Znění tohoto textu vychází z díla Krakatit tak, jak bylo vydáno v Československém spisovateli v roce 1982 (ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno ; Krakatit. 12. vyd. Továrny na absolutno, 16. vyd. Krakatitu. Praha : Československý spisovatel, 1982. 476 s. Spisy, sv. 3.).

Další díla Karla Čapka naleznete online na www stránkách Městské knihovny v Praze: www.mlp.cz/karelcapek.

Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem Městské knihovny v Praze, Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu.

S večerem zhoustla mlha sychravého dne. Je ti, jako by ses protlačoval řídkou vlhkou hmotou, jež se za tebou neodvratně zavírá. Chtěl bys být doma. Doma, u své lampy, v krabici čtyř stěn. Nikdy ses necítil tak opuštěn.

Prokop si razí cestu po nábřeží. Mrazí ho a čelo má zvlhlé potem slabosti; chtěl by si sednout tady na té mokré lavičce, ale bojí se strážníků. Zdá se mu, že se motá; ano, u Staroměstských mlýnů se mu někdo vyhnul obloukem jako opilému. Nyní tedy vynakládá veškeru sílu, aby šel rovně. Teď, teď jde proti němu člověk, má klobouk do očí a vyhrnutý límec. Prokop zatíná zuby, vraští čelo, napíná všechny svaly, aby bezvadně přešel. Ale zrovna na krok před chodcem se mu udělá v hlavě tma a celý svět se s ním pojednou zatočí; náhle vidí zblízka, zblizoučka pár pronikavých očí, jak se do něho vpíchly, naráží na něčí rameno, vypraví ze sebe cosi jako “promiňte” a vzdaluje se s křečovitou důstojností. Po několika krocích se zastaví a ohlédne; ten člověk stojí a dívá se upřeně za ním. Prokop se sebere a odchází trochu rychleji; ale nedá mu to, musí se znovu ohlédnout; a vida, ten člověk ještě pořád stojí a dívá se za ním, dokonce samou pozorností vysunul z límce hlavu jako želva. “Ať kouká,” myslí si Prokop znepokojen, “teď už se ani neohlédnu.” A jde, jak nejlépe umí; náhle slyší za sebou kroky. Člověk s vyhrnutým límcem jde za ním. Zdá se, že běží. A Prokop se v nesnesitelné hrůze dal na útěk.

Svět se s ním opět zatočil. Těžce oddychuje, jektaje zuby opřel se o strom a zavřel oči. Bylo mu strašně špatně, bál se, že padne, že mu praskne srdce a krev vyšplíchne ústy. Když otevřel oči, viděl těsně před sebou člověka s vyhrnutým límcem.

“Nejste vy inženýr Prokop?” ptal se člověk, patrně už poněkolikáté.

“Já… já tam nebyl,” pokoušel se Prokop cosi zalhávat.

“Kde?” ptal se muž.

“Tam,” řekl Prokop a ukazoval hlavou kamsi k Strahovu. “Co na mně chcete?”

“Copak mne neznáš? Já jsem Tomeš. Tomeš z techniky, nevíš už?”

“Tomeš,” opakoval Prokop, a bylo mu k smrti jedno, jaké to je jméno. “Ano, Tomeš, to se rozumí. A co – co mi chcete?”

Muž s vyhrnutým límcem uchopil Prokopa pod paží. “Počkej, teď si sedneš, rozumíš?”

“Ano,” řekl Prokop a nechal se dovést k lavičce. “Já totiž… mně není dobře, víte?” Náhle vyprostil z kapsy ruku zavázanou jakýmsi špinavým cárem. “Poraněn, víte? Zatracená věc.”

“A hlava tě nebolí?” řekl člověk.

“Bolí.”

“Tak poslouchej, Prokope,” řekl člověk. “Teď máš horečku nebo co. Musíš do špitálu, víš? Je ti zle, to je vidět. Ale aspoň se hleď upamatovat, že se známe. Já jsem Tomeš. Chodili jsme spolu do chemie. Člověče, rozpomeň se!”

“Já vím, Tomeš,” ozval se Prokop chabě. “Ten holomek. Co s ním je?”

“Nic,” řekl Tomeš. “Mluví s tebou. Musíš do postele, rozumíš? Kde bydlíš?”

“Tam,” namáhal se mluvit Prokop a ukazoval někam hlavou. “U… u Hybšmonky.” Náhle se pokoušel vstát. “Já tam nechci! Nechoďte tam! Tam je – tam je –”

“Co?”

“Krakatit,” zašeptal Prokop.

“Co je to?”

“Nic. Neřeknu. Tam nikdo nesmí. Nebo – nebo –”

“Co?”

“Ffft, bum!” udělal Prokop a hodil rukou do výše.

“Co je to?”

“Krakatoe. Kra-ka-tau. Sopka. Vul-vulkán, víte? Mně to… natrhlo palec. Já nevím, co…” Prokop se zarazil a pomalu dodal: “To ti je strašná věc, člověče.”

