“Znám smrti,” pravil chmurný Goor, “jež se podobají parodii, výstřední skony podobné alotriím klauna jdoucího z manéže; znám podivná zúčtování, jež jsou zpola vtip a zpola hrůza.”

“Jeden můj přítel si vložil do cigarety kuličku ekrazitu: dokouřil a byl roztrhán. Hraběnka Ljutkoffova byla zalehnuta kočkou; ale byla to kočka hors concours z výstavy londýnské.”

“Můj bratr Karel se zastřelil projektilem gravírovaným iniciálou jména přítelčina a emailovaným v provedení Josepha Proncka, šperkaře.”

“Filozof Swalmius si probodl srdce dřevěným hřebem. Rallaro... ale to se nedá říci. Jsou lidé, kteří svým skonem zhanobili majestát života a pokáleli majestát smrti. Jsou smrti –”

“Znám jednu smrt,” ozval se náhle mlčelivec Vámeš, “jednu smrt bezuzdnou, hroznou a nebývalou. Znám jednu smrt – strašnou a záhadnou –, jež by zdrtila vaše myšlení a stáhla vaše hrdlo, – jednu smrt, jež se kdysi přihodila a jež – mne děsívá, když – nemohu – spáti –”

“Nuže?” tázal se hostitel napjatě.

“Počkejte, je mi nevolno,” zašeptal Vámeš, “až podruhé. Až podruhé –” A dívaje se před sebe zlýma, odpudivýma očima, kýval pomalu svou velikou, ohavnou hlavou. A náhle udeří hlava hlučně do dřeva stolu, a tělo Vámešovo sklouzne ze židle; krátký poděšeny shon, a sklepníci odnášejí bezvládné tělo na chodbu.

A za okamžik: “Pán je mrtev!” hlásil sklepník.

Princ zbledl.

Bernhard Hadra se ubíral sklíčeně k mrtvole přítelově.

Bylo nás deset na onom supé, jímž oslavoval princ svou nudu: Goor, Hadra, Guignard, Vámeš, Čepel, Ama-Hahabe, Ralph, smrt a my; a potřásajíce hlavou, pravili jsme pro sebe: Mluv se ženou o lásce, a přivoláš lásku. Mluv s muži o žízni, a přivoláš ji. Mluv o smrti, a ona přijde. Nuže celé člověčenstvo mluví o štěstí, a nepřivolá ho a nikdy nepřijde. Škoda Vámeše.

A “Škoda,” zahořekoval zarmoucený princ, “nedořekl nám svou anekdotu.”

MORÁLKA I

Leželi jsme tentokráte tváří k zemi, a hryzajíce tuhá stébla, mluvili jsme nízko při zemi.

“Bah,” pravili jsme, “byli jsme pomlouváni. Řeklo se o nás, že jsme – jaké nařknutí! –, řeklo se, že nejsme morální; že naše články nejsou tendenční a naše artikle dosti příkladné, prý.”

“Jsme konečně,” zasmáli jsme se, “jsme přece také pastýři; nemluvíme k ovečkám, mluvíme ke kozlům stáda.”

Tu opřeli jsme se o lokty a lákali jsme k sobě, volajíce milého nám kozla blízkého stáda, jenž přicházíval přijímati z naší dlaně drobné laskavosti, které ho těšily.

“Milý nám kozle,” pravili jsme, přitahujíce ho za šedivou štětku brady, “byli jsme pomlouváni; to pro naši přízeň k tobě.”

“A přece,” děli jsme přátelsky, “máme tě rádi pro tvé nechvalné půvaby; pro tvé žluté oko, proťaté šikmou sarkastickou pupilou; pro tvůj mokantní úsměch zkušeného dandyho stáda; konečně pro všechny tvé horší vlastnosti, jimiž jsi špatně slavný.”

“Není dobře býti člověkem,” pokračovali jsme, “ale hlavně ti závidíme tvou šikmou zornici, tvou nestoudnou, vyzývavou, perziflující oční štěrbinu. Neboť již nás omrzelo nositi kruhovou zornici lidí, neboť mrzí nás dívati se na svět okrouhle; avšak ty vidíš svět v šikmé a smělé výseči, šikmými, úzkými postřehy jako ironické aperçu, ty, šťastný kozle, vidíš svět v anekdotách.”

“Nuže jdi již,” končili jsme s povzdechem a udeřili jsme ho mezi rohy, až odběhl křivými odskoky mezi členy stáda, a opět jsme si pravili:

“Morálko na světě! Tys příliš nízké světlo, jež vrhá příliš dlouhé stíny. Avšak světlo rodí saze. Světlo ctnosti, tys natřelo hříchy svými sazemi; od té doby jsou hříchy černé a morálka v platnosti.”

“Pravili též o nás,” děli jsme opět, “že jsme lehkomyslní a že vážné věci bereme na lehkou váhu.

Oni,” pokračovali jsme, “oni tíhu hlavy považují za moudrost, lidé, kramáři s vážkami, kteří všechno potěžkávají; oni měří moudrost podle váhy jako divoši krásu svých žen. Jejich moudrost je spíše těžkomyslnost a nosičství těžkých věcí.

Jejich těžká moudrost je musí držeti u země jako kotva, aby od ní neulétli, neboť jejich hloupost miluje vzlétati nad zem, aspoň hloupost jejich ideálů a lepších citů. Tak i divoši milují těžké manželky, aby jejich láska se příliš nepovznášela a nepovzlétala nad zem.

Jejich mozek je přezmen, na kterém váží hodnoty podle váhy; odtud láska lidí ke všemu vážnému. Proto také milují ctnost, že všechno potěžkávají; neboť jest těžké býti ctnostným.

Nejsvětější tího!

Jejich bůh jest gravitace; a země je jeho hliněná modla, a oni ji uctívají.”

MORÁLKA II

Byl již soumrak, když leželi jsme tváří k tváři země, jež byla tvrdá jako náš osud a suše páchla k podvečeru, a uplivovali jsme se na ni ve své drsné chvíli.

“Více slin! Jen hluboké moře vyplivuje zlé sliny pěn; jen mělké moře líže a miluje břeh, jenž je vězní.

Oblaka, cudná oblaka! Vy prvky urvané od země! Když toužíte stoupati výše od této své všední matky, jež táhne vás svou hrubou láskou, vy plivnete jí své slavné deště do tváře a stoupáte výše do božských samot.

Anebo se podobáte ctnosti, bílá oblaka, a učíte, jak příliš mnoho z vlastního bohatství musí člověk odhoditi a nechati zde dole, aby stoupal výše až do božských samot ctnosti.

A ty, země, ty nevybíravá v choutkách jako psice věčně březí, jež žere nečistoty! Jak lačně vsáváš zprahlými rty naše bolestné, rmutné sliny! Snad takto svlažena vydáš na tomto místě květ, spanilou květinku, lyrickou báseň svých ňader z našeho pohrdání; a milenec, jenž kdysi tudy půjde, květ utrhne a podá své milence na sladký symbol své lásky; květ zrozený z nečistoty a utrpení.”

Tak jsme plili na zem.

Byl večer velmi pozdní, když obrátili jsme se naznak, a nad námi byl firmament a nebeské hvězdy.

“Nebeské hvězdy, kdybychom plivnuli do výše proti vám, země by naše sliny přitáhla k sobě; neboť hlásí se k tomu, co jest jejího. Naše pohrdání a nelásku a naše bolesti země k sobě táhne; ale naši touhu a lásku nemůže přitáhnouti.

Noční obloho, počítadlo nočních polibků! Jak je to možno, že milenci k tobě povznášejí oči, jako by čekali na kuplířské mrknutí tvých věčných zraků k svým krátkým marnostem!

Nebo jak mohou lidé hleděti na veliké věci, a dopouštěti se malých?

Malá morálka učí styděti se před malým svědomím; ale není lidské morálky, jež by učila ostychu před velikými věcmi.

Jak mohou lidé hleděti na veliké věci, aniž by se zardívali výčitkami svědomí?”

Ale když již byla noc, přišlo nám na jazyk mluviti o našich drahoušcích; tu obrátili jsme se opět tváří k zemi a mluvili jsme směrem k zemi.

Neboť nedovedli jsme mluviti o nich směrem k velikým nebesům.

ANTIKA A KŘESŤANSTVÍ

Nadšení tavilo shluklé mysli, obecenstvo těžce dýchalo valnou pozorností a bylo veliké ticho; neboť J. S. Machar mluvil o antice a křesťanství.

Před námi seděla dáma se zlatými vlasy. Zlaté vlasy, zcela rusé a bronzově reflektující, s teplými lesky a mámivou hebkostí; avšak J. S. Machar mluvil o antice a křesťanství.

Krásné vlasy (nedalo nám to nerozjímati), smyslná aureolo, vítězná přilbice ženy! Jste dlouhé a tenké jako zlaté sny, jimiž by procházela krev.

Žlutá barva, barva zlata, jejíž směr je šikmý a lstivý, směr všeho, co se vlichocuje, barva intrigantní, úlisná, nedůvěřivá, vyjadřuje pud zvířátka po životě, ale pud zchytralý, beroucí se zámyslnými oklikami, pud, jenž se krčí a plíží s charakterem Evina hada; jest barvou zvědavosti a tajných záměrů a nevědomé vitality.

Červená barva, kolmá a prudká, obsahující krev, jež je horká a vášnivá, a cinobr více posupný a pyšný, a purpur, který je velkodušný a plný cti, znamená cit a touhu a jest potom barvou všeho srdečného a šlechetného, všeho, co je přímé a počestné.


Перейти на страницу:
Изменить размер шрифта: