Podestŕ vicegerente tázavě vzhlédl.

“Jako obyčejně, jako obyčejně,” zívl dóže. “Nechte ho sedět, až bude modrý, a pak ho prodejte na galeje. Škoda,” bručel, “že je to podvodník; ledacos z toho, co řekl, mělo jakési jádro… Asi to slyšel od Arabů.”

Lidové noviny 13. 11. 1932

Ne, nic mi není, chůvo, – a neříkej mi zlatá děvenko. Já vím, žes mi tak říkávala, když jsem byla malá; a král Lear mi říkal ty kluku mrňavá, viď? Byl by měl raději syna – co myslíš, jsou synové hodnější než děvčata? Regan byla odjakživa taková slečinka a Cordelie – vždyť víš: mouchy, snězte si mě. Hotové boží dřevo. A Regan – člověk by to do ní neřekl: nos nahoru jak královna, ale sobec, pamatuješ se? V ní to bylo ale odjakživa. Řekni, bábo, byla já jsem zlá, když jsem byla maličká? Tak vidíš.

Jak to přijde, že se člověk stane zlým? Já vím, chůvo, že jsem zlá. Neříkej, ty si to také myslíš. Mně je to jedno, co si všichni o mně myslíte. Třebas i zlá: ale v tom, co bylo s tatínkem, jsem měla pravdu já, chůvo. Proč jen si vzal do hlavy, že musí s sebou tahat těch sto svých chlapů, a kdyby jich bylo jenom sto; ale k tomu ještě všelijaká čeleď – to jednoduše nejde. Jeho bych byla ráda viděla, namouduši, chůvo; já ho měla ráda, nesmírně ráda, raději než koho druhého na světě; ale ta jeho rota, kristepane. – Vždyť mně udělali z domu hampejz! Jen si vzpomeň, chůvo, jak to tady vypadalo: samý povaleč, samý tartas a hádky a křik, a té nečistoty, no víš. – Horší než hnojiště. Řekni, chůvo, která paní domu by si tohle dala líbit! A poručit se jim nemohlo, kdepak! jim směl něco nařídit jen král Lear. – Mně se jen vyšklíbli. V noci to lezlo za služkami – pořád bylo slyšet někde ťap ťap a šelest a pištění – vévoda spal jako dřevo; já ho budím, slyšíš? A on jen bručel, nech je a spi. – Považ si, chůvo, jak mně při tom bylo! Ty jsi také bývala mladá, ty si to dovedeš představit, viď? Když jsem si stěžovala králi Learovi, ještě se mi vysmál: to víš, holka, co jiného můžeš čekat od chlapů? zacpi si uši, a máš to.

A tak jsem mu řekla, že to nejde, že musí dát aspoň polovic těch darmožroutů pryč. A vidíš, urazil se. Prý nevděk a kdesi cosi. Zuřil děsně, to nemáš ponětí. Ale já přece vím, co může být a co ne; oni mají na starosti jen tu svou čest, ale my ženské, my musíme myslet na dům a na pořádek. Jim je to jedno, i kdyby to tu bylo jako v konírně. Řekni, chůvo, byla jsem v právu, nebo nebyla? Tak vidíš. A tatínek se na smrt urazil. Co jsem měla dělat? Já vím, bábo, čím jsem mu povinna, ale jako ženská mám také povinnost k svému domu, co myslíš? A za to mne tatínek proklel. A vévoda – – jenom mrkal a přešlapoval. Myslíš, že se mne zastal? Ne. Nechal se mnou jednat jako se zlou, malichernou, hádavou ženskou. Chůvo, slyšíš, chůvo, v tu chvíli to ve mně nějak prasklo: já – já – já jsem začala nenávidět svého muže. Já ho nenávidím, abys to věděla! Nenávidím! A nenávidím tatínka, protože to zavinil, rozumíš? Už to tak je, už to tak je: jsem zlá, já vím, ale jsem zlá jen proto, že jsem byla v právu. –

Ne, nemluv; já jsem opravdu zlá. Vždyť přece víš, bábo, že mám milence, viď? Kdybys věděla, jak mně je jedno, že to víš! Myslíš, že mám Edmunda ráda? Nemám; ale já se chci nějak pomstít za to, za to, že se vévoda nezachoval jako muž. Jednoduše ho nenávidím. Chůvo, nemáš ponětí, co to je nenávidět! To znamená být zlý, zlý, skrznaskrz zlý. Když člověk začne nenávidět, – jako by se celý změnil. Já jsem bývala docela hodná holka, chůvo, a mohla být ze mne hodná žena; bývala jsem dcera, bývala jsem sestra, a teď jsem jenom zlá. Já už nemám ráda ani tebe, bábo, ani sebe, ani sebe. – Já jsem byla v právu: kdyby to byli uznali, byla bych jiná, věř mi. –

Ne, já nepláču. Nemysli si, že mne to nějak trápí. Naopak, člověk je volnější, když nenávidí. Může si myslet, co chce, – před ničím se nemusí zarazit. Vidíš, předtím jsem si netroufala vidět na svém muži, že je protivný, že je břichatý, že je bačkora, že se mu potí ruce; a teď to vidím. Teď vidím, že tatínek Lear je směšný tyran, že je bezzubý a pomatený dědek, – všechno vidím. Že Regan je zmije a já, chůvo, já že mám v sobě takové divné a hrozné věci, – dřív jsem o tom neměla tušení. Najednou to všechno přišlo. Řekni, je to má vina? Já byla v právu; neměli mne dohnat tak daleko. –

– – Tomu ty nemůžeš rozumět, chůvo. Někdy si myslím, že bych mohla zabít vévodu, když chrápe vedle mne. Jednoduše tesákem zařezat. Nebo otrávit Regan. Tumáš, sestřičko, napij se vína. Víš, že Regan mně chce přebrat Edmunda? Ne že by ho měla ráda; Regan je studená jako kámen. Ale to dělá proti mně. A počítá s tím, že Edmund nějak odklidí toho trulanta vévodu a sám se zmocní trůnu po Learovi. Určitě je to tak, chůvo. Regan je teď vdova – ta ještěrka měla odjakživa štěstí. Ale nemysli si, to se jí nepodaří; já dávám pozor a nenávidím. Já ani nespím, jen abych mohla myslet a nenávidět. Kdybys věděla, jak se to potmě krásně a bezmezně nenávidí. A když si vzpomenu, že to všechno přišlo jen pro tatínkovu umíněnost a nějaký ten nepořádek v domě. – Řekni, to by si žádná paní nemohla dát líbit –

Chůvo, chůvo, chůvo, proč tehdy neviděli, že jsem byla v právu!

Lidové noviny 29. 1. 1933

Scéna X

ROSENKRANTZ a GUILDENSTERN odcházejí.

HAMLET: Okamžik ještě, milý Guildensterne,

na slovo, Rosenkrantzi!

ROSENKRANTZ: Prosím, princi?

GUILDENSTERN: Přál jste si, princi?

HAMLET: Jenom otázku.

Jak, řekli jste, to dvorní představení,

ta truchlohra o králi traviči

na krále působila?

ROSENKRANTZ: Hrozně, princi.

HAMLET: Opravdu, hrozně?

GUILDENSTERN: Král byl bez sebe.

HAMLET: A královna?

ROSENKRANTZ: Královna omdlévala.

HAMLET: A ostatní?

GUILDENSTERN: Koho tím Výsost míní?

HAMLET: Nu, vy a dvořané a dvorní dámy,

a kdo byl vůbec v síni přítomen,

když se to hrálo. Neříkali něco?

ROSENKRANTZ: Nic, princi.

GUILDENSTERN: Byli uchváceni tak,

že nemohli ni slova vypravit.

HAMLET: Co Polonius?

GUILDENSTERN: Polonius štkal.

HAMLET: A dvořané?

ROSENKRANTZ: Dvořané vzlykali.

Já sám jsem, princi, slz se nezdržel

a viděl jsem, jak přítel Guildenstern

rukávem skrýval zrádnou vláhu v očích.

HAMLET: A vojáci?

GUILDENSTERN: Ti odvraceli tvář,

by ukryli své mocné pohnutí.

HAMLET: Vy tedy myslíte, že ta hra byla –

ROSENKRANTZ: Ohromný úspěch.

GUILDENSTERN: Ale zasloužený.

ROSENKRANTZ: Ta skvělá stavba!

GUILDENSTERN: A ten spádný děj!

HAMLET: Hm, přidal bych, že kus měl svoje chyby –

ROSENKRANTZ: Promiňte, princi, jaké?

HAMLET: Například…

Mohl být tuším ještě lépe hrán.

Já vím, ti herci dělali, co mohli,

leč jejich král, ten nebyl dosti králem

a vrah dost vrahem. Drazí pánové,

být já tím vrahem, tu při Hekatě,

i vrah by teprv poznal, co je vražda!

Posuďte sami! (Hraje.)

ROSENKRANTZ: Princi, ohromné!

GUILDENSTERN: Zahráno skvěle!

ROSENKRANTZ: Člověk řekl by,

že, přisámbůh, jste někdy viděl vraha,

jak plíží se k své práci příšerné.

HAMLET: Ne, Rosenkrantzi, to je prostě ve mně

– odkud a nač? Kdo ví? Pst, pojďte blíž.

Hamlet –

GUILDENSTERN: Co, princi?

HAMLET: – má své tajemství.

ROSENKRANTZ: Aj, princi, věru?

HAMLET: Velké tajemství.

Nic pro dvořany, ale pro uši

nejlepších přátel. Ke mně!

GUILDENSTERN: Prosím, princi.

HAMLET: Ne, žádný princ!

GUILDENSTERN: Ne, Výsosti.

HAMLET: Jen Hamlet.

GUILDENSTERN: Jak chcete, princi.