Kvečeru přivlekly hlídky zbědovaného mladíka; prý je to uprchlík od východu, z obsazeného území.

Starosta se nadul a počal uprchlíka vyslýchat; byl patrně toho mínění, že se taková úřední věc musí dít co nejpřísněji. Ano, řekl mladík. Hunové jsou už jenom asi jedenáct mil odtud a postupují pomalu dále; obsadili jeho město, viděl je, ne, Attilu ne – viděl však jiného generála, takového tlustého. Zda město spálili? Ne, nespálili; ten generál vydal proklamaci, že se civilnímu obyvatelstvu nic nestane, ale že město musí dát píci, proviant a kdesi cosi. A že se obyvatelé musí zdržeti všech nepřátelských projevů vůči Hunům, jinak že se sáhne k nejpřísnějším represáliím.

“Ale ti pohani přece vraždí i ženy a děti,” tvrdil s jistotou vousáč.

Prý ne, řekl mladík. U nich prý ne. On sám byl schován ve slámě, ale když mu maminka řekla, že se povídá, že Hunové budou odvádět mladé muže za honáky stád, v noci utekl. To prý je všecko, co ví.

Mužové byli nespokojeni. “To přece je známo,” prohlásil jeden, “že utínají nemluvňatům ruce, a co dělají ženským, to se nedá ani povídat.”

“Já o ničem takovém nevím,” řekl mladík, jako by se omlouval. Aspoň u nich prý to nebylo tak zlé. A kolik že těch Hunů je? Prý asi dvě stě, víc jich nebude.

“Lžeš,” křikl vousáč. “To přece ví každý, že jich je přes pět set tisíc. A kam přijdou, tam všechno vyvraždí a sežehnou.”

“Zamknou lidi do stodol a tam je upálí,” řekl druhý.

“A děti nabodávají na kopí,” podotkl třetí rozhořčeně.

“A pekou je nad ohněm,” dodával čtvrtý potahuje rýmou. “Pohani zlořečení!”

“Bože, Bože,” sténal farář. “Bože, smiluj se nad námi!”

“Ty jsi mi nějaký divný,” děl vousáč k mladíkovi podezíravě. “Jak můžeš říkat, žes viděl Huny, kdyžs byl schován ve slámě?”

“Maminka je viděla,” koktal mladík, “a nosila mi na půdu jídlo –”

“Lžeš,” zahřímal vousáč. “My přece víme, kam Hunové přijdou, že vyžerou všechno jako kobylky. Ani listí na stromech po nich nezůstane, rozumíš?”

“Bože na nebi, Bože na nebi,” počal hystericky kvílet podrážděný občan. “A proč, proč to je? Kdo to zavinil? Kdo je sem pustil? My jsme se tolik naplatili na vojsko… Bože na nebi!”

“Kdo je sem pustil?” ozval se výsměšně bakalář. “To ty nevíš? Zeptej se byzantského císaře pána, kdo sem ty žluté opice zavolal! Holenku, dnes už ví každý, kdo platí stěhování národů! Tomu se říká vysoká politika, víš?”

Starosta vážně zafuněl. “Hlouposti. To je docela jináč. Oni ti Hunové asi doma chcípali hladem… pakáž líná… pracovat to neumí… civilizaci žádnou to nemá… a chtějí se nažrat. Proto jdou na nás,… aby nám tento… plody naší práce. Jenom krást, rozdělit si kořist… a zas táhnout dál, ničemové!”

“Jsou to nevzdělaní pohani,” děl farář. “Divoký a neosvícený lid. To nás Pán jenom tak zkouší; modleme se a vzdávejme díky a ono zas bude dobře.”

“Metla boží,” počal vzrušeně kázat horečný mnich. “Bůh vás tresce za vaše hříchy, Bůh vede Huny a vyhladí vás jako Sodomské. Za vaše smilstvo a rouhání, za tvrdost a bezbožnost vašich srdcí, za vaši lakotu a obžerství, za váš hříšný blahobyt a mamon vás Bůh zavrhl a vydal v ruce nepřátel!”

Starosta hrozivě zachrčel: “Pozor na hubu, domine; tady nejsi v kostele, víme? Přišli se nažrat. Hladovci jsou to, dranti a holota…”

“Politika je to,” stál na svém bakalář. “V tom má prsty Byzanc.”

A tu se vášnivě ozval počerný muž, povoláním cínař: “Žádná Byzanc; to udělali kotláři, a nikdo jiný! Před třemi léty tu byl potulný kotlář a ten měl zrovna takového malého a vychrtlého koně, jako mají Hunové.”

“A co z toho?” ptal se starosta.

“To přece dá rozum,” křičel počerný muž. “Ti kotláři šli napřed, aby se podívali, co kde je,… špióni to byli… To spískali jenom kotláři! Ví někdo, odkud přišli? A co tu vůbec chtěli? Co, co… k čemu, když je ve městě usedlý cínař? Jen řemeslo nám kazit… a špehovat… Jakživi nešli do kostela… čarovali… dobytek zaklínali… kurvy za sebou táhli… Všecko ti kotláři!”

