rabství, ba hůř než to, toť štěstí podřezané;
zřít nebe, bláto, chodce nebo nikoho,
zřít jenom zvenčí zdi, jen z dálky mřížoví,
být ten, kdo sám se zdůvodňuje přemnoho,
či ten, kdo na to kašle a nic nepraví;
žít sobě, pro radost, smát se, ne by ses líbil,
jednati bez rozkazu, důvodu a cíle,
sobecky, ale žít, a jako člověk žít,
ne jako běhna, která líčí svoje chtíče,
by jen tu hroznou šminku mohla zaplatit;
být volný, volný být a jíti vybídnut,
když štěstí pozve tě a starý letmý pud,
žít sebe, život žít dobrého osudu,
ó!… ale kručet o hladu?
(Les tburibulums affaissés)
NICOLAS BEAUDUIN
BÁSEŇ
Než proč jen na rtech mám z života znechucení!
Žal na mne rozlévá černého vína číš.
Už nemám naděje, už štěstí pro mne není,
horeček nemám již!
Ó snu, jenž pro polibky pnul se ohnivé,
teď navždy, bože můj, už nemám než ty tvé!…
Ach smutno… Ale ne, já bláznivě jsem žil,
poklady světa všecky v náruč klesly mně,
a lásky slavíky jsem na stromě
života všechny pohladil!
(Les soeurs du silence)
TRISTAN DERČME
ZLATÁ ZELEŇ
LXVI
Nos zvedni, zavři pult, odlož tu knihu tlustou.
Ta flétna z křišťálu na pastýřových ústech
přehrává pod novými květy, pod lupením
tak vážný nápěv, že se dívky zarumění;
a její nádherný a poslušný dech žhoucí
v tom světle vesmírném se hledí rozplynouti.
A zpívá všechnu radost, zpívá svěžest chlumů,
křik pávů, zeleň lesů, bručivy šum úlů,
nach svlačců pnoucích se po drsné kůře stromů,
modř oblohy, modř očí, modrou tůni zdrojů;
zpívá a chvěje se, křičí a tebe slaví,
přírodo, oddává se cele tvému taji,
až její duše jenom věta milostná je.
Chví se a opojena roztříští se náhle
a, nesmrtelný prach, se částkou svět stává.
Flétna a srdce mé, jež se jak ona dává.
(La verdure dorée)
FILIPPO TOMMASO MARINETTI
V LETU NAD SRDCEM ITÁLIE
(Fragment)
Siciliáni! Vy zápolící od časů mlhavých
ve dne i v noci, v boji zblízka, proti vzteklosti vulkánů,
miluji duše vaše, jež šlehají
jak ohně ústředního šílené výběžky,
a vy se mi podobáte, italští Saracéni,
s mohutným nosem, zahnutým nad kořistí, kterou koušete
krásnými zuby futuristickými!…
Tak jako vy mám tváře spálené samumem,
násilnou pružnou chůzi šelem ve trávě,
a pohled hrozivý, jenž odráží do kouta
kluzká, ohnutá záda drábů a modlářů,
tak jako já vy otvíráte pasti veškeré,
vesele mohou krysy naše rukopisy hrýzt,
neb naše motory do jasna nebe vpisují
definitivní zářné strofy zlaté a ocelové!
Z vás dovede každý zavésti právo svrchované
kol velkého svého Já nezkrotně vládnoucího.
Hanba těžkému stroji sociálnímu!…
Hanba žalostné zákonů mechanice
a jejímu ubohému provádění práva!
Dětská mechanika s kolečky sumárními,
jež náhle zachytí chudáka bázlivého,
aby ho válela, mlela a drtila nesmyslně
a bác okem ven jak česneku suchý stroužek
v posvátném jménu vrchnosti neviditelné!
