Příteli přítel zas urážky připomene,

za něž si ruce dávno podali;

u tebe staré rány zas psa zabolí;

před tebou spojení nejlépe uzavřené,

byť mlčíš, rozloží se v nevoli.

A tak je vlivem síly temné,

jež v tobě od přírody žehne.

Ty vidíš Pospolu: tu duch tvůj zažárlí,

zčerná a plivá mocné lučebniny,

jež strašnou silou ostré kyseliny

vše spalují a rozdělí.

Ó Jago, zřít, že jedna s jednou činí dvě,

ty řekneš: “To je proti mně!”

Tak vždy jsi sám. Takový zákon je.

Tak zžehujíc, co jiní sejí,

jich lásku lomíc, jež je pojí,

zůstává osamělá, v neúkoji

tvá hrozná chytrost drtivá,

jež v kleci hryže ze svých mezí.

Ó Jago, synu Šivův, sílo, jež vše zmrazí,

mlčení chlad tě ovívá;

nenávist zavírá tvá muka dvojí hrází,

neb v srdci žal ti utkvívá

být bez milenky! A tvá nicota tě mrazí.

Kdyby ses, Jago, spojil, víš, že jinak nezbývá:

Othello svedl by tvou ženu.

Ty víš, ó žárlivče, že věky věků

nebude s Jagem žena spolu, věky věků:

proto ji nenávidíš v nehasnoucím vzteku.

Žárlivče, když se žena na tě podívá,

víš, kdybys po ní sáh, musel bys vidět

tu duši ihned poskvrněnu.

A proto drtit, zradit, nenávidět…

Však ti, jež nenávidíš, jak tě nenávidí!

Prokletý, rozhlédni se: pohledy viz lidí!

Toť kolem tebe kruh, který se ježí zlobou

jak meče nad tebou, zaťaté pěsti obžalobou

a ruce, jež ti hrozí kletbou.

To, Jago, v srdci lidí tvou je setbou.

Napni se, lámej ještě, přetni zraky lidí,

než hleď, jak houstne řetěz krutý

tvou záští proti tobě skutý,

za tebou zdálky rozvinutý,

jenž s tebou jde a svíraje tě svými pouty

vždy k záští většímu tě nutí

a k pyšnějšímu odřeknutí.

A tedy zkáza, zráda, vztek,

být sám, a sebe sama zradit v posledek,

být přemožen… Ach ty bys, divý ničiteli,

byť přemožen, byť ve svém záští osamělý,

své věčné nenávisti na popeli

chtěl živit do konce svůj vztek!

(Âmes)

ALEXANDRE MERCEREAU

SLOVA PŘED TĚHOTNOU ŽENOU

Druhdy posuzoval jsem tě jako ptáka s pestrobarevným peřím, jenž pěje svůj melodický zpěv a pomíjí.

Toto čelo více ozlacené světlem než oblak za letního jitra; tyto oči, stinné zálivy či azurové proudy; tyto rty, na nichž směje se celé jaro; a neproniknutelný les tvých vlasů, a sta vonných tajemství tvého těla, co více viděl jsem v nich než záření lidské krásy?

Nyní vím, že tvé zornice plní se světlem a tvé uši harmonickými zvuky, tvé nozdry parfémy a celé tvé tělo rozkošemi, aby sbíhala se k tvé postavě podivuhodná vůně univerzální kvintesence.

Tvé smysly jsou jemné sítě, jež napínáš po celém povrchu obzoru, abys schytala a svedla k sobě nejlepší morek světa, ze kterého bys uhnětla bytost, již skrýváš před očima všech.

Náhle pronikl mne cit tvé velikosti; – hle jak jsem zmaten svým včerejším bludem a naplněn úctou k aktu, jenž tě oslavuje dnes před mýma očima.

Napříště, ženo, budu vždy před tebou mysliti, že jsi potenciální matka…

Projevy světa jsou nesmírné. Z miliard bodů v prostoru přibíhají bouřné a neviditelné vlny. Jako lavina sestupuje oheň ze slunce; z hor a z moří přikvačují bouře; země zachvívá se pod sopečnou činností; noc a den dělí se o vládu nad světem; vše řve a vše sténá; jsme obklopeni senzacemi tak mnohonásobnými a tak slabými, že naše smysly jich nerozeznávají. Ach, otřesy přicházejí z takové dálky, že je doprovází milión století.

