Mlle Benoît lhala, jak mohla. Pán z Arrastu je prý jen její přítel, tvrdila, téměř otec, a jel do Kanady pěstovat zemědělství; tento plán byl prý už dávno předem usmyšlen. Ona s ním jela jen proto, že slíbil místo jejím dvěma bratrům, kdežto ona se chtěla stát v Kanadě vychovatelkou. Zkrátka je to “ubohý muž”. Přitom se slečna velice mnoho smála, jmenovitě když slyšela, jak byla prohledávána Seina během pátrání po zmizelém pánovi. Další parník jede naproti a vymění s Empress of Ireland několik osob; na palubě Empress vznikne z toho znepokojení, že se pán Abbadie sem vloudil; a když slečna vidí zmatek úředníků, směje se opět: “Ubohý člověk.” Pak projevuje úmysl vrátiti se přímo domů do Bourgoin. Třetí parník jede vstříc a přinese list pro Mlle Benoît. Slečna pak prý velice zbledla a ihned zmizela ve své kajutě.

Je nutno říci, že na příchod kanadských vojáků čekal v Liverpoolu nadšeny dav. Proto byli dovnitř přístaviště pouštěni jen ti, kdo si předem opatřili písemné dovolení od pana Forstera z Canadian Pacific. I čekalo se neustále, že pán z Arrastu si přijde pro toto povolení, neboť bezpochyby čekal v Liverpoolu na svou milenku. Avšak on nepřišel.

Když tedy Empress of Ireland přistála, vystoupili kanadští vojáci, pak ostatní pasažéři; konečně i zvláštní zpravodaj na rozkaz důstojníka musil opustit palubu, ale Mlle Benoît vůbec nevyšla ze své kabiny. Empress of Ireland odrazila od můstku a spustila kotvy uprostřed přístavu, patrně čekajíc, až se uvolní přístav nákladní. Po dvou hodinách k ní připlul člunek, v němž seděl mladý, asi třicetiletý muž. Slečna Benoîtová sestoupila do člunku, na břehu sedla se svým průvodčím do automobilu a jela do města; novináři ve svých autech za ní. Slečna vystoupila s mladým mužem před 6 Red Cross Street, tlustá dáma otevřela vrata a slečna zmizela; byl to soukromý dům, jehož majitelka přijímala občas penzionáře. Ale tato majitelka byla manželkou sklepníka z lodi Lake Manitoba!

Je přirozeno, že novináři hnedle usoudili, že v tomto domě očekává slečnu pán ďAbbadie. “Zvonili jsme nadarmo; nikdo nepřišel otevříti.” Proto zpravodajové čekali ve svých automobilech před hotelem až do šesti hodin ráno, a byl jich takový počet, že ráno je policie musila rozehnati. Nedlouho po tom vyšli z hotelu pán z Arrastu a slečna Benoîtová, jeli automobilem na jisté předměstské nádraží ( – to vše se zjistilo až příštího dne) a odtud odjeli neznámo kam. Avšak víme, že pán ďAbbadie (pode jménem Gaudin) projevil úmysl odebrati se do Švédska nebo do severního Ruska.

Téhož dne, ale náhodou již pozdě, totiž dávno po přistání Empress of Ireland, jež přijela nad očekávání časně, se přihlásila u pana Forstera v Canadian Pacific stará dáma a žádala o povolení ku přístupu na přístav. “Já jsem Mme Benoît, přijela jsem si pro dceru.” Ale místo povolení počala býti vyslýchána; krátce, nějaká Mme Benoît se prý představila už včera a vyžádala si dovolení pro svého prý bratrance (s polským jménem, asi třicetiletého), jenž tedy dostal povolení vstoupiti až na palubu Empress of Ireland a odvésti slečnu Benoîtovu, což se vskutku stalo. – Nyní druhá stará dáma dokázala, že ona je pravá Mme Benoît a že žádného takového bratrance nemá; ale bylo pozdě. V tu dobu její dcera již odjížděla “vstříc neznámému osudu”, jak psaly noviny.

Na zpáteční cestě byla Mme Benoît v Londýně ovšem také interviewována; prý “neodpouští ani neodsuzuje”. Matin přinesl její fotografii, abychom viděli, jak pláče.

To je konec té senzační aféry. Dříve než skončíme, chtěli bychom jen upozornit na poměr obou uprchlíků, který se snad poněkud ztrácel v rychlých faktech. Především je to podivné, dlouhé pokrytectví tajného plánu podrobně chystaného a skrývaného; a potom opět sebezapírání během jejich zpáteční cesty, zřejmé hlavně v interviewu slečny Benoîtové. To jsou jistě skutky, jakým nelze upříti podivné síly, vyvolané v lidech do té chvíle snad obyčejných.