(Le monoplan du pape)
GUILLAUME APOLLINAIRE
RÝNSKÁ PODZIMNÍ
Zemřelých děti na hřbitov
Jdou si hrát
Hanuš a Jindřich Martin Gertruda
Dnes kohout ani nezpívá
Kikeriki
Stařeny plačící
Cestou se ubírají
A oslové dobráci
Hýkají I A a do chroustání se dají
Pohřebních věnců a kyticí
Dnes je den zemřelých a všech jejich dušiček
Děti a stařeny
Svítilny staví a svíčky
Na každý hrob katolický
Závoje babiček
Na nebi mraky
Jsou jako kozí bradky
Ve vzduchu chvějí se modlitby a plameny
Hřbitove hřbitove tys krásný sad zelený
Plný vrb šedých a rozmarýnu
Často vám přijde provodit přátele v hlínu
Oh jak se dobře na krásném hřbitově spí
Vám žebráci umrlí v opilství
Vám slepci jako osud slepí
Vám v modlitbách zemřelé malé děti
Ach jak se vám spí na krásném hřbitově tady
Vám kdo byl lodníkem vám kdo byl starostou
Vám kdo jste byli vládními rady
Též vám cikáni bez průkazů vy
Život vám v břiše práchniví
Kříže nám mezi nohama vyrostou
Porýnský vítr s kulichy všemi houká
Zhasíná svíce jež děti vždy znovu zažehují
A listí spadalé
Pokrývá všechny umrlé
Zemřelé děti někdy se svou maminkou mluví
A umrlé ženy by se navrátit někdy chtěly
Oh nechci abys vyšla ty
Podzim je plný rukou uťatých
Ne ne to jsou jen listy mrtvé
To drahých mrtvých jsou ruce mrtvé
To jsou tvé ruce uťaté
My tolik jsme dnes plakali
My i ti umrlí jich děti a stařeny
Pod nebem podmračným
Na hřbitově kde se třesou plameny
Pak domů domů hnal nás vítr studený
Pod nohama se nám kaštanů kutálelo
A jejich ostny byly
Jak meči zraněné srdce Madony
Které však myslím barvu mělo
Jinou než podzimní kaštany
(Alcools)
ZVONY
Můj krásný cikáne můj milý
Slyšíš to zvonů zvonění
Že vidět nás my nemyslili
Měli se rádi k zbláznění
My špatně jsme se schovali
A všechny zvony v celém kraji
Z věží se na nás dívaly
A do světa to povídají
Pekařka s mužem Kačenka
Voršila Jindřich s Cypriánem
A Gertruda má sestřenka
I Marie hned příštím ránem
Se usmějí až kolem půjdu
Ach kam se mám pak uschovat
Ty budeš pryč Já plakat budu
Já z toho umru snad
(Alcools)
CESTOVATEL
(Fernandu Fleuretovi)
Otevřte mi ta vrata na něž plačky tluku
Život je měnivý tak jako Euripus
Mělčinu mraků viděls odplouvat
K budoucím horečkám s parníkem osiřelým
A všech těch lítostí a všech těch pokání
Zda vzpomínáš
Zálivy ryby vlny květy nadmořské
Jedna noc jako moře byla
A do ní vlévaly se řeky
Vzpomínám toho ba vzpomínám toho ještě
Zvečera kdysi jsem hospodu smutnou našel
Poblíže Luxembourgu
V lokálu hloubi se nějaký Kristus vznášel
Kdosi měl fretku
A jiný ježka
Hrálo se v karty
A ty tys na mne zapomněl
Zda vzpomínáš na dlouhou osiřelost nádraží
Prošli jsme městy jež se celý den točila bez umdlení
A v noci zvracela zářivé světlo denní
Ó námořníci temné ženy ó mí soudruzi
Zda vzpomínáte si
Dva námořníci co se nikdy neopustili
Dva námořníci kteří spolu nikdy nepromluvili
Ten mladší na bok svezl se a skonal za chvíli
Ó drazí soudruzi
Signálů zvonky na nádraží píseň žneček
Jateční sáně řezníka pluk ulic nesčetných
Kavalérie mostů noci siné alkoholem
Města jež viděl jsem jak blázni žila v jednom kole
Vzpomínáš předměstí a plačtivého stáda krajin
Cypřiše pod měsícem vrhaly své stíny
Naslouchal jsem té noci léto bylo na sklonu
Nyvému ptáku stále podrážděnému
Slyšel jsem věčně šumět temný proud a líný
Než zatímco se k ústí mroucí stáčely
Pohledy veškeré pohledy všechny očí všech
Břeh byl tak opuštěn travnatý mlčenlivý břeh
A tam na druhém břehu hora přejasně se tyčila
Tu aniž živého co vidět bez hlesu a bez hluku
Míjely čilé stíny proti strmé hoře
Z profilu nebo náhle obracejíce své matné tváře