Můj puls na zápěstí: tik-tak, tik-tak. Tepna na spánku: tik-tak, tik-tak. Slovo, slova: tik-tak.

Narodit se, umřít, kolébka, rakev: tik-tak, tik-tak.

Země, hvězdy, všechen pohyb rozlámaný na malé kousky, všechen rytmus: tik-tak, tik-tak, metodicky, metodicky… ó to pobláznění!

Čísti. Učit se. Kombinovat. Srovnávat. Vyvozovat. Dohadovat se. Hloubit, prohlubovati především. A bytí: nálevka, skrze niž tolik protéká a v níž nic nezůstává. Jísti. Přibírati na objemu jako ovoce na větvi…, pak být stráven tím, co je vůkol.

Mít vždy na práci to nebo ono, mít na vybranou, tady je všecko zlo. Kdy mít úlohy úplné, vykázané předem? Myšlenka v nás, zevlující slimák sklouzající po stěně. Jeden systém na druhém.

Jeden problém pod druhým.

Násobit věčnost věčností.

A konečně dělat únavu stejně neužitečně, jako strom dělá stín.

– Trpělivost…, stín se plazí ke mně, jak slunce zachází za horu.

CHARLES VILDRAC

STODOLA

Když natažen jsi ležel na zádech

ve stodole širé

pod trámy stěží otesanými

jako pod stromovím,

ve svitu pochodní ty viděl jsi

stoupati až po štít

lešení, staré, plné rozumu,

krásně rozvětvené.

Tam nahoře dvě střešní křídla se

v stinné hloubce pojí,

kde pavouci své měkké závoje

po staletí věší.

Po dlouhé dnys už neviděl než to,

co ti k hanbě bylo;

nic nežli práci svatokrádežnou,

dílo pustošení.

Tam, odkuds přišel, nezbývalo nic

z krbů, které člověk

svou nekonečnou péčí vším svým uměním

pro člověka stavěl.

Než tady znovu nalezl jsi dům

krásný jako hymna,

a starou lásku k tobě skloněnou

mohutnými křídly;

tak jako hlasy k bohu spějící

zalidní loď chrámu,

tvé oči celý prostor osídlí

v klidném jeho těle.

To Dům byl, emblém, který vytrval,

poslední už svědek,

by dílo našich rukou pochválil,

provinilých rukou.

Tam modlilos se, srdce vyhnané,

k nejlepším všech duchů:

k tomu, jenž staví, k tomu, jenž oře,

k onomu, jenž zpívá.

Žel! Nastrojen kdys vyšels navečer,

poslušný a hloupý,

zbabělým stal ses zase hrdinou

zakopaným v hlíně.

A když při návratu do noclehu

stodolu jsi hledal,

jen rumiště jsi viděl zčernalé

z kamení a dříví;

jen dýmající trámů pahýly,

tragické a kolmé,

před tebou vstalé staré žalobce!

(Les chants du désespéré)

JULES ROMAINS

TANEC O SLAVNOSTI ČTRNÁCTÉHO ČERVENCE

(Z knihy Mocnosti Paříže)

Je mnoho těl na chodníku i na jízdní dráze. Ulice cítí zmatenou radost; z každého člověka vystupuje víc síly než obyčejně. Kdyby mohla rozplésti všechny ty výdechy, rozložit je na jednu stranu a široce pročísnout, to by byly velké barbarské vlasy. Ale rozmachy se smršťují proti sobě, jako když jsou do pytle naházena pružná péra a někdo tlačí pytel kolenem.

Ulice neuspokojuje mas, jež pociťují nějakou tendenci; domnívá se sice býti vším, ale toto vše bylo by věcí malou a zavalitou.

Náhle jí ulehčili a ona se rozpoutává; rozplývá se, umírá. Pak shledává, že není mrtva, že žije líp než kdy jindy. Kdyby se lopotila kolik dnů, nepodařilo by se jí zřídit ve svém mase pořádek tak rozkošnický.

To orchestr spustil valčík. Po celou minutu to byly jen zvuky ve vzduchu; lidé poslouchali. Avšak nic neproniklo až k duši ulice. Pak jakýsi mladík a dívka se k sobě přiblížili, spojili své ruce a točili se. Poznenáhlu dav kolem orchestru prolomil svou kompaktní jednotu, aby se stal párky o stejném rytmu. Mezi nimi plynul prostor lahodnější než vlažná voda. Otáčení se někdy o sebe otřela a oscilovala. Pak rytmus pokročí, rozmáchne se šíř, vniká do davu jako srp od klasů a kosí nová těla. Dvě děti na křižovatce, jež shrabovaly lopatkou písek ve stružce, berou se za ruce a točí se.

Ulice poznává své tělo; má myšlenku jasnější než impuls k zevní bytosti; má vědomí rozmachu, který se vrací do sebe a v sobě se ukojuje.

Rozeznává své obrysy; ví, že její život pulsuje tak daleko jako spád valčíku. To, co se netočí, co nepřeměňuje zvuky, jimiž se naplňují lidské duše, v otáčivý a klouzavý pohyb mladé hvězdy, to je mlhovina, věc málo skutečná, která ještě nevolila mezi vesmírem a svým bytím a jež váhá.

