“Našel,” děl stařík, “a byl jsem tam devět měsíců, neboť jsme museli opravovat loď.”

Dóže vyměnil rychlý pohled se svým učeným rádcem, biskupem pordenonským. “Kde je Ofir?” zeptal se starého kupce.

“Tři měsíce cesty odtud,” řekl plavec. “Musí se obeplout celá Afrika a pak se zase pluje k půlnoci.”

Biskup pordenonský se pozorně vyklonil. “A je Ofir na břehu moře?”

“Není. Je devět dní cesty od mořského pobřeží a prostírá se kol dokola velikého jezera, modrého jako safír.”

Biskup pordenonský maličko pokynul hlavou. “A jak jsi se dostal do vnitrozemí?” ptal se dóže. “Praví se, že Ofir je oddělen od moře nepřekročitelnými horami a pouštěmi.”

“Ano,” děl plavec Fialho, “do Ofiru nevede žádná cesta. Ta poušť se hemží lvy a ty hory jsou skleněné a hladké jako muránské sklo.”

“A tys za nimi byl?” vyhrkl dóže.

“Byl. Když jsme opravovali loď zle porouchanou bouřemi, přišli na břeh lidé odění bílým rouchem purpurově lemovaným a kynuli na nás.”

“Černoši?” ptal se biskup.

“Ne, monsignore. Bílí jako Angličané a vlasy měli dlouhé, posypané zlatým prachem. Byli velmi krásní.”

“A co, byli ozbrojeni?” vyzvídal dóže.

“Měli zlaté oštěpy. Kázali nám, abychom vzali, cokoli máme od železa, a vyměnili to v Ofiru za zlato. V Ofiru totiž není železa. Sami dohlíželi, abychom vzali všechno železo: kotvy, řetězy, zbraně, ba i hřeby, kterými byla sbita naše loď.”

“A co dál?” ptal se dóže.

“Na břehu čekalo stádo okřídlených soumarů, asi šedesát kusů. Měli křídla jako labutě. Říká se jim pegasové.”

“Pegas,” děl zamyšleně učený biskup, “o tom se nám dochovaly zprávy už od starých Řeků. Zdá se tedy, že Řekové skutečně znali Ofir.”

“V Ofiru se totiž mluví řecky,” prohlásil starý kupec. “Znám trochu řecky, protože v každém přístavě je nějaký zloděj z Kréty nebo ze Smyrny.”

“To jsou zajímavé zprávy,” bručel biskup. “A jsou Ofirští křesťany?”

“Bůh mne netrestej,” děl Fialho, “ale jsou to pohani jako polena, monsignore. Uctívají nějakého Apollóna, či jak mu říkají.”

Pordenonský biskup potřásl hlavou. “To by se shodovalo. Patrně jsou to potomci Řeků zahnaných mořskou bouří po dobytí Tróje. A co dál?”

“Dál,” řekl Giovanni Fialho. “Inu, naložili jsme to železo na ty okřídlené osly. Tři z nás, totiž já, nějaký Chico z Cádizu a Manolo Pereira z Coimbry jsme dostali okřídlené koně a vedeni těmi muži z Ofiru jsme letěli přímo k východu. Cesta trvala devět dní. Každé noci jsme sestoupili, aby se mohli pegasové napást a napojit. Žerou jen asfodely a narcisy.”

“Vidět, že jsou řeckého původu,” mručel biskup.

“Devátého dne jsme uviděli jezero modré jako safír,” pokračoval starý kupec. “Sestoupili jsme na jeho břehu. Jsou v něm stříbrné ryby s rubínovýma očima. A písek toho jezera, dóžecí Milosti, jsou samé perly velké jako oblásky. Manolo padl na zem a počal se v těch perlách hrabat plnýma rukama; a tu nám řekl jeden z našich průvodců, to prý je výborný písek, prý z něho v Ofiru pálí vápno.”

Dóže vykulil oči. “Vápno z perel! To je úžasné!”

“Pak nás vedli do královského paláce. Byl celý z alabastru, jen střecha byla ze zlata a zářila jako slunce. Tam nás přijala ofirská královna sedící na křišťálovém trůně.”

“Copak v Ofiru vládne žena?” podivil se biskup.

“Tak jest, monsignore. Žena oslňující krásy, podobná nějaké bohyni.”

“Patrně jedna z Amazonek,” mínil biskup zamyšleně.

“A co druhé ženské,” vyhrkl dóže, “víš, já myslím ženské vůbec, jsou tam pěkné ženské?”

Plavec sepjal ruce. “Ach, dóžecí Milosti, takové nebyly ani v Lisaboně za mých mladých let.”

Dóže zatřepal rukou. “Nepovídej! V Lisaboně jsou prý ženské černé jako černé kočky. Ale v Benátkách, člověče, v Benátkách před nějakými třiceti lety, to bývaly ženské! Jako od Tiziana! A co ty ženské v Ofiru, povídej!”

“Já jsem stár, Vaše Milosti,” řekl Fialho, “ale Manolo by mohl povídat, kdyby ho nezabili ti musulmani, co nás u Baleár chytli.”

“Mnoho by mohl povídat?” ptal se dóže se zájmem.

