“Papanastasias?”

“Ano, Papanastasias. Prý je to Kréťan. Za mých časů se lidé na krétskou školu dívali jinak. Není to to pravé, říkali. Příliš tvrdé linie, a ty barvy! Tak vy říkáte, že je ten Kréťan tak ukrutně ceněn? Hm, zvláštní.”

“Já jsem nic takového neříkal,” bránil se Prokopios. “Ale viděl jste jeho poslední mozaiky?”

Otec Nikeforos zavrtěl rozhodně hlavou. “Nene, můj milý. Co bych si na nich vykoukal! Linie jako dráty, a to křiklavé zlato! Všiml jste si, že na jeho poslední mozaice stojí archanděl Gabriel tak šikmo, jako by padal? Vždyť ten váš Kréťan ani neumí nakreslit panáka, aby pořádně stál!”

“Totiž,” namítl váhavě Prokopios, “náhodou to udělal úmyslně, z kompozičních důvodů –”

“Tak vám uctivě děkuju,” vyhrkl opat a nadul popuzeně tváře. “Z kompozičních důvodů! Pak tedy se může z kompozičních důvodů špatně kreslit, že? A sám císař se na to jde podívat a řekne, zajímavé, velmi zajímavé!” Otec Nikeforos opanoval své rozčilení. “Kresba, pane, především kresba: v tom je celé umění.”

“To mluví mistr,” zalichotil honem Prokopios. “Já mám ve své sbírce vaše Nanebevstoupení, ale řeknu vám, otče, že bych je nedal ani za žádného Nikaona.”

“Nikaon byl dobrý malíř,” řekl Nikeforos rozhodně. “Klasická škola, pane. Bože, to byly krásné proporce! Ale mé Nanebevstoupení je slabý obraz, Prokopie. Ty nehybné figury a ten Kristus s křídly jako čáp – Člověče, Kristus se přece musí vznášet i bez křídel! Tomu se říká umění!” Otec Nikeforos se vzrušeně vysmrkal do rukávu. “Co platno, tehdy jsem ještě neuměl kreslit. Nebyla v tom hloubka ani pohyb –”

Prokopios se s úžasem podíval na zkřivené ruce opatovy. “Otče, vy ještě malujete?”

Otec Nikeforos zavrtěl hlavou. “Ale ne. Ale ne. Jenom si sem tam něco zkouším pro svou radost.”

“Figury?” vyhrkl Prokopios.

“Figury. Synu, nic není krásnějšího než figury. Stojící figury, které vypadají, jako by chtěly vykročit. A za nimi pozadí, do kterého, řekl bys, by mohly ustoupit. Je to těžké, můj milý. Co o tom ví takový váš – nu, jak mu říkají – ten zedník z Kréty se svými zkreslenými panáky!”

“Rád bych viděl vaše nové obrazy, Nikefore,” děl Prokopios.

Otec Nikeforos mávl rukou. “Proč? Vždyť máte svého Papanastasia! Ohromný umělec, říkáte. Tak vida, kompoziční důvody! Inu, jsou-li jeho mozaikoví panáci nějaké umění, pak už nevím, co je malířství. Vy jste ovšem znalec, Prokopie; máte asi pravdu, že Papanastasias je génius.”

“To jsem neřekl,” protestoval Prokopios. “Nikefore, já jsem nepřišel přít se s vámi o umění, ale zachránit je, dokud není pozdě.”

“Proti Papanastasiovi?” ptal se Nikeforos živě.

“Ne, ale proti císaři. Vždyť o tom víte. Jeho Veličenstvo císař Konstantin Kopronymos chce na nátlak jistých církevních kruhů zakázat malování ikon. Prý je to modlářství anebo co. Taková blbost, Nikefore!”

Opat zaklopil oči zvadlými víčky. “Slyšel jsem o tom, Prokopie,” mumlal. “Ale není to ještě jisto. Ne, ještě to není hotovo.”

“Právě proto jdu k vám, otče,” mluvil horlivě Prokopios. “To přece ví každý, že pro císaře je to otázka jenom politická. Jemu čerta záleží na modlářství, ale chce mít pokoj. A když mu po ulicích běhá luza vedená špinavými fanatiky a huláká ,pryč s modlami‘, tak si náš vznešený mocnář myslí, že nejpohodlnější bude vyhovět té ježaté sebrance. Víte, že pomazali fresky v kapli Nejsvětější lásky?”

“Slyšel jsem o tom,” vzdychl opat s očima zavřenýma. “Jaký hřích, Matko boží! Takové vzácné fresky, z vlastní ruky Stefanidovy! Pamatujete se na figuru svaté Sofie, vlevo od žehnajícího Krista? Prokopie, to byla nejkrásnější stojící figura, kterou jsem kdy viděl. Stefanides, člověče, to byl mistr, darmo mluvit!”

Prokopios se důtklivě naklonil k opatovi. “Nikefore, psáno je v zákoně Mojžíšově: Neučiníš sobě rytiny ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž jsou na zemi dole, ani těch, kteréž jsou ve vodách pod zemí. Nikefore, mají pravdu ti, kdo hlásají, že je od Boha zakázáno malovat obrazy a tesat sochy?”

