Zpit, hrůzy zapomněv svatého pomazání

i lože bolesti, kašle a odvarů,

když večer nad krovy se krváceje sklání,

shlížeje do zářivé výhně obzoru

zří zlaté galéry, jež v labutí své kráse

na řece purpuru a vůně klidně spí,

bohatý, plavý lesk jich boků kolébá se

v nedbale vzpomínavé, širé lenosti!

Tak já, když člověk hrubý se mi znenávidí,

an v štěstí válí se, kde chtíč svůj nasytí,

a zatvrzele se jen po té špíně pídí

pro ženu, mláďata jež má mu kojiti,

já prchám znechucen a k oknům všem se skláním,

kde zády k životu se zhlížím v jejich skle,

jež Nekonečno zlatí cudným třpytem ranním

a věčná rosa smývá – vidím v zrcadle

– ať je to umění, ať úchvat myslitele –

sebe co anděla! a zmírám ukojen,

bych přerozen svůj sen korunou na svém čele

nes v nebi minulém, kde Krása kvete jen!

Však běda! V sháňce své se nízkost neunaví

a nezarazí se ni před mým úkrytem,

a hnusná nečistota, kterou Hloupost dáví,

mě nutí nos si zacpat i před blankytem.

což nemohu, když pohár hořkosti mi přetek,

ten krystal roztříštit, jejž netvor pohaněl,

A ulétnout pak vzmachem bezperutných letek,

– i kdybych za to snad po věčnost padat měl?

(Les poésies)

GEORGES RODENBACH

LE MALADE SOUVENT…

Své ruce nemocný si často zkoumává,

tak bledé, znající jen gesta laskavá

a kněžsky posvátná, když sotva lidské kynou;

na příliš útlé prsty své se zