Prokop přistoupil k oknu. “Co je?”

Pan Carson jen ukázal krátkým prstem na silnici. Motal se tam na velocipédu nějaký mládenec v zoufalém zápase s rovnováhou, přičemž každé kolo jevilo umíněnou náklonnost jet jiným směrem. Pan Carson tázavě pohlédl na Prokopa.

“Učí se asi jezdit,” mínil Prokop nejistě.

“Náramný nešika, že?” řekl pan Carson a otevřel okno. “Bob!”

Mladík na kole se zastavil jako přibitý: “Yessr.”

“Go to the town for our car!”

“Yessr.” A přišlápnuv pedály svištěl mladý cyklista k městu.

Pan Carson se obrátil od okna. “Ir. Velrni obratný hoch. Co jsem chtěl říci? Aha. Tedy asi šest Prokopů se mi hlásilo – schůzky na různých místech, zejména v noci – švanda, že? Přečtěte si tenhle lístek.”

“Přijďte zítra v deset večer do mé laboratoře, ing. Prokop,” četl Prokop jako ve snu. “Ale vždyť je to… bezmála… mé písmo!”

“Tak vidíte,” zubil se pan Carson. “Holenku, tady je horká půda. Prodejte to, ať máte pokoj!”

Prokop zavrtěl hlavou.

Pan Carson na něm spočinul těžkým, neodbytným pohledem. “Můžete žádat… řekněme… dvacet miliónů. Prodejte nám Krakatit.”

“Ne.”

“Dostanete všecko zpátky. Dvacet miliónů. Člověče, prodejte to!”

“Ne,” řekl Prokop těžce. “Nechci mít co dělat… s vašimi válkami. Nechci.”

“Co máte tady? Geniální chemik a… bydlí v prkenné boudě! Krajani! Já to neznám. Velký člověk nemá žádné krajany. Nekoukejte na nic! prodejte to a –”

“Nechci.”

Pan Carson strčil ruce do kapes a zívl. “Války! Myslíte, že jim zabráníte? Pche! Prodejte a nestarejte se k čemu. Vy jste učenec… co je vám po ostatním? Války! Jděte, nebuďte směšný. Pokud mají lidé nehty a zuby –”

“Neprodám,” drtil Prokop mezi zuby.

Pan Carson pokrčil rameny. “Jak chcete. Najdeme si to sami. Nebo to najde Tomeš. Taky dobře.”

Bylo chvíli ticho. “Mně je to jedno,” ozval se pan Carson. “Je-li vám to milejší, pojedeme s tím do Francie, do Anglie, kam chcete, třeba do Číny. My oba, víte? Tady by nám to nikdo nezaplatil. Byl byste osel, kdybyste to prodal za dvacet miliónů. Spolehněte se na Carsona. Tak co?”

Prokop rozhodně zavrtěl hlavou.

“Charakter,” prohlásil pan Carson uznale. “Všecka čest. To se mně ohromně líbí. Poslyšte, vám to řeknu. Naprosté tajemství. Ruku na to.”

“Neptám se po vašich tajemstvích,” bručel Prokop.

“Bravo. Diskrétní člověk. Můj typ, pane.”

Pan Carson si sedl a zapálil si velmi tlusté cigáro, načež usilovně přemítal. “Tjaja,” řekl po chvíli. “Tak vám to taky vybuchlo. Kdy to bylo? Datum.”

“… Nevím už.”

“Den v týdnu?”

“… Nevím. Myslím… dva dny po neděli.”

“Tedy v úterý. A v kolik hodin?”

“Asi… po desáté večer.”

“Správně.” Pan Carson zamyšleně vyfukoval kouř. “Nám to poprvé vybuchlo… jak vy se račte vyjadřovat, ,samo od sebe‘… v úterý v deset třicet pět. Viděl jste přitom něco?”

“Ne. Já jsem spal.”

“Aha. Taky to vybuchuje v pátek, kolem půl jedenácté. V úterý a v pátek. My jsme to zkoušeli,” vysvětloval na Prokopův vyjevený pohled. “Nechali jsme volně ležet miligram Krakatitu a hlídali jsme to ve dne v noci. Vybuchovalo to v úterý a v pátek, o půl jedenácté. Sedmkrát. Jednou taky v pondělí, v deset dvacet devět. Tak.”

Prokop se omezil na to, že tiše žasnul.

“To proběhne Krakatitem taková modrá jiskra,” dodával pan Carson zahloubaně, “a pak to exploduje.”

Bylo tak ticho, že Prokop slyšel tikání Carsonových hodinek.

“Tjaja,” vzdychl pan Carson a projel si zoufale zrzavý kartáč vlasů.

“Co to znamená?” vyrazil Prokop.

Pan Carson jen trhl rameny. “A co vy,” řekl, “co vy jste si vlastně myslel, když vám to… ,samo od sebe‘… vybuchlo? Nu?”

“Nic,” uhýbal Prokop. “Nepřemýšlel jsem o tom… tak dalece.”

Pan Carson zabručel něco urážlivého.

“Totiž,” opravoval se Prokop, “tehdy mě napadlo, že to dělají… třeba… elektromagnetické vlny.”

“Aha. Elektromagnetické vlny. My jsme si to taky mysleli. Výborná myšlenka, jenže pitomá. Bohužel docela pitomá. Tak.”

Nyní si Prokop opravdu nevěděl rady.

“Předně,” uvažoval pan Carson, “bezdrátové vlny neběhají po světě jenom v úterý a v pátek o půl jedenácté, že? A za druhé, člověče, to si můžete myslet, že jsme to s nimi hned vyzkoušeli. S krátkými, s dlouhými, se všemi možnými. A váš Krakatit si z nich nedělal tohle,” ukazoval na nehtu něco mizivě nepatrného. “Ale v úterý a v pátek… o půl jedenácté… si umane ,sám od sebe‘ explodovat. A víte co ještě?”

Prokop to ovšem nevěděl.

“Ještě tohle. Od nějaké doby… asi půl roku nebo tak… mají evropské bezdrátové stanice děsný dopal. Víte, něco jim ruší hovory. Docela pravidelně. Náhodou… vždycky v úterý a v pátek od půl jedenácté v noci. Pravíte?”

Prokop nepravil nic, jen si mnul čelo.

“Nu ano, v úterý a v pátek. Říkají tomu smazané hovory. Začne to telegrafistům práskat do uší, a tu to máme; hoši se z toho mohou zbláznit. Trapné, co?” Pan Carson si sundal brejle a jal se je čistit s velkými okolky. “Nejdřív… nejdřív mysleli, že to jsou nějaké magnetické bouře či co. Ale když viděli, že to úřaduje… pravidelně… v úterý a v pátek… Zkrátka Marconi, TSF, Transradio a nějaká ministerstva pošt a maríny, obchodu, vnitra a já nevím čeho všeho vyplatí dvacet tisíc liber chytrákovi, který tomu přijde na kobylku.” Pan Carson si nasadil zas brejle a vesele vykoukl. “Myslí se, že existuje nějaká nezákonná stanice, která se baví tím, že v úterý a v pátek smazává hovory. Konina, že? Soukromá stanice, která by jen tak pro švandu posílala nejmíň sto kilowattů do vzduchu! Fi!” Pan Carson si odplivl.

“V úterý a v pátek,” ozval se Prokop, “tedy současně… zároveň…”

“Divné, že?” šklebil se pan Carson. “Já to mám, panečku, napsáno: V úterý dne toho a toho v deset třicet pět a několik vteřin porucha na všech stanicích od Revalu a tak dále. A nám v tu samou vteřinu ,sama od sebe‘, jak vy račte říkat, exploduje jistá část vašeho Krakatitu. Eh? Co? Detto příští pátek v deset dvacet sedm a několik vteřin porucha a výbuch. Item příští úterý v deset třicet výbuch a porucha. A tak dále. Výjimečně, jaksi proti programu taky jednou porucha v pondělí v deset dvacet devět třicet sekund. Detto výbuch. Klape to na vteřinu. Osmkrát v osmi případech. Špás, že? Co o tom soudíte?”

“N… nevím,” mumlal Prokop.

“Tak teda ještě něco,” spustil pan Carson po delším hloubání. “Pan Tomeš u nás pracoval. Neumí nic, ale něco ví. Pan Tomeš si dal do laboratoře postavit vysokofrekvenční generátor a zamkl nám dvéře před nosem. Lump. Jakživ jsem neslyšel, že by se v obyčejné chemii pracovalo s vysokofrekvenčními mašinami, co? Co byste řekl?”

“Nu… ovšem,” uhýbal Prokop s neklidným pohledem na svůj vlastní zánovní agregát postavený v koutě.

Pan Carson chytl čile tento pohled. “Hm,” řekl, “taky tu máte takovou hračku, že? Pěkný transformátorek. Co vás stál?”

Prokop se zamračil, ale pan Carson počal tiše zářit. “Tak si myslím,” povídal s rostoucí blažeností, “že by to byla báječná věc, kdyby se povedlo v nějaké hmotě… dejme tomu pomocí vysoké frekvence… v jiskrovém poli nebo jak… rozkmitat, rozviklat, uvolnit vnitřní strukturu tak, že by stačilo ťuknout z dálky… nějakými vlnami… výboji… oscilacemi nebo čertví čím, aby se ta hmota rozpadla, co? Bum! Na dálku! Co tomu říkáte?”

Prokop neřekl nic, a pan Carson cucaje s rozkoší cigáro se na něm jen pásl.

“Já nejsem elektrikář, víte?” začal po chvíli. “Mně to vysvětloval jeden učenec, ale ať se propadnu, jestli jsem to pochopil. Ten chlap šel na mne s elektrony, ionty, elementárními kvanty a já ani nevím, jak to jmenoval; a nakonec to katedrové světlo prohlásilo, že to zkrátka a dobře vůbec není možno. Člověče, vy jste si dal! Udělal jste něco, co podle světové autority není možno…”

“Tak já jsem si to vyložil sám,” pokračoval, “jen tak ševcovsky. Někdo si dejme tomu vezme do hlavy… udělat vratkou sloučeninu… z jisté olovnaté soli. Dotyčná sůl je neřád; ne a ne se slučovat, že? Tak ten chemik zkouší všechno možné… jako blázen; a tu si dejme tomu vzpomene, že v lednovém čísle The Chemist bylo povídání o tom, že dotyčná flegmatická sůl je báječný koherer… detektor pro elektrické vlny. Dostane nápad. Pitomý a geniální nápad, že by snad mohl tu zatracenou sůl přivést elektrickými vlnami do lepší nálady, ne? povzbudit ji, roztancovat ji, natřást ji jako peřinu, že? Tja, nejlepší nápady dostane člověk z blbosti. Tak tedy sežene takový komický transformátorek a dá se do toho; co prováděl, to je zatím jeho tajemství, ale koneckonců… dostane hledanou sloučeninu. Ať mne čert, dostane ji. Nejspíš to nějak slepil tou oscilací. Člověče, já se budu muset na stará kolena učit fyzice; říkám boty, že?”