“Něco na tom je,” uvažoval vousáč. “Kotláři jsou divní, prý žerou i syrové maso.”

“Zlodějská banda,” dotvrdil starosta. “Kradou slepice, a vůbec.”

Cínař se dusil spravedlivým hněvem. “Tak vidíte! Říká se Attila, a to zatím kotláři… Za vším, za vším jsou ti zlořečení kotláři! Začarovali nám dobytek… poslali na nás úplavici… Všecko kotláři! Měli jste je zvěšet, kde se jaký ukázal! Copak nevíte… nevíte o kotlech pekelných? A neslyšeli jste, že ti Hunové při pochodu tlukou do kotlů? Každé dítě musí pochopit tu souvislost! To kotláři na nás uvalili válku… kotláři jsou vším vinni… A ty,” křičel s pěnou u úst, ukazuje prstem na cizího mladíka, “ty jsi také kotlář, jsi spojenec a špión kotlářů! Proto jsi přišel… a chtěl nás obalamutit, ty kotláři, chtěl nás zradit kotlářům…”

“Pověsit ho,” vypískl podrážděný mužík.

“Počkejte, sousedé,” burácel starosta do vřavy. “To se musí vyšetřit… Ticho!”

“Jaképak cavyky,” ječel někdo.

Počaly se sbíhat i ženy.

*

Té noci vzplanula záplava na severozápadě. Řídce přeprchávalo. Pět lidí z houfce zemřelo úplavicí a kašlem.

Mladíka pověsili po delším mučení.

Lidové noviny 26. 6. 1932

K Nikeforovi, představenému kláštera svatého Simeona, se dostavil jakýsi Prokopios, známý jako učený znalec a nadšený sběratel umění byzantského. Byl zřejmě vzrušen, když čekal přecházeje po křížové chodbě klášterní. Pěkné sloupy tu mají, řekl si, zřejmě z pátého století. Jediný Nikeforos nám může pomoci. Má vliv u dvora a býval kdysi malířem. A nebyl to špatný malíř, ten staroch. Pamatuju si, že dělával pro císařovnu návrhy na výšivky a maloval pro ni ikony – Proto z něho udělali opata, když se mu ruce tak zkřivily pakostnicí, že už v nich nemohl udržet štětec. A prý má pořád velké slovo u dvora. Kriste Ježíši, tohle je krásná hlavice! Ano, Nikeforos pomůže. Štěstí že jsme si vzpomněli na Nikefora.

“Buďte vítán, Prokopie,” ozval se za ním měkký hlas.

Prokopios se prudce otočil. Stál za ním vyschlý a přívětivý stařík s rukama ponořenýma v rukávech. “Pěkná sloupová hlavice, což?” řekl. “Stará práce z Naxu, pane.”

Prokopios políbil opatův rukáv. “Přišel jsem za vámi, otče,” začal rozechvěně, ale představený kláštera ho přerušil. “Pojďte si sednout na sluníčko, můj milý. Dělá to dobře na mou dnu. Jaký den, bože, jaké světlo! Tak co vás ke mně nese?” děl, když usedli na kamennou lavici uprostřed klášterní zahrádky, bzučící včelami a vonící šalvějí, dymiánem a mátou.

“Otče,” spustil Prokopios, “obracím se k vám jako k jedinému, kdo může odvrátit těžkou a neodčinitelnou kulturní pohromu. Vím, že u vás najdu pochopení. Vy jste umělec,” děl. “Jakým jste býval malířem, dokud vám nebylo uloženo vzít na svá bedra vznešené břímě vašeho duchovního úřadu! Bůh mi to odpusť, ale někdy lituju, že jste nezůstal skloněn nad dřevěnými deskami, na kterých jste druhdy vykouzloval jedny z nejkrásnějších byzantských ikon.”

Otec Nikeforos místo odpovědi vysoukal dlouhé rukávy své řízy a nastavil slunci své ubohé, uzlovité ručičky, zkřivené dnou jako papouščí pařáty. “Ale ne,” řekl jen. “Co to povídáte, můj milý!”

“Je to pravda, Nikefore,” děl Prokopios. (Svatá bohorodičko, jaké hrozné ruce!) “Vaše ikony nejsou dnes ani k zaplacení. Tuhle jeden Žid žádal za váš obrázek dva tisíce drachem, a když je nedostal, řekl, že počká a za deset let že dostane třikrát tolik.”

Otec Nikeforos skromně zakašlal a zarděl se nesmírnou radostí. “Ale jděte,” zažvatlal. “Prosím vás, kdo by mluvil o mém uměníčku? Není třeba prosím; máte přece tak oblíbené mistry, jako je tenhle Argyropulos, Malvasias, Papadianos, Megalokastros a kdekdo, například ten, jak mu říkají, co dělá ty mozaiky –”

“Míníte Papanastasia?” ptal se Prokopios.

“Ano, ano,” bručel Nikeforos. “Prý je velmi ceněný. Nu, já nevím; ale já bych v mozaikách viděl spíš zedničinu než pravé malířství. Prý ten váš – nu, jak mu říkají –”