Znění tohoto textu vychází z díla Překlady tak, jak bylo vydáno v Československém spisovateli v roce 1993 (ČAPEK, Karel. Básnické počátky ; Překlady. 1. soubor. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1993. 376 s. Spisy, sv. 24.).

Další díla Karla Čapka naleznete online na www stránkách Městské knihovny v Praze: www.mlp.cz/karelcapek.

Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem Městské knihovny v Praze, Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu.

CHARLES BAUDELAIRE

VZTAHY

Je chrámem příroda s živými pilíři,

jež slovy zmatenými někdy zahovoří;

v symbolů černé hvozdy se tu člověk noří,

jež na něj důvěrně svůj pohled zamíří.

Jak táhlé ozvěny, jež zdaleka se mísí

v jednotě hluboké, dálné a temnotné,

rozsáhlé jako noc a jako světlo dne,

tak vůně, barvy, zvuky odpovídají si.

Jsou vůně některé svěží jak dětská těla,

jak louky zelené, sladké jak oboe,

bohaté, vítězné či porušené zcela,

v nichž nekonečných věcí rozpětí se skrývá,

jak ambra, kadidlo, mošus a benzoe,

ze kterých extáze smyslů i ducha zpívá.

(Les fleurs du mal)

POSEDLOST

Ó lesy, děsíte mě jak loď katedrál;

hlas varhan duní z vás; ve zlořečené hrudi,

komnatě smuteční, kde chroptí věčný žal,

vaše De profundis nám ozvěnou se budí.

Nenávidím tě, Moře! Skoky tvé a ryk

sám v sobě nacházím; ten přehořký smích hoře,

jímž chrlí nešťastník své spílání a vzlyk,

já slyším zaznívat v nesmírném smíchu moře.

Ó Noci, nebýt hvězd, jež světly tisíci

mluví tak po známu, jak byla bys mi drahá!

Neb hledám černa jen a prázdnoty a naha!

Než samy temnoty jsou plachty visící,

kde trysklé z očí mých se roje zjevují mi

bytostí zmizelých s pohledy důvěrnými.

(Les fleurs du mal)

EXOTICKÝ PARFÉM

Na horkých prsech tvých, s očima zavřenýma

když dýši vůni jich u večer jesenní,

zřím šťastné pobřeží, jež v jasném plameni

monotónního slunce oslněno dřímá;

a ostrov lenivý, kde rodí vlahé klima

podivné stromoví, plody a koření,

kde muži štíhlí jsou, statní a vzpřímení,

a kde žen otevřený pohled žasem jímá.

Tvou vůní v kouzelnou jsa veden dálavu

zřím plachty spuštěné a stěžně v přístavu

znavené ještě na smrt moři zvlněnými,

zatímco tamaryšků silné parfémy,

jež krouží ve vzduchu a nozdry vzdouvají mi,

v mé duši směšují se s plavců písněmi.

(Les fleurs du mal)

SEMPER EADEM

“Kde vzniká,” děla jste, “ta vaše divná trýzeň,

jež stoupá jako moře v černém úskalí?”

– Když naše srdce jednou skončilo svou sklizeň,

pak žít je zlo! Toť taj, jejž všichni poznali,

to prostičký je žal, je zcela bez záhady,

a jako vaši radost, každý vidí jej.

Ó krásko všetečná, dál nepátrejte tady,

a byť byl sladký hlas váš, mlčte nejraděj!

Ó mlčte, nevědomá! duše zkouzlená!

rty s dětským úsměvem! Nad Život hedvábná

Smrt na nás pouta má a těmi víže nás.

Ó nechte, nechte lží se moje srdce opít

a jako v krásném snu se v očích vašich stopit

a dlouze zadřímnout ve stínu vašich řas!

(Les fleurs du mal)

CESTA

I

Pro dítě skloněné nad mapou, nad knížkami

jak jeho dychtění je vesmír bez konce.

Ach jak je velký svět, když v záři lamp nás mámí,

a jak je maličký svět v naší vzpomínce!

Když ráno vyplujeme, mozek ohně plný

a srdce těžké hněvem, plno hoře v něm

a hořké touhy, jdem po táhlém rytmu vlny

své nekonečno houpat v moři konečném:

jedni, kdo z bídné vlasti prchli bez loučení,

a druzí, kolébek svých hrůza, a pak my,

hvězdáři v očích kruté Circe utopení,

jež nebezpečnými nás mučí vůněmi.

Tož aby nebyli změněni ve zvířata,

prostorem, oblohou, světlem se opijí,

až ostrý mráz a žhoucí slunce mědězlatá

stopu po polibcích pomalu omyjí.

Než pouze ti, kdo jdou, jen aby šli už zase,

cestují vskutku; svým vedeni osudem,

s lehýnkým srdcem, jež balónu podobá se,

dí, aniž vědí proč, vždy znovu to své “Jdem!”,

ti, jejichž touha má tvar oblak větrem hnaných,

a sní, jak nováček sní o kanónu rád,

o širých rozkoších, měňavých, nepoznaných,

jimž nikdy lidský duch neuměl jména dát.

II

My, hrůzo! kroužíme jak vlček nebo koule

v jich poskocích a tanci: vždyť i ve spaní

Zvědavost mučí nás a točí námi v kole

jak Anděl zlý, jenž bičem slunce pohání.

Divná pouť náhody, kde cíl své místo mění,

a nejsa nikde, může zde být jako tam,

kde Člověk odpočinek hledá bez umdlení

a stále jako blázen běží bůhví kam!

Je duše koráb, jenž svou Ikarii hledá;

hlas na můstku zní: “Pozor! Pohleď do dáli!”

Žhoucí a šílený, hlas na stěžni se zvedá:

“To láska… sláva… štěstí!” – Hrome, úskalí!

A každý ostrůvek, jejž hlídka vidí kdesi,

hned Eldorádo je slíbené Osudem;

a Obraznost, když užuž zahýřiti chce si,

tam ráno nenajde než útes, a ne zem.

Ó chudák chimérických zemí věrný ctitel!

Jat má být v okovy či v moře uvržen,

ten plavec ožralý, Amerik objevitel,

jichž odrazy tůň moře činí hořčí jen?

Tak starý obejda, šlapaje bědně v blátě,

nos ve vzduchu, si vysní ráje zářící;

zkouzleným okem zří Kapuu planout zlatě

všude, kde hnusný pelech blíká při svíci.

III

Úžasní poutníci, v svých očích psány máte,

jak moře hlubokých, příběhy dlouhých cest!

Otevřte pamětí svých skříně přebohaté,

podivuhodné šperky z éteru a hvězd.

Bez páry, bez plachet my na cestu chcem vyjet!

Je v našich žalářích tak nudno. Nuže sem,

na hladkém plátně našich myslí nechte míjet

vzpomínky plaveb svých i s jejich obzorem.

Tož co jste viděli?

IV

“Hvězdy na nebes báni;

písčiny viděli jsme, mořská proudění;

a přes otřesy zlé i náhlá ztroskotání

my často, jako zde, jsme byli znuděni.

Nám sláva sluneční a moře fialová,

nám sláva zlatých měst, západů slavný třpyt

neklidnou chtivost v srdci zažíhaly znova

do vábného se lesku nebe ponořit.

Ta nejbohatší města, nejskvělejší kraje

nebyly tajemné a svůdné jako ty,

jež staví náhoda, když s oblaky si hraje,

a vždy nás jala touha plná tesknoty.

Požitkem naše touha sílí jen a vzrůstá.

Touho, ty starý strome, jemuž výživnou

je půdou slast, co tvrdne tvoje kůra tlustá,

do slunce zírat blíž se haluze tvé pnou!

Ty strome veliký a nad cypřiše stálý,

což věčně porosteš? – Tož pár črt s nesnází

do vašich žroutských alb jsme, bratři, nasbírali,

jimž krásné zdá se vše, co z dáli přichází!

Modly jsme zdravili, jež sloní chobot měly;

a trůny jiskřící ve šperků nádheře;

paláce pohádkové, jejichž přepych skvělý

by, věřte, zruinoval vaše bankéře;

a šaty skvoucí, jež jsou opojením očí,

a ženy o zubech a nehtech barevných,

a kejklíře, kol nichž had lísavě se točí.”

V

A dál, co ještě dál?

VI

“Ó mozků dětinných!

Tož abychom to hlavní nenechali stranou,

my zřeli, aniž nás to hledat napadlo,

odshora dolů všude tutéž podívanou,

na nesmrtelný hřích to nudné divadlo.

Hle žena, mrzký rab, jenž ješitný a hloupý