“Matičko boží,” zvolal starý plavec, “ani byste mu to, Milosti, nevěřil. Povídám, když jsme tam byli čtrnáct dní, mohl byste celého Manola vytřepat z kalhot.”

“A co ta královna?”

“Královna měla železný pás a železné náramky. Prý máš nějaké železo, řekla; nám sem někdy dodávají železo arabští kupci.”

“Arabští kupci!” křikl dóže a udeřil pěstí na podpěru. “Tak to vidíte, všude nám ti darebáci přebírají trhy! To nestrpíme, tady jde o politický prestiž Benátské republiky! Do Ofiru musíme dodávat my, a basta! Dám ti tři lodi, Giovanni, tři lodi plné železa –”

Biskup zvedl ruku. “A co dál, Giovanni?”

“Královna mi nabídla za všechno mé železo stejnou váhu zlata.”

“A tys to, rozumí se, přijal, ty zloději!”

“Nepřijal, monsignore. Řekl jsem, že neprodávám železo na váhu, ale na objem.”

“Správně,” děl biskup. “Zlato je těžší.”

“Zvlášť zlato z Ofiru, monsignore. To je třikrát tak těžké jako obyčejné zlato a je červené jako oheň. Královna tedy nařídila, aby ukuli ze zlata stejnou kotvu, stejné hřebíky, stejné řetězy a stejné meče, jako byly ty naše železné. Proto jsme tam museli nějaký týden čekat.”

“A nač potřebují železa?” divil se dóže.

“Protože jim je vzácné, Vaše Milosti,” pravil starý kupec. “Dělají si z něho šperky a peníze. Schovávají železné hřebíky v truhlicích jako poklad. Říkají, že železo je krásnější než zlato.”

Dóže sklopil víčka podobná víčkům krocana. “Podivuhodné,” bručel. “To je, Giovanni, mimořádně podivuhodné. A co bylo potom?”

“Potom naložili všechno to zlato na okřídlené mezky a dopravili nás stejným způsobem na břeh mořský. Tam jsme znovu sbili loď zlatými hřeby a zavěsili zlatou kotvu na zlatý řetěz. Potrhané lanoví a plachty jsme nahradili hedvábnými a vypluli jsme příznivým větrem k domovu.”

“A co perly,” děl dóže, “perly jste s sebou nevzali žádné?”

“Nevzali,” řekl Fialho. “Prosím za prominutí, vždyť jich tam bylo jako písku. Jen několik zrn nám uvázlo ve střevících a i ty nám sebrali ti alžírští pohani, když nás přepadli u Baleár.”

“Zdá se,” mručel dóže, “že toto líčení je dosti pravděpodobné.”

Biskup maličko přisvědčil. “A co zvířata,” vzpomněl si, “jsou tam v Ofiru nějací kentauři?”

“Neslyšel jsem o nich, monsignore,” děl uctivě plavec. “Ale jsou tam plameňáci.”

Biskup frknul nosem. “To se asi mýlíš. Plameňáci jsou přece v Egyptě – je známo, že mají jen jednu nohu.”

“A mají tam divoké osly,” dodával plavec, “pruhované černě a bíle na způsob tygrů.”

Biskup zvedl podezřivě oči. “Ty, nechceš nás balamutit? Kdopak kdy viděl pruhované osly? Jedna věc mi je divná, Giovanni. Ty tvrdíš, že jste přes ofirské hory letěli na okřídlených mulách.”

“Tak jest, monsignore.”

“Hm, koukejme. Podle arabských zpráv žije v ofirských horách pták Noh, který, jak známo, má kovový zobák, kovové pařáty a bronzové brky. Neslyšels o něm nic?”

“Neslyšel, monsignore,” koktal plavec.

Biskup z Pordenone vrtěl povážlivě hlavou. “Přes ty hory, člověče, se nedá přeletět, to nám nenamluvíš; vždyť se tam dokázaně zdržuje pták Noh. To je technicky nemožné, ten Noh by je sezobal jako vlašťovka mouchy. Holenku, nás nenapálíš. A co, ty taškáři, jaké tam rostou stromy?”

“Inu, jaké stromy,” vypravil ze sebe nešťastník, “známo, jaké stromy. Palmy, monsignore.”

“Tak vidíš, že lžeš,” řekl biskup vítězně. “Podle Bubona z Biskry, který je v těchto věcech autorita, rostou v Ofiru granátovníky, které mají místo zrn karbunkule. Vymyslel sis, brachu, hloupou historii!”

Giovanni Fialho padl na kolena. “Jako je Bůh nade mnou, monsignore, jak by si mohl nevzdělaný kupec jako já vymyslet Ofir?”

“Mně budeš povídat,” káral ho učený biskup, “já vím líp než ty, že je na světě Ofir, země zlata; ale co se týče tebe, jsi lhář a dareba. To, co říkáš, odporuje spolehlivým pramenům, a je tedy vylhané. Dóžecí Milosti, ten chlap je podvodník.”

“Zas jeden,” vzdychl starý dóže starostlivě mrkaje. “To je hrůza, co je dnes takových dobrodruhů. Odveďte ho!”