Otec Nikeforos zavrtěl hlavou, aniž otevřel očí. “Prokopie,” vydechl po chvíli, “umění je tak svaté jako bohoslužba, neboť… oslavuje dílo boží… a učí je milovat.” I napsal ubohou rukou do vzduchu kříž: “Což nebyl i Stvořitel umělcem? Nevymodeloval postavu člověka z hlíny země? Neobdařil každou věc obrysem i barvou? A jaký umělec, Prokopie! Nikdy, nikdy se od něho dost nenaučíme – Ostatně ten zákon platil jen pro barbarské doby, kdy lidé ještě nedovedli dobře kreslit.”

Prokopios si zhluboka oddychl. “Věděl jsem, otče, že budete takto mluvit,” řekl uctivě. “Jako kněz – i jako umělec. Nikefore, vy nepřipustíte, aby bylo umění zničeno!”

Opat otevřel oči. “Já? Co mohu dělat, Prokopie? Doba je zlá; vzdělaný svět se barbarizuje, přicházejí lidé z Kréty a bůhví odkud – Je to hrozné, můj milý; ale čím to můžeme odvrátit?”

“Nikefore, kdybyste promluvil s císařem –”

“Nene,” děl otec Nikeforos. “S císařem o tom nemohu mluvit. Císař přece nemá k umění žádný vztah, Prokopie. Slyšel jsem, že onehdy pochválil mozaiky od toho vašeho – inu, jak mu říkáte?”

“Papanastasias, otče.”

“Ano. Ten, co dělá ty zkreslené panáky. Císař nemá ponětí, co je umění. A Malvasias je podle mého mínění stejně špatný malíř. To se rozumí, ravennská škola. A vidíte, přece mu dali dělat mozaiky v dvorní kapli! Kdepak, u dvora se nedá nic dělat, Prokopie. Já tam přece nemohu jít a prosit, aby dovolili dál nějakému Argyropulovi nebo tomu, jak se ten Kréťan jmenuje, Papanastasias, ne?, kazit stěny dál!”

“O to nejde, otče,” děl Prokopios trpělivě. “Ale považte, že – zvítězí-li obrazoborci – bude zničeno všechno umění. I vaše ikony budou spáleny, Nikefore!”

Opat mávl ručkou. “Byly slabé, Prokopie,” mumlal. “Neuměl jsem dřív kreslit. Kreslit figury, pane, tomu se člověk tak hned nenaučí.”

Prokopios ukázal třesoucím se prstem na antickou sochu mladého Bakcha, napolo ukrytou v kvetoucím keři šípkovém. “I tato soška bude rozbita,” děl. “Jaký hřích, jaký hřích,” šeptal Nikeforos přivíraje bolestně oči. “My jsme té soše říkali svatý Jan Křtitel, ale je to pravý, dokonalý Bakchus. Hodiny, hodiny se na něj tady dívám. Je to jako modlitba, Prokopie.”

“Tak vidíte, Nikefore. A má ta božská dokonalost být navěky zničena? Má ji nějaký všivý a hulákající fanatik rozbít kladivem na štěrk?”

Opat mlčel s rukama sepnutýma.

“Vy můžete zachránit samo umění, Nikefore,” domlouval Prokopios snažně. “Váš svatý život a vaše moudrost vám získaly nesmírnou úctu v církvi; dvůr si vás vysoce váží; budete členem velikého synodu, který má rozhodnout, jsou-li všechny sochy a obrazy jenom nástroji modlářství. Otče, osud veškerého umění je ve vašich rukou!”

“Přeceňujete můj vliv, Prokopie,” vydechl opat. “Ti fanatikové jsou silni a mají za sebou luzu –” Nikeforos se odmlčel. “Říkáte, že by zničili všechny obrazy a sochy?”

“Ano.”

“A mozaiky by taky zničili?”

“Ano. Otloukli by je ze stropů a kamínky by rozhodili po smetišti.”

“Ale jděte,” děl se zájmem Nikeforos. “Tak to by otloukli také toho zkresleného archanděla Gabriela od toho – nu –”

“Asi ano.”

“To je dobře,” zachichtal se opat. “On to je hrozně špatný obraz, člověče. Ještě jsem neviděl tak nemožné panáky; a tomu se říká kompoziční důvody! Já vám řeknu, Prokopie, že špatná kresba je hřích a rouhání; je to proti Pánubohu. A tomu se mají lidé klanět? Nene! Pravda je, že klanět se špatným obrazům je opravdu modlářství. Já se nedivím, že se proti tomu ti lidé bouří. Mají docela pravdu. Krétská škola je blud; a takový Papanastasias je horší kacíř než nějaký arián. Tak vy říkáte,” žvatlal opat radostně, “že by ty mazanice otloukli? Dobré zprávy mi nesete, milý synu. Jsem rád, že jste přišel.” Nikeforos se s námahou zvedl na znamení, že je audience u konce. “Krásné počasí máme, že?”

Prokopios povstal, zřejmě zdrcen. “Nikefore,” vyhrkl, “ale také jiné obrazy budou zničeny! Slyšíte, všechno umění bude spáleno a rozbito!”