Jinak jsme se omezili na to, že jsme vypravovali vše podle své nejlepší paměti, nepřidávajíce ani jedné podrobnosti, ani přibarvení k faktům, jež přinášely francouzské noviny (hlavně Matin, přijavší tuto senzaci za svou) od 9. května, tj. od nalezení svrchníku, klobouku a rukavic na lávce, až do 11. června 1911, do přistání Empress of Ireland v Liverpoolu.

Kterýsi bohatý pán oženil se s krásnou mladou dívkou, která záhy však zemřela a zanechala mu malou dcerušku Helenu. Helena po létech vyspěla v prudkou a tvrdošíjnou dívku, neboť její povaha nebyla mírněna nijakým mateřským vlivem, a tak Helena zůstala nezkrotná ve svém celém životě. Hlavně však odmítala všechny nápadníky, kteří se k ní chtěli přiblížiti, takže se zdálo, jako by byla pyšná, chladná a povýšená nad veškeru lásku. V ten čas její otec zaměstnával mezi svými podřízenými jistého větroplacha jménem Jakuba, který se do Heleny bez míry zamiloval. Helena o jeho lásce nevěděla, neboť povznášela se tuze nad své okolí, a tak jeho láska rostla v bolesti a zuřivosti, jež ho dráždila. Helena si však myslila, že nepotřebuje žádné lásky. Ale v zármutku času se její srdce vzrušovalo a rozněcovalo; její oči utkvívaly na Jakubovi skrytě a dráždivě, třpytily se a uváděly ho ve zmatek; tu bránila se Helena vší silou, aby nemyslila na Jakuba, člověka podřízeného.

Toto myšlení bylo tedy počátkem lásky, jež rostla v osamělosti a pýše, až přetížila veškeru tuhost Heleniny povahy: až třeštíc mezi sny a slzami, Helena se cítila naplněna láskou a odhodláním.

A nyní nastává vývoj jejich dorozumění, totiž doba prvních radostí; nyní poprve a cele prožívají rozkoše ruměnců a potkání, pohledů a značek; jejich ruce se tisknou v mimojití a přijímají malé dopisy, první tykání zrozené ze zmatku a nedočkavosti. Nyní se poprvé setkávají o samotě, letí si do náručí, zahrnují se polibky a vyznáními. Nikdy se nenasytí těchto polibků a nikdy nebudou mluviti jinak než v nadšení; ale pak budou nuceni jednati rozumně, budou se umlouvati, budou uvažovati o své lásce a jejích možnostech. Brzo však se přenesou přese všechnu opatrnost a dosáhnou toho, že jsou celý den pospolu. Je to jako nepřetržité spojení v čase, a v sledu radostí Helena přísahala věčnou lásku.

Pak najednou otec přistihl svou dceru v rukou Jakubových, a za to byl Jakub vyhnán z domu. Po nějaké době se Helena cítila matkou. Otec ji narychlo provdal za jednoho nepatrného známého, člověka nízké povahy. Brzo nato se Heleně narodila holčička, dcera Jakubova. V té době mučil manžel Helenu s velikou krutostí a pro vlastní rozkoš, a tak Helena trpěla a schla hroznou bolestí. O tom všem věděl Jakub a ztýral na ulici Helenina manžela tak, že ten muž, beztak nemocný, strachem a ranami zemřel. Jakub byl souzen a odsouzen na pět let do vězení. Helena s dceruškou se odstěhovala velmi daleko a žila tam ve vdovím smutku, a velice ji tam chválili pro její chladnost a pevnost, s jakou odmítala všechny nápadníky zamilované do její krásy.

Zatím žil Jakub pět let ve vězení, a celých pět let pracovala v jeho hlavě jediná myšlenka, zda na něho Helena čeká; a to ho naplnilo takovým stálým smutkem, že všichni se divili jeho slabému rozumu. Za těch pět let ztratil všechnu svěžest své povahy a docela zbělel, protože bděl potmě; a když po pěti letech vyšel z vězení, jal se hledati Helenu a nemohl jí nalézti, neboť nikdo nevěděl, kam se odstěhovala.

Zatím Helena žila v tom vzdáleném městě se svou dceruškou, ke které byla velmi zlá a přísná. V její hlavě nebylo žádné myšlenky a v jejím srdci nic, co by toužilo po spojení. A jednou dorazil Jakub k tomu domu a viděl Helenu státi na balkóně. I sedl si na patník a netroufal si vejíti, neboť byl ostříhaný jako trestanec a žlutý nezdravostí a špinavý jako tulák. Když lidé chodili tou cestou, báli se ho a dávali mu peníze. Po sedmi dnech, co takto seděl, se konečně odhodlal a vstoupil do toho domu. Ale paní ho nepoznala a poručila, aby ho vyvedli a nic mu nedali. Ale on řekl: “Já jsem se jmenoval Jakub.”