(Puissances de Paris)

BLAISE CENDRARS

PANAMA

(Fragment)

Mám žízeň

U čerta

Čertovskou

U všech čertů

Chtěl bych číst Obzor neuchâtelský nebo Hlasatele z Pampeluny

Uprostřed Atlantiku má člověk své pohodlí jen v redakční místnosti

Točím se v kleci poledníků jako veverka v té své

Tu je koukej Rus který má sympatickou hlavu

Kam jít

Také on neví kam by složil své zavazadlo

V Léopoldvillu nebo v Sedžerah u Nazaretu, u pana Junoda nebo u mého starého přítele Perla

V Kongu v Besarábii na ostrovech Samoa

Znám všechny dopravní řády

Všechny vlaky a jejich přípoje

Hodinu příjezdu hodinu odjezdu

Všechny parníky všechny tarify a všechny taxy

Mně je to jedno

Mám adresy

Žít ze šlamastiky

Vracím se z Ameriky na palubě Volturna, za 35 franků z Nového Yorku do Rotterdamu

(Du monde entier)

BRET HARTE

BROWN NA CALAVERÁCH

Umírněný tón hovoru a nepřítomnost kouře i bot v oknech wingdamského dostavníku ukazovaly zřetelně, že mezi pasažéry uvnitř vozu je žena. Náklonnost části zevlounů na stanicích kupiti se u okna a jakýsi zájem vzhledem k objevujícím se kožešinkám, kloboukům a límečkům označovaly dále, že je hezká. To vše Mr Jack Hamlin pozoroval na kozlíku s úsměvem cynické filozofie. Ne že by pohrdal ženským pohlavím, ale protože v něm nalézal klamavý živel, který občas odvádí lidi od stejně nejisté přízně hry v poker, – jejímž, jak může býti poznamenáno, exponentem z povolání byl Mr Hamlin.

Tak tedy když postavil svou úzkou botu na kolo a seskočil, ani nemrkl do okna vozu, z něhož vlál zelený závoj, nýbrž potloukal se sem tam s onou nepozornou a vážnou lhostejností své třídy, která snad je nejbližší dobré výchově. Se svým těsně upjatým kabátem a ovládaným zevnějškem tvořil význačnou protivu k ostatním cestujícím s jejich horečným neklidem a nemotorným vzrušením; a sám Bill Masters, graduovaný z harvardské univerzity, ve svých nedbalých šatech, se svou překypující živostí a svým silným ceněním bezzákonnosti a barbarství, a svými ústy plnými lží a sýra, hrál, obávám se, jen neromantickou postavu vedle tohoto osamělého počtáře náhod s jeho bledou řeckou lící a homérickou vážností.

Kočí zavolal “Všichni nastupovat!” a Mr Hamlin se obrátil k vozu. Jeho noha stála na kole a jeho obličej se pozvedl k úrovni otevřeného okna, když v tom okamžiku potkalo jeho oči něco, co se mu zdálo býti nejkrásnějšíma očima na světě. Tu zase klidně sestoupil, pronesl několik slov k jednomu z pasažérů ve voze, způsobil výměnu míst a stejně klidně se umístil uvnitř dostavníku. Mr Hamlin nikdy nedovolil své filozofii, aby překážela rozhodnému a rychlému činu.

Obávám se, že Jackovo vniknutí vrhlo jistou stísněnost na ostatní cestující – zejména na ty, kteří se nejvíce dvořili cizí dámě. Jeden z nich se vyklonil a zjevně jí pošeptal informaci týkající se jediným slovem živnosti Mr Hamlina. Zda to Mr Hamlin slyšel či zdali poznal v informujícím znamenitého právníka, kterého teprve před několika večery obehrál o několik tisíc dolarů, nemohu říci. Jeho bezbarvá tvář neprojevila nejmenší známky; jeho černé oči pokojně pozorující přeběhly lhostejně právního džentlmena a utkvěly na daleko líbeznějších rysech jeho sousedky. Indiánský stoicism, prý dědictví po mateřských předcích, mu dobře sloužil, až běžící kola zarachotila na říčním písku ve Scott’s Ferry a dostavník vjel do Mezinárodního hotelu na oběd. Právní džentlmen a nějaký člen Kongresu seskočili a stáli připraveni, aby pomohli sestupující bohyni, zatímco plukovník Starbottle ze Siskiyou se ujal jejího slunečníku a šálu. Tato mnohonásobná pozornost přivodila okamžitý zmatek a průtah. Jack Hamlin klidně otevřel protější dvéře vozu, vzal dámu za ruku – s rozhodností a pozitivností, kterou dovede obdivovati váhavé a nerozhodné pohlaví – a v okamžení ji obratně a půvabně snesl na zem a opět pozvedl na práh hotelu. Slyšitelné zachechtnutí na kozlíku pocházelo, bojím se, od jiného cynika, kočího Yuby Billa.”Dejte pozor na ty zavazadla, plukovníku,” řekl posluha s přeháněnou důležitostí, když se díval za plukovníkem Starbottlem, mrzutě uzavírajícím triumfální průvod k čekárně.