Zde všechno se zachvívá. Město se zmítá. Člověk svádí homérické bitvy se vším, co stvořil. Živly doléhají na nás ze všech stran a zahánějí nás do nejodlehlejších slepých uliček. Naše kůže poseta je nárazy, jež nás dráždí a opotřebovávají. Po každé buňce našeho těla dychtí něco hltavého. Jsme kořistí nekonečného počtu akcí a žravé vášně námi zmítají a nás brázdí bez ustání. Strkáni, vlečeni, pohazováni, brzo na vrcholu vlny a brzo v propastné hloubce, jsme jako věchty ve větru. Jsme tak hluboce otřásáni, že se nám zdá, že ve vesmíru není nejmenšího pokojného ostrůvku. Nicméně ty, ty nastavuješ proti neodvratnému proudu života lehkou hráz svého života. A hle, jak vše se o něj láme jako o nevývratnou skálu mořských břehů a klesá nazpátek, nemohouc přejíti tuto překážku.

Za tou křehkou zdí vládne stín a mlčení. Jediná bytost tam naslouchá, jak sama se rodí, s dokonalou jasností nevědomí, a pomalu se vypracovává k budoucímu odporu.

(Paroles devant la vie)

SLOVA PŘED SMRTÍ

Nikdo nesmí klepati na mé dvéře, neboť jest to dům toho, kdo očekává smrt a nemůže přijímati jiných návštěv.

Myslíš, že mohl bys přemoci čas, služebníka smrti? V této javorové schránce čas přede, přede. Staré kukačce, jež ohlašovala ti hodiny, mohl jsi ukroutiti krk; její srdce – slyšíš? – tluče dále. Tluče svou míru jedině ze zvyku, neboť ciferník nemá již ručiček k rozřezávání času.

Jdi, tys mohl ulomiti staré ručičky k rozřezávání času a mohl jsi uzavříti v javorové skřínce srdce trvání! Čas bude postupovati i bez dovolení a unášeti tě s sebou, a unáší tě zcela mírně. Neslyšíš ho? Vzdaluje se beze spěchu; dojde však přesto, konstatuj, že urazil již dráhu, jakou jsi od něho neočekával.

Prošel javorovou skřínkou, jež poslouchá rozkazů země. Plíží se podél zdí, olizuje pažení a tapety. Pozdržuje se v koutech a zviřuje tam stará hnízda prachu, prachu zkázy.

Pak, dobře plně všechny čtyři směry prostoru, blíží se k tobě nehlasným krokem, obstupuje tě, proniká tě ze všech stran, a ty cítíš již popel smrti.

(Paroles devant la vie)

RENÉ ARCOS

BÁSEŇ

My tady jsme lidé jedné řady,

vedení vůlí v jeden směr,

nás síla totožná a božská pohání.

Plyneme pospolu z vteřiny do vteřiny,

společně bráníme se odporu jednomu

jako veslaři ve člunu.

Zde na zemi je mnoho lidských řad,

se stejnou vůlí, stejně plujících,

moře je zbrázděno plavbami souběžnými,

vše zdá se touhou dosíci paroxysmu.

Oh krásná podívaná, vzrušující děj,

ty řady lidí, jak v čase stoupají!

Jsou chvíle prchavé, kdy lidskou krev

roznítí pojednou hry žár a běh,

kdy vzduch je nabit heroismem jako blesk,

to chvíle jsou, kdy tolik duše se šíří najednou,

že křiky vznícené tryskají k nebesům.

Jsou na zemi, jsou všude řady, které jdou,

s rukama zdviženýma, hlavou skloněnou.

Toť zápas trvalý, jenž roste a stále se dále děje,

myšlenka každá jako proud pokračuje.

Myšlenka každá jde v čele řady lidí,

jichž tváře pomíjejí a mění se bez konce.

Ze srdce vyšedše, prapůvodního, jež nikdo nezná,

myšlenky jdou tak jako žíly;

z nich každá spěje dále než jiná,

z nich každá roste na útraty jiných,

a každá je zurčivý spád živoucích řad.

(Ce qui naît: Naissance)

ÚNAVA

Svítání puká jako nádor.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

– Východ: “Nic nového.”

– Západ: “Nic…”

Sever a jih: “Nic…”

A čtyři stožárové hlídky se zas obrátily.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Jitřenka jektá zuby, nahá panna zardívající se pohnutím.

A tu probuzení vlažné a smrduté. Ó znavené; před ním je celý den ku projití.

Pata, pak špička; špička, pak pata.

Dny, kružítko střídavých nohou, bez ustání jdou a jdou.

Na pravé kyčli, na levé kyčli, se zastávkou na každém stupni; pravou kyčlí, levou kyčlí, se sklopenýma očima slézejme ze schodů studni.

Mé srdce: tik-tak, tik-tak; není umíněnějšího měřiče času.