Tomeš se pozorně díval, jako by něco očekával. “Tak tedy,” začal po chvilce, “ty ještě pořád děláš do třaskavin?”

“Pořád.”

“S úspěchem?”

Prokop vydal ze sebe cosi na způsob smíchu. “Chtěl bys vědět, že? Holenku, to není jen tak. Není – není jen tak,” opakoval klátě opile hlavou. “Člověče, ono to samo od sebe samo od sebe –”

“Co?”

“Kra-ka-tit. Krakatit. Krrrakatit. A ono to samo od sebe – Já nechal jen prášek na stole, víš? Ostatní jsem smetl dododo-do takové piksly. Zu-zůstal jen poprašek na stole, – a najednou –”

“– to vybuchlo.”

“Vybuchlo. Jen takový nálet, jen prášek, co jsem utrousil. Ani to vidět nebylo. Tuhle – žárovka – kilometr dál. Ta to nebyla. A já – v lenošce, jako kus dřeva. Víš, unaven. Příliš práce. A najednou… prásk! Já letěl na zem. Okna to vyrazilo a – žárovka pryč. Detonace jako – jako když bouchne lydditová patrona. Stra-strašná brizance. Já – já nejdřív myslel, že praskla ta por-porcená – ponce – por-ce-lánová, polcelánová, porcenálová, poncelár, jak se to honem, to bílé, víte, izolátor, jak se to jmenuje? Kře-mi-čitan hlinitý.”

“Porcelán.”

“Piksla. Já myslel, že praskla ta piksla, se vším všudy. Tak rozškrtnu sirku, a ona tam je celá, ona je celá, ona je celá. A já – jako sloup – až mně sirka spálila prsty. A pryč – přes pole – potmě – na Břevnov nebo do Střešovic – Aa někde mě napadlo to slovo. Krakatoe. Krakatit. Kra-ka-tit. Nene, tak to nenenebylo. Jak to bouchlo, letím na zem a křičím Krakatit. Krakatit. Pak jsem na to zapomněl. Kdo je tu? Kdo – kdo jste?”

“Kolega Tomeš.”

“Tomeš, aha. Ten všivák! Přednášky si vypůjčoval. Nevrátil mně jeden sešit chemie. Tomeš, jak se jmenoval?”

“Jiří.”

“Já už vím, Jirka. Ty jsi Jirka, já vím. Jirka Tomeš. Kde máš ten sešit? Počkej, já ti něco řeknu. Až vyletí to ostatní, je zle. Člověče, to rozmlátí celou Prahu. Smete. Odfoukne, ft! Až vyletí ta por-ce-lánová dóze, víš?”

“Jaká dóze?”

“Ty jsi Jirka Tomeš, já vím. Jdi do Karlína. Do Karlína nebo do Vysočan, a dívej se, až to vyletí. Běž, běž honem!”

“Proč?”

“Já toho nadělal cent. Cent Krakatitu. Ne, asi – asi patnáct deka. Tam nahoře, v té por-ce-lánové dózi. Člověče, až ta vyletí – Ale počkej, to není možné, to je nesmysl,” mumlal Prokop chytaje se za hlavu.

“Nu?”

“Proč – proč – proč to nevybuchlo také v té dózi? Když ten prášek – sám od sebe – Počkej, na stole je zin-zinkový plech – plech – Od čeho to na stole vybuchlo? Poč-kej, buď tiše, buď tiše,” drtil Prokop a vrávoravě se zvedl.

“Co je ti?”

“Krakatit,” zabručel Prokop, udělal celým tělem jakýsi otáčivý pohyb a svalil se na zem v mrákotách.

První, co si Prokop uvědomil, bylo, že se s ním všechno otřásá v drnčivém rachotu a že ho někdo pevně drží kolem pasu. Hrozně se bál otevřít oči; myslel, že se to na něj řítí. Ale když to neustávalo, otevřel oči a viděl před sebou matný čtyřúhelník, kterým se sunou mlhavé světelné koule a pruhy. Neuměl si to vysvětlit; díval se zmateně na uplývající a poskakující mátohy, trpně odevzdán ve vše, co se s ním bude dít. Pak pochopil, že ten horlivý rachot jsou kola vozu a venku že míjejí jenom svítilny v mlze; a unaven tolikerým pozorováním zavřel opět oči a nechal se unášet.

“Teď si lehneš,” řekl tiše hlas nad jeho hlavou; “spolkneš aspirin a bude ti líp. Ráno ti přivedu doktora, ano?”

“Kdo je to,” ptal se Prokop ospale.

“Tomeš. Lehneš si u mne, Prokope. Máš horečku. Kde tě co bolí?”

“Všude. Hlava se mi točí. Tak, víš –”

“Jen tiše lež. Uvařím ti čaj a vyspíš se. Máš to z rozčilení, víš. To je taková nervová horečka. Do rána to přejde.”