Prokop mlčel, ohromen tímto přívalem slov, zatímco pan Carson házel rukama a kroužil po pracovně náramně rozradován. “Všecko, všecko jsem vám schoval,” mlel jaře. “Každou třísku z podlahy. Roztříděno, uloženo, s vinětou, pod pečetí. Haha, mohl jsem se vším ujet, že? Ale já jsem poctivec, pane. Všecko vrátím. Musíme se domluvit. Ptejte se na Carsona. Rodilý Dán, dříve docent v Kodani. Taky jsem dělal vědu, božskou vědu. Jak to řekl Schiller? Dem einen ist sie – ist sie – Už nevím, ale je to něco o vědě; švanda, že? Nu, ještě mi neděkujte. Až později. Tak.”

Prokopovi sice ani nenapadlo děkovat, ale pan Carson zářil jako šťastný dobrodinec. “Na vašem místě,” drmolil nadšeně, “na vašem místě bych si zařídil –”

“Kde je teď Tomeš?” pře rušil ho Prokop.

Pan Carson vysunul zkoumavý pohled. “Nu,” vycedil obezřele, “my o něm víme. Eh co,” obrátil hbitě. “Zařídíte si… zařídíte si největší laboratoř světa. Nejlepší přístroje. Světový ústav destruktivní chemie. Máte pravdu, katedra je hloupost. Odříkávat staré věci, no ne? Škoda času. Zařiďte si to po amerikánsku. Ohromný ústav, brigáda asistentů, všechno, co chcete. A o peníze se nemusíte starat. Punktum. Kde snídáte? Já bych vás ohromně rád pozval.”

“Co vlastně chcete?” vydralo se z Prokopa.

Tu sedl pan Carson na kavalec vedle něho, vzal ho nesmírně vřele za ruku a povídal najednou docela jiným hlasem: “Jen se neplašte. Můžete vydělat celou hromadu miliónů.”

Prokop s úžasem vzhlédl na pana Carsona. Kupodivu, teď už to nebyla ta mopsličí tvář lesknoucí se blahem; všecko zvážnělo a zpřísnělo na horlivém mužíkovi, oči zapadly pod těžkými víčky a jen chvílemi se zařízly matným břitem. “Nebuďte blázen,” pronesl důrazně. “Prodejte nám Krakatit, a je to.”

“Jak vůbec víte…,” zahučel Prokop.

“Všecko vám povím. Čestné slovo, všecko. Byl u nás pan Tomeš. Přinesl patnáct deka a formuli. Bohužel nepřinesl taky postup. Ani on, ani naši chemikové dosud na to nepřišli, jak to dostat dohromady. Nějaký trik, že?”

“Ano.”

“Hm. Třeba se na to přijde i bez vás.”

“Nepřijde.”

“Pan Tomeš… něco o tom ví, ale dělá s tím tajnosti. Pracoval u nás při zamčených dveřích. Je hrozně špatný chemik, ale je chytřejší než vy. Aspoň nežvaní o tom, co ví. Proč jste mu to říkal? Neumí nic, jen pumpovat zálohy. Měl jste přijít sám.”

“Já ho k vám neposlal,” bručel Prokop.

“Aha,” spustil pan Carson, “ohromně zajímavé. K nám přišel ten váš pan Tomeš –”

“Kam vlastně?”

“K nám. Továrny v Balttin. Znáte?”

“Neznám.”

“Zahraniční podnik. Báječně moderní. Pokusná laboratoř s novými třaskavinami. Děláme keranit, metylnitrát, žlutý prach a takové věci. Hlavně armádní, víte? Tajné patenty. Vy nám prodáte Krakatit, co?”

“Ne. A Tomeš je tam u vás?”

“Aha, pan Tomeš; počkejte, to je švanda. Tak tedy k nám přijde a povídá: Tohle je odkaz mého přítele, geniálního chemika Prokopa. Umřel mně v náruči a posledním dechem, haha, mně svěřil, hahaha, ohromné, co?”

Prokop se jen křivě usmál. “A je Tomeš dosud… v Balttinu?”

“Počkejte. To se rozumí, nejdřív jsme ho zadrželi… jako špióna. K nám jich chodí spousta, víte? A ten prášek, Krakatit, jsme dali přezkoušet.”

“Výsledek?”

Pan Carson zvedl ruce k nebi. “Bá-báječný!”

“Jaká je detonační rychlost? Jaké jste našli Q? Jaké t? Čísla!”

Pan Carson spustil ruce, až to pláclo, a vyvalil užasle oči: “Člověče, jakápak čísla! První pokus… padesát procent škrobu… a crusher gauge se roztrhl na střepy; jeden inženýr a dva laboranti… taky na střepy. Věřil byste? Pokus číslo dvě: Trauzlův blok, devadesát procent vazelíny, a bum! sebralo to střechu a jeden dělník zabit; z bloku zůstal jen škvarek. Tak se do toho pustili vojáci; smáli se nám… že to umíme jako… vesnický kovář. Dali jsme jim trochu; nacpali to do dělové hlavně, s rozemletým dřevěným uhlím. Ohromný výsledek. Sedm kanonýrů i se setníkem… Jednu nohu pak našli tři kilometry daleko. Za dva dny dvanáct mrtvých, tu máte čísla, haha! Báječné, co?”

