

mé čelo zachyťte do drahých rukou svých

a rcete, zda mne milujete.”

“No.”

“No, řekla jste, slyšel jsem dobře, no?

To slovo přímé jest. Jak, no jste řekla?

Já vím, já vím; však netroufám si věřit,

neb příliš krátké je to slovo no.

Já špatně slyšel snad, a podruhé

se táži, zda mne milujete.”

“Si.”

“Jak, si? Toť podivné. Vy díte si?

Zde no, zde si; a z toho volit mám

no, nebo si. Si, milenko má, no,

toť podivno, si, nebo není, no...

Vy no jste řekla? Vy jste řekla si?

Si rovněž přímé jest. Má nejdražší,

si, nebo no, však v jednom vy jste lhala.”

“No.”

“Toť pravda, neb je obé stejná lež,

lžeš, ženo, si, i no, a vždycky lžeš,

lžeš slova, pohledy i pohyby,

a lhala bys i ženské tělo své,

lhala bys ňadra, boky vypnuté,

lhala bys duši, kdybys mohla jen,

jen kdybys mohla!”

“Si.”

“Si, si, si, což v ní není nic čestného? Či snad je opilá, že se potácí z náručí do náručí, mezi si a no, od muže k muži, jako slepá, bez vědomí, bez vůle, bez rozumu a bez svobody? Čím je opilá? Je opilá rozkoší nebo tajemstvím? Snad je vůbec tak opilá a potácí se a neví, neví, neví –”

“No.”

“No, no, ona vůbec neví, co se s ní děje, a žádný výkřik bolesti ji neprobudí z tohoto neklidného spánku, který ji pohání z lože na lože, přes muže, přes cizoložství, přes mrtvoly, přes neřesti – no!

Ale snad přece ví? Kdo mi to řekne?

Ach, panstvo se směje. Nesmějte se této ženě; či snad se smějete mně?”

“Si.”

“Tož k smíchu je to? Tedy poslyšte:

Mé panstvo, odpusťte, že bez rýmů

vám tuto komedii podávám,

neb nenarodil jsem se tlachalem

a jedním z těch, kdo slovy hravými

se snaží ženy oslňovati,

tak jak by slova, rýmy, koncovky

a kuplety snad něco značily,

co má být vznešené.”

“No.”

“Děkuji.

Tož pravím znovu: nejsem tlachalem

a nepodal jsem konflikt tragický

ve stavbě účinné a zdobený

i koncovkami; jednat zvyklý jsem,

neb nejsem básník. Ale, ženo, slyš:

jsemť já, kdo bude smát se naposled,

a přivleku-li tenkrát k nohám tvým

jak mrtvolu, slyš, toho druhého,

jejž miluješ, rci, budeš se pak smát?”

“Si.”

“Si, si,” vykřikl muž pronikavě, “ona se pak bude smát! Ale slyšte, vždyť ona je šílená! Což není nic, čím bych ji zničil, nic, žádná zlořečená bolest, nic, žádné zoufalství, nic, žádný nůž, nic, čím bych se na ní pomstil za to, za to, co jsem viděl?”

“No,” řekla žena a zakývala hlavou.

Tlustý černý muž s maskou na tváři vykřikl podruhé, a jediným skokem seskočiv z estrády, vrhl se úprkem do tmy. V tu chvíli zavál vítr a těžké krůpěje deště udeřily do země. Ihned spustil se liják, veliký, hučící a temný. Obecenstvo řítilo se cvalem k východu a ke svým vozům. Veliké stromy zapraskaly větrem.

“Ach, Esope,” zasténala Lisa, klesnuvši do hloubi kočáru, “můj vějíř! Nenašel byste jej snad u sochy Kupidovy nebo na verandě u Droze, kde jsem seděla?”

Pan Esop otočil se na patě a s rukama zastrčenýma do kapes, pískaje si pro větší odvahu odrhovačku, vrátil se do zahrady.

Zapálené hranice praskaly a zhasínaly, zatímco déšť tloukl s velikým šumem do korun stromů. Poslední opozdilci vrhali se k východu a panu Esopovi počalo býti nevolno, i řekl si: Jak strašně ohýbá vítr stromy! Ráno zde budou sbírati pomeranče z mokré trávy.

Dva mužové utíkali po cestě proti němu; pan Esop ustoupil opatrně do křoví. První muž přeběhl supě na útěku, a pan Esop poznal básníka Foscu; za ním běžel vysoký tlustý muž s vytaseným kordem. Drahá Liso, toť Bondini, poznamenal pan Esop pro sebe, a třesa se chladem, pospíchal hledati vějíř na verandu.

Před verandou skládali sluhové do krytého vozu Drozovy androidy. Droz sám stál na verandě a osušoval pečlivě velikou loutku, kterou byl nazval L’éventail. “Si,” šeptala natažená loutka mechanicky a kývala vějířem.

“Si, si,” žvatlal Droz nadšeně, “bylo to velice krásné. Si, která žena by hrála pěkněji? Jakže to bylo? ,Vy si jste řekla? Vy jste řekla no?‘ Ale vy jste řekla si, já jsem to slyšel docela dobře.”

“No,” udělala loutka.

“No, no, no,” rozplýval se Droz, “tisíckráte ne. Oni nevědí, kolik složek a pák, kolik rovnováh a excentrů má toto slovo no. ,No, řekla jste? Slyšel jsem dobře, no?‘ Bože jaká hra! Kníže strašně křičel; kníže je myslím dobrý histrión.”

“Si,” doložila loutka a kynula vějířem.

Panu Esopovi bylo ještě nevolněji, a šťasten, že nalezl vějíř, pospíchal ze zahrady. U vchodu zahrady ležela přes cestu mrtvola muže, oplachovaná deštěm. Pan Esop pocítil chlad, i překročil prostě mrtvolu, podotýkaje pro sebe: Hic iacet in terra, sub quo Terrine iacebat, načež vstoupil s vějířem do vozu Lisina a zavřel za sebou dvířka; Lisa již usínala v koutě povozu, kočár se rozjel po nádvoří, a tak skončila zahradní slavnost principe Bondiniho.


Перейти на страницу:
Изменить размер шрифта: