tak jako bič, jenž podél opratí si hraje.

Je zvučivá, a kličkuje, a spěje hbita,

čarujíc úsilí dnešní a zítřejší;

jak svěží křídlo je, jenž snáší se a vzlétá,

praporek vzdušný nad cestou, kde Krása světa

svým drahým krokem na úsvitě vyšedší

– děvčátko útlé, po zatáčkách pospíší

a opojením vzácným, roztěkaným zpita –

se v běhu dívá, v prstech jak třpyt jí kmitá…

Má láska! Zvedá se, krouží a lehce práská

nad odchod pokorný, tichý a neurčitý,

minutu po minutě, osudů i žití…

V ní Dnešek spřádá se i rozpřádá. Má láska

pod během lidských nebes tančí, jde a svítí…

– Než ty, jež očima se ptáš mě, děvče malé,

co v každý okamžik v své srdce vložit máš,

než já po velké cestě půjdeš mnohem dále,

ty se svým vědomím, jež chví se neustále

jak křídlo, – na zatáčce pak se podíváš.

Vždy bude dosti věcí vůkol na odchodu.

A nadto – jasná tvoje láska bude tu.

Já spokojím se tím, ji trochu stvořiti

a trochu býti v ní, v té lásce zítřejší

a krásnější než mám, – jež bude vířiti…

(La lisčre blonde)

ANDRÉ SPIRE

V LESÍKU

Kůň cvalem mimo klusá,

ráz dva tři,

ráz dva tři.

Kůň cvalem mimo klusá,

dáma se zvedá a klesá.

V aleji písek plavý je,

kůň cvalem mimo klusá.

Sukně nad botkou lakovanou

v prosetém slunci plápolá.

Měkký je písek aleje.

Obláček čtverý slušně se nesa

vzlétá, ke kolenům stoupaje

koni, jenž cvalem klusá.

A tvrdá zrnka tryskají

a prší na klobouky okližené

slečinky a její maminky,

jež šijí v parku na lávce.

LÉON PAUL FARGUE

KIOSKY

Nadarmo moře od obzoru na pochod se dalo,

aby tvé moudré nohy zulíbalo,

ty odtáhneš je

vždy ještě včas.

Ty mlčíš, já nic neříkám.

Snad taky nemyslíme na nic víc.

Leč svatojánské mušky zpovzdálí

kapesní lampičky své vyňaly

jen proto, aby bylo vidět třpyt

té slzy, jež ti z klidných očí kane

a kterou jsem kdys musel pít.

Moře je asi hodně slané.

Pak modravá a rusá medúza,

jež lítostivě chce se poučit,

stoupá po naplněných patrech moře,

jasná a jako výtah zářící:

a rozžíhá svou lampu, květovanou vodou,

by viděla, jak plačíc špičkou sluníku

děláš, jako bys v písku rýsovala

tři vzorce o shodnosti trojúhelníků.

(Ludions)

THÉO VARLET

ETIKA

Způsobná bílá kočko, spánek pitomý

když já tu popírám pod lampou alchymisty

a zpychlý mozek můj když po krůpějích čistí

tu hodinu, a noc!, než vplyne do nirvány,

ty dřímáš pod lampou, můj macku ulízaný.

Ty spíš, drahoušku, tiše:

zda někdy ti přijde do hlavy

tak trochu zvěčniti svůj život prchavý?

A na to nemyslíš,

důvěrná sfingo nocí, kdy nejasně a v taji

duše nás obou v sebe zapadají,

že prvním lůnem máme stejnou temnotu,

a někdy, trochu dřív či déle, jednou

pro pyšný mozek i pro duši němou

se skončí hra na nadhmotu?

Ty spíš, drahoušku, již a bez výčitek tíže:

ty si jen hovíš,

ty, kočko, nevíš.

Dnů tisíc nebo dva přeběhnou v kalendáři,

a ty zůstaneš na polštáři

těžká a tuhá, chladná,

jak starý krtek, kterého v koutě zapomenou,

studená až do dna.

(A co se mnou?)

Zdalipak za to stojí ti

být bílý macek, způsobný a hezký,

v stodole chytat rejsky

a v dubů korunách na ptáčky číhati?

Ty vstáváš, sfingo důvěrná. Co bys tak řekla ráda?

“Já, já jsem krásná číča; protáhnu si záda;

to slunce příliš teplé; knížky tvrdé; spalo

by se mi líp tam v klíně, mně se zdá.”

…I potom budeš vědět stejně málo,

neb řešiti ty taje není práce tvoje

(a vím já nebo někdo, k čemu vůbec to je?),

o duši, smrti, nicotě, o Velké Díře:

tys, bílá kočko způsobná, tys jenom zvíře.

Naučit se žít

osudu na klíně,

čekaje… na co? – na nic,

– příst jen a spát, nos v prchající vteřině.

ÉMILE DESPAX

ULTIMA

Jen déšť. A sním. Mně zdá se, že zřím pod stromovím

na lesklé dlažbě bezlidné

stát podnož kamennou s poprsím mramorovým.

A bratr můj v něm pozná mne.

Ty bratře, budeš přítel cest a ostrovů

a hlavně nebe, hlavně moře;

já knížek, krásných veršů a dnů pohovu.

A zakusíme mnoho hoře.

(La maison des glycines)

LOUIS MANDIN

VEČER V AVENUI

Ty květy světel, ty květy,

proudící pestré kytice,

bukety rozházené, putující květy,

to jaro světel,

jež v hluku, trysku, výparech ulice

jsou jako zoře roztříštěný let,

ten jarní třpyt, jenž v této zimě vzlétl,

to jaro květů a ten zimy led,

s těmito chodci smíšeny a s těmi blesky jasu,

to vše ze sebe srší Sílu a Krásu

a dává v mém srdci zazvučet

chvějivým smyčcům, v nichž pěje mladý jasný vznět.

LÉON DEUBEL

CHERCHONS DIEU…

Hledejme boha ve světle

širého toho odpoledne,

u paty oltářů z listoví,

odkud zpěv ptáků se vypařuje;

v látkách krátkého větru, jež šatí

na chvilku zem, a mezi vším,

co rodí se z krásné oblohy,

již kadidlem sena okuřují.

Ach zda ho konečně nasbírám,

takže se vejde do mých pěstí?

Božský! Božský! Jak mne to těší,

že jsi tak nesmírný a malý!

Jak mne to těší, že tě mohu

neustále objevovat

a tobě se rovnat! Já, trpaslík,

jenž naráží čelem o blankyt!

(Régner)

ROGER ALLARD

MILOSTNÁ METAFORA

Když oddáváš se lásce, krásko lenošivá,

jež sevřelas můj sen silnými rameny,

tvé tělo má třes lodi, jež se kýlem vrývá

ve vůní oceán poddajně zvlněný.

Než v slabém srdci svém, kde strach i lásku živím,

úzkostí před smrtí se chvěji zděšeně,

a jako trosečník svým troskám pohyblivým

já žehnám vášni té, jež k tobě víže mě!

Když svěží noční klid, už ochladiv noc vlahou,

tvých vyčerpaných beder otřes zpomalí,

tu těžká hříva tvá mi padne na hruď nahou

jak plachta, kterou trhám svými pocely

a jež se vzdouvá vůní mému chřípí drahou.

(Le bocage amoureux)

ALEXANDRE MERCEREAU

ŽÍTI

Blaženě zahálet s kaldounem na slunci,

ve příliš těžkém světle kroky líně vléci!

Při bílém kraji cest, tu nebo onde, vrci

ve tvrdém spánku dobrých tvrdých lavicí

svou roztržitou, příliš těžkou zadnici,

před antikváři zdržet lenošivou pout,

kříž narovnat si, zívnout, ruce protáhnout,

nedbale přijímat milostné lichocení

dobrého dechu žití bez svazků a pout:

být onen přeblažený, pro nějž zítřka není;

nemyslet na nic, v žití ponořit se cele,

všech věcí důvěrný hlas slyšet šeptati,

vnímat jen příjemnost a z vášní neznati

než nechuť důvodnou a záští zdivočelé;

jít ulicí a nedbat, kam se obrátí;

neznati měsíců, dnů, neznat hodin ani,

neznati vůbec jmen, jež budí ze spaní,

nechtít to ani ono, sluch mít zacpaný

pro všechny rozkazy, neb jářku, to jsou barvy