Prokop chtěl něco říci, ale spolkl to. Dvanáct mrtvých za dva dny, u čerta!

Pan Carson si hladil kolena a zářil. “Třetí den jsme si dali pokoj. Víte, dělá to špatný dojem, když… je mnoho takových případů. Dali jsme jen flegmatizovat Krakatit… asi tři decigramy… v glycerínu a podobně. Prase laborant nechal asi špetku volně ležet, a v noci, když byla laboratoř zamčena –”

“– to vybuchlo,” vyhrkl Prokop.

“Ano. V deset třicet pět. Laboratoř byla na třísky, krom toho asi dva objekty… Vzalo to s sebou nějaké tři tuny metylnitrátu Probst – Zkrátka asi šedesát mrtvých, no. To se ví, náramné vyšetřování a kdesi cosi. Ukázalo se, že nikdo v laboratoři nebyl, že to muselo patrně vybuchnout –”

“– samo od sebe,” doplnil Prokop sotva dýchaje.

“Ano. Vám také?”

Prokop ponuře kývl.

“Tak vidíte,” řekl pan Carson rychle. “Není to k ničemu. Tuze nebezpečná věc. Prodejte nám to, a je to, máte to z krku. Co byste s tím dělal?”

“A co byste s tím dělali vy?” vycedil Prokop.

“My už… my jsme na to zařízeni. Božínku, pár těch mrtvých – Ale vás by byla škoda.”

“Ale Krakatit v porcelánové krabici nevybuchl,” mínil Prokop úporně přemýšleje.

“Chválabohu ne. Kdepak!”

“A bylo to v noci,” přemýšlel Prokop dál.

“V deset třicet pět. Přesně.”

“A… ta špetka Krakatitu ležela na zinkovém… na kovovém plechu,” tvrdil Prokop dále.

“Ten na to nemá vliv,” vybleptl mužík trochu zmaten, kousl se do rtu a jal se přecházet po laboratoři. “Bylo to… bylo to asi jen okysličování,” zamlouval to po chvíli. “Nějaký chemický proces. Směs s glycerínem taky nevybuchla.”

“Protože není vodivá,” zamumlal Prokop. “Nebo nemůže ionizovat, já nevím.”

Pan Carson se nad ním zastavil s rukama na zádech. “Vy jste moc chytrý,” řekl uznale. “Musíte dostat mnoho peněz. Tady je vás škoda.”

“Je Tomeš pořád v Balttinu?” ptal se Prokop, vší silou se přemáhaje, aby to vyznělo lhostejně.

Panu Carsonovi to nějak blýsklo pod brejlemi. “Máme ho na očích,” řekl vyhýbavě. “Sem se už jistě nevrátí. Přijeďte k nám… třeba ho najdete, když – tak – tuze – chcete,” slabikoval důrazně.

“Kde je?” opakoval Prokop tvrdohlavě, dávaje najevo, že jinak nemluví.

Pan Carson zamával rukama jako pták. “No, utekl,” dodával na Prokopův nechápavý pohled.

“Utekl?”

“Vypařil se. Špatně hlídán, tuze chytrý. Zavázal se, že sestrojí celý Krakatit. Zkoušel to… asi šest neděl. Stál nás hrozné peníze. Pak zmizel, lump. Nevěděl si asi rady, co? Neumí nic.”

“A kde je?”

Pan Carson se naklonil k Prokopovi. “Lump. Teď nabízí Krakatit jinému státu. Přitom jim přinesl taky náš metylnitrát, ten taškář. Sedli mu na lep, teď dělá u nich.”

“Kde?”

“Nesmím říci. Na mou čest, nesmím. A když nám pláchl, jel jsem, haha, navštívit váš hrob. Pieta, co? Geniální chemik, a nikdo ho tady nezná. To byla práce, člověče. Musel jsem inzerovat jako blbec. To se ví, že si toho všimli… ti druzí, víte? Rozumíte mi?”

“Ne.”

“Tak se pojďte podívat,” řekl pan Carson čile a zamířil k protější stěně. “Tady,” řekl a ťukal na prkno.

“Co je?”

“Kulka. Někdo tu byl.”

“A kdo po něm střelil?”

“No já přece. Kdybyste byl sem lezl… oknem… takhle před čtrnácti dny, byl by vás třeba někdo… moc šeredně vzal na mušku.”

“Kdo?”

“To je jedno, ten nebo onen stát. Tady si, holenku, podávaly dvéře tuze velké mocnosti. A vy jste zatím někde, haha, chytal ryby, co? Báječný chlapík! Ale poslyšte, drahoušku,” řekl najednou starostlivě, “neračte raději chodit sám. Nikdy a nikde, rozumíte?”

“Nesmysl!”

“Počkejte. Žádný granátník. Velmi nenápadní lidé. Dnes se to dělá… náramně diskrétně.” Pan Carson se zastavil u okna a bubnoval na sklo. “Nemáte ponětí, co jsem na svůj inzerát dostal dopisů. Asi šest Prokopů se hlásilo… Pojďte se honem podívat!”