“Zázrak!” zvolal pan princ, obraceje se k ostatním.

“Si,” doložil .pan Esop, “čarovný mistře, jak prostá to žena!”

“No,” řekla androida a ukláněla se.

“Milý mistře,” řekl veselý pan abbé Cimola, “zeptám se konzistoře, je-li dovoleno přiváděti na svět existence bez dědičného hříchu a není-li snad záhodno pokřtíti vaše loutky. No? Forse che si, forse che no.”

“Si,” dokládala loutka v pravidelném intervalu.

“Dobře, mluv,” vykřikl Droz, “hračko nebo ženo! Pokloň se panstvu a zavaň vějířem. Řekni ,si‘ a řekni ,no‘, ať se panstvo zasměje tvé jednoduchosti; neboť panstvo neví, jak podivný a složitý je mechanismus tvého si, a nikdy nebude věděti, kolik skrytých koleček a převodů, kolik rovnováh a excentrů obsahuje tvé slovo no.”

“No,” doložila loutka s úklonou.

“No, no, no,” zvolal Droz, “urození páni, čím je pro vás toto malé slovo? Toto slůvko, které řekne žena za jedinou vteřinu! No, panstvo neví, kolik nezjevených pohybů a sil, kolik zákonů a souvislostí se složilo, si, jak podivuhodně a nepochopitelně vzniká to si a toto no, tvé graciézní reverence, loutko, hračko, ženo! Ukloň se, ukloň se,” křikl, tlesknuv do dlaní.

“Si,” řekla loutka a zakývala vějířem.

“Děkuji, vznešené panstvo, si,” pravil Droz a ukláněl se, “děkuji za vzácnou pozornost, kterou jste věnovali mým strojkům. Jsou to hračky, ano, ale jsou složité, nepochopitelně a nezbadatelně složité. Hračky, si, nic více než hračky.”

“No,” udělala žena neměnně.

“No, no, no,” klaněl se Droz, “tisíckráte ne. Mé hračky jsou tak tajemné jako lidé. Nikdo nepochopí ani si, ani no, ani pohony a příčiny, má kolečka! Kde jsou počátky a konce pohybů? No, no, no, tisíckráte ne!”

“Si,” pravila loutka šeplavě.

V tu chvíli zazvonil desetkrát veliký zvon a ohlásil počátek druhého pořadí programu. “Můj kuplet,” zvolal básník Fosco. Pan princ se rovněž zvedl: “Milý Drozi –”

“Výsosti, váš služebník, si,” ukláněl se Henri Louis Jacquet Droz.

Majordom zaklepal holí a vykročil kupředu, nesa hůl napříč, aby uvolnil cestu jejich urozenostem.

“Drahy Fosco,” mluvil pan Esop, když už nastal večer a po stromech byly rozvěšovány krásné zářící lampióny, “ptáte se mne, jak se mi líbil váš kuplet; tedy slyšte: byl okouzlující. Jaký to půvabný a nový nápad, končiti větu ve verši ženským rýmem, takže se myšlenka uzavírá klesem přízvuku: kdežto mužský rým, tento názvuk, tento přízvučný zdvih je jako můstek, od něhož se odráží myšlenka k dalšímu rozběhu, to jest, že tento mužský rým tedy má právo státi pouze před čárkou. Vzácný Fosco, též Lisa byla okouzlena vaším kupletem.”

“Já ptal se pak, co více sladké je,

zda žena, nebo láska muže k ženě,”

citovala Lisa, tisknouc ruku Esopovu.

“Galantní lásky,” mluvil dále pan Esop, “tyto hry na rozkoš, vynalezené pro naši dobu, kdy byly vyjádřeny půvabněji než v tomto kupletu? Mohl bych se ovšem ptáti, proč básník mluví o lásce, a nikoliv o muži nebo ženě. Neboť myslím, že muž stojí proti ženě jako tanečník; a nyní oba počnou dělati pohyby, točí se, přibližují se, mají závrať a slyší hudbu. Tedy tyto jejich kroky, pozice a pohyby, to jest láska; ale, drahý Fosco, nemyslíte, že hudba, jíž naslouchá žena, je jiná než ta, kterou slyší muž? Jediné, co je společné mezi mužem a ženou, je rozkoš, slabá chvíle, rozkoš, vteřina, kdy není již rozdílu mezi mužem a ženou, rozkoš, neutrální půda mezi dvěma vojsky; a na této neutrální půdě, Fosco, zpíváte své Vyzvání k tanci a tančíte, jako by nebylo zbraní na dvou stranách. Odpusťte, dobry Fosco, že jsem mluvil snad dlouho; chtěl jsem jen říci, že jste tanečník. Ano, čarovný Fosco, váš kuplet byl okouzlující.” “Okouzlující Fosco, váš kuplet byl čarovný,” řekla žena s červenou maskou na tváři a vsunula ruku pod básníkovo páží; byla to Terrine, jež odváděla Foscu. Do výše vylétly rakety a zapadly do korun stromů. V alejích táhly masky v lampiónovém průvodu se smíšenými křiky. Artisté zapálili bengálové ohně a fantasticky osvětleni přemetli se na pódiích v závratných tricích; danseusy zpitě vířily na estrádě, zdvihajíce v hrsti sukně nad štíhlýma nohama. Byla to horečka; arlekýno improvizoval erotickou pantomimu, kytary zadrnčely a na trávnících počaly zmatené tance. Veliký zahradní zvon, rozhoupaný neznámou rukou, poplašně zvonil a na západě vystupoval mrak přinášející déšť.

Ze tří stran parku byly vypouštěny rakety, a tříštíce se v hvězdy, klesaly dolů. “Jaké dusno,” sténala Lisa, a pan Esop, podpíraje umdleného anděla, odvažoval se do vnitřních hlubin zahrady, kde byla již plná tma, jež zahalovala tajný život ústraní.

Milenci procházeli se, proplétajíce prsty ve stiscích, anebo usedali na lavičky se rty spojenými; ženy, zavírajíce oči, nesly na ňadrech polibky mladých mužů a vzdychaly; a pan Esop s Lisou kradli se, obcházejíce keřová zákoutí, jichž temnotu přespříliš tichou diskrétně podezřívali, napodobujíce zděšení, z tajemných skrýší.

Vysoký tělnatý muž s černou maskou na tváři, nadzvihuje plášť kordem, přecházel spěšným krokem po cestách a nakláněl se k tvářím žen, jež se s výkřikem vylekávaly v milencově náručí. “Drahá Liso,” šeptal pan Esop, “toť Bondini.”

Rakety vrhaly krátké záblesky a odhalovaly dvojice, jež se tajily v úkrytech; hlasy neviditelných tavily se v šepot a stíny noci, zdálo se, byly oživeny předlouhými vzdechy; a pan Esop, našed si sedadlo na piedestalu sochy Kupidovy, rozhovořil se:

“Drahá sestro,” řekl “vidíte onu hvězdu? Toť Venuše, jež zrodila Eróta; tedy chtěl jsem mluviti o hvězdách, ale napadají mi slova: Jaká to vhodná chvíle pro ženy, jež ukrývají své hříchy za svou slabostí! Nejsladší Liso, dejte pozor, abyste slyšela z těchto houštin hlasy svých mdlých sester, jež sténají: Ach, kde jsem? Snila jsem? Co se to se mnou dělo? Ach Giŕne, ach Frédéricu, ach Francesco, co jste mi to udělal? – Ubohý Gian.”

“Ubohý Frédéric,” pravila Lisa.

Podruhé přeběhl po cestě vysoký černý muž a rozhlížel se, zneklidněn hledáním.

“Veliký bůžku,” zvolal pan Esop, zvedaje ruce ke Kupidovi, “co jest to láska? Proč Gian cítí hřích, Fosco rozkoš a Bondini bolest? Nebo proč nejsou hranice mezi hříchem, bolestí a rozkoší? Je-li láska potřebou, proč je hříchem, a je-li rozkoší, proč je potřebou? Liso, má sestro, co je to láska?”

“Jsem žena, Esope,” pravila Lisa, “mám strach nebo toužím nebo jsem bezmocná; a to je všecko, co vím o lásce. Anebo cítím rozkoš, a vím, že miluji; nebo cítím bolest, a vím, že nejsem milována, Esope, Esope, jaká noc!”

Potřetí vyběhl ze tmy maskovaný muž a vrhal se na odlehlé cesty. “Bojím se,” naříkala Lisa, a mraky od západu již zakrývaly oblohu, a Lisa se chvěla na piedestalu sochy Erótovy v nočním stínu.

“Terrine!” “Fosco!” Tak šeptala dvojice na cestě a slučovala se v objetí a polibcích. Vysoký tlustý muž s maskou a zdviženým pláštěm stanul náhle za nimi. “Hraběnko,” řekl a strhl ženě červenou masku z obličeje. Terrine slabě vykřikla, zatímco Fosco couval.

“Vy jste ležela s Foscou,” řekl Bondini potichu, dupaje nohou.

“Si,” šeptala Terrine a chránila si obličej rukama.

“Terrine, pojď se mnou,” zvolal Fosco.

Terrine váhala. “No.”

“Půjdeš se mnou, Catherine?” zeptal se kníže Bondini velice tiše.

“Si,” řekla prostě Terrine a poslala Foscovi rukou polibek.

“No,” vykřikl kníže pronikavě, a otočiv se na patě, kvapem odbíhal do tmy. Terrine zasmála se hlasitě a počala jej honiti; ale sukně jí překážely, i stanula, upravujíc si účes. “Na shledanou, Fosco,” zvolala ještě bezstarostně a šla zvolna za knížetem.

Fosco ulehl na zem a chladil si tváře v trávě.

“Hic iacet in terra, sub quo Terrine iacebat,” skandoval tiše Esop, stanuv nad básníkem. “Drahý Fosco, vstaňte a poslyšte Esopa ještě jednou. Vzácný Ovide Amorum, dejte pozor na Bondiniho. Běda, kníže není galantní; Fosco, tanečníku, dejte pozor!”

“No,” řekl Fosco pohrdavě a odešel.

“Drahá Liso, pojďme domů,” pravil pan Esop a vzdychal únavou. “Bojím se,” šeptala Lisa vyděšena tichem a tmou, když se vraceli.