Krásné vlasy, vaše barva je žluť, jež pohltila červeň, či spíše je dravá červeň zářící skrze lichometnou žlutou; podobá se tedy počestnosti a přímosti, která se ubírá křivými, lstnými cestami, patrně ze zvyku a ženskosti. Vaše barva je červeň šlehající skrze chladnou žluť; tak jako zašlehne tajný plamen přivřenýma očima zdrželivé dámy.

“ – antika –,” kladl důraz J. S. Machar a mluvil o antice a křesťanství.

Antika, rozumí se, mínili jsme, blamujíce se ve snaze soustřediti se k pozornosti, účes ŕ l’antique bývá krásný, jmenovitě pro plavé vlasy. V antice bylo aspoň možno koupiti si otrokyni se zlatými vlasy a dívati se, kterak sklání rusý účes ŕ l’antique k vyšívání a přadénkům. Ale jinak je antika trapně pedagogická. Ctná Lukrécie, divoce počestná, nebo Cloelia, plovoucí po Tibeře, nebo tučná mondaine Kleopatra, jaké to byly zlé, surové ženy s teatrálními rolemi; a celá antika je didaktická a tendenční, jako by ji napsal nějaký liviovský Montesquieu, jako politický traktát s demokratickou morálkou.

Podivuhodné vlasy, tak jemné, že se zdají nehmotnými! Vložiti do nich tvář byl by požitek skoro čistě duševní; nebo provlékati je skrze prsty s povzdechy – s povzdechy – S povzdechy snad nad láskou beznadějnou, a vysoušeti těmi krásnými vlasy své čisťounké mussetovské slzy; a plakati ve vzájemném objetí z lásky dojímavé a asi zcela beznadějné. Ona dojista má velmi nebeské oči, vhodné k pláči; ale proč se neobrátí? Musíme také poslouchati.

“ – ale křesťanství –,” promlouval J. S. Machar, jenž přednášel o antice a křesťanství.

Co mají lidé proti křesťanství? přemítali jsme, brzy ztrácejíce bezpečnou půdu pozornosti. Neboť je to víra velmi drahá ženám, obsahující slzy; vždy bývaly ženy prvními křesťankami, to následkem normálního instinktu. Náboženství, budiž jakékoliv, náboženství a pohlaví jsou dva nejsilnější zájmy žen; odtud dvojí druh šílenství u žen –

Zlatoplavé vlasy, jak se podobáte svátosti! Nedalo by nám to a musili bychom před vámi poklekati a klásti kajícně hlavu na kolena, ach jak cudná kolena!, a oplakávati své nepravosti. A ona by byla panenskou svatou s pobožnýma očima; jakousi svatou Doroteou, jež byla nejženštější mezi světicemi, smutně skončivší.

Oh kdyby aspoň chtěla omdleti, abychom ji vynesli; ale ona je tak zdravá, škoda – Anebo kdyby chtěl hořeti tento dům, a my se prokázali záchranci – Ale život neposkytuje člověku ani tolik jako špatný romanciér.

A potom přišel potlesk, veliký, nadšený, slavný potlesk.

Neboť J. S. Machar mluvil o antice a křesťanství.

A zlatý účes se k nám – konečně! –, se k nám obrací a vidíme nadšenou tvář a oči tak nadšené.

Ale očí tak nadšených se zmocní náhlý hněv a zlatá kráska našeho myšlení, zle blýskajíc zornicemi, nás ostře osloví: “Proč netleskáte, když mluví Machar?”

Jak krásně ona jí, dravě a s živou rozkoší, záříc plnou spokojeností živočišného blaha! Blýská očima, zdvihajíc je od talíře, a odkládá vidličku, aby se hlasitě smála; a opět se vrhá na zdravá sousta masa, a pod hladkou kožkou jejích lící sotva znatelně vlní se massetery, ony silné žvýkače, jež svědčí tak dobře tváři mužově, kreslíce v jeho obličeji kresbu násilnosti a hněvné energie.

Avšak ona jí krásně a s divou chutí trhá zdravými zuby živné maso, před chvílí ještě krvavé a živé, zcela dokonale v této chvíli podobna superiornímu zvířeti.

Dejte pozor! Rozkousáno vašimi bílými zuby a tangováno slinami, jež vystoupily ze svého podjazyčného úkrytu, právě nyní toto sousto sestupuje dolů. A nyní počíná bojovná scéna; jako tichá šelma číhající v temné záloze se vymrští na šíji hloupě krotkého zvířete, zcela tak útočně ostré šťávy, ležící v záloze žaludečních žláz, přepadnou líné sousto a zahryznou se v ně svými pepsinovými zuby. A potom hustá žluč, hořká a hustá jako melancholie, jež se z ní rodí, leptavá jako ironie choleriků, jež z ní vzchází, rozleptá v něm tuk, tichou a mírumilovnou hmotu lenosti; a konečně sžíráno trypsinem a pomalým hlodáním trpkého amylopsinu, stanouc se mízou, sousto masa zajde a zanikne.

A zatímco se bude díti krásný mechanismus této němé gerily, vy budete spočívati v lenivosti siesty, naladěna veskrze dobromyslně a smířlivě, oddána mocné slasti zdravého nasycení; vaše zuby budou matně svítiti u mdlém úsměvu dlouhé spokojenosti; vaše víčka klesnou téměř ospale; a budete tiše šťastna.

A zatím silné šťávy sousta budou prolínati vaším celým odpočívajícím tělem. Budou probíhati pravidelnými údery tepen a prostupovati kapilárami a stanou se krví; krev stane se teplem a teplo stane se životem a život stane se zase ženou.

Pak vaše pohyby stanou se opět vlnivějšími a plnými rytmu; vaše údy se zaoblí k okrouhle lísavým gestům. Zrodí se ve vás dračí mléko a prudká živost; a vaše pokožka bude teplá. Vaše oči opět zaplanou zesíleně; vaše tváře naleznou svá červenější chutná rdění, když my budeme mluviti zcela vesele.

Tu my, inspirováni vaším rytmem, vaší živostí, vaším sáláním a vašima očima, nalezneme krásnější tempo pro své myšlenky, světlejší veselí slov a bohatou sdílnost zlatých nápadů. Najdeme chvíli, kdy muž, dotčen oživující krásou, chtěl by se státi mluvícím básníkem.

A tak hmota je velmi svatá, neboť dovede zroditi básnickou myšlenku. Každá hmota je velmi svatá, pokud dovede zroditi básnickou myšlenku.

Avšak je mnoho lidí, kteří jsou méně svatí než hmota, neboť je mnoho žen, jež nikdy nedají vzniknouti ani jediné myšlence.

“Není-li život co nejkrásnější?” pravil k nám kdosi, jenž umiňoval si žíti co nejkrásněji.

“Krása divadel a rozžatých lustrů, cinkání sklenic a smíchů, veliká zrcadla, krásné šaty napuštěné vůní, krása kravaty, přátel a družnosti: není-li život krásný?

Nebo oddati se slunci, radovati se nad květy a mezí jako babočka admirál, koupati se pod košatým stromovím řeky nahý a krásný, když nadchází večer a přijdou hvězdy; a potom diviti se přírodě, jež je veselá a krásná jako božské zvíře: ó řekněte, není život krásný?

Štěstím býka je jeho žhavá zuřivost; štěstím lamy je její mírný klid; štěstím psa je jeho veselé pohlaví; jak tedy může býti šťasten člověk, neboť dovede napodobiti všechna zvířata i člověka!

Rozkoší je pýcha, jež se nás zmocňuje, a slavné puzení ctižádosti, jež námi otřásá; rozkoší je vítězství nad ženou nebo nad nepřítelem; radostí je plodnost, jež nás plní jako klas, a rozkoší je býti dobrý a rozkoší je nebýti dobrý; a život je krásný.”

“Dosti!” pravili jsme pohnuti. “Život je co nejkrásnější; ale pro lásku k ženě a pro její nelásku, pro chladnost jejích očí, jež jsou tak malé, a pro její ,ne‘, které je tak tiché, že nemůže doznívati po celý náš život, pro tyto tak malé a tiché věci zradíte život, jenž je nejkrásnější.”

“Díky,” pravil k nám opět kdosi, jenž se domníval poznávati, že jeho mysl není dosti organická pro způsob tohoto života. “Díky, jsem již odhodlán. To sleep, to die.

Zemřít, spát a snít! Kdo jednou poznal rozkoš dlouhých mdlob a matných bezvědomí, tu nejhlubší rozkoš jsoucnosti nevěděti, že jsme, kdo chápe, že každé opojení, každý stav mdlého šera v naší mysli, když rodí se mánie a němá zaujetí, že každé opojení je vržený stín ruky smrti, jež zastírá příliš ostré světlo skutečnosti, konečně kdo nejvíce ze všeho miluje sny a spánek, ten až k smrti touží zemříti, to sleep, to die, spáti neprobuzeně.

To sleep, to die! Viděl jsem sochu Thanata, Smrti Mlčelivé, z vykopávek; její tvář byla zahalena rouškou, a za ní? Nic nemůže lákati než to, co je zakryté a nezjevné. Největší krása jest ona, jež je zahalena; avšak život je nám již příliš zjevný.

Oh žíti, stále pomíjeti a stále přestávati! Jedině Smrt je trvalá a věčná, jedině nebýti jest nepomíjivé; a já už toužím býti trvalý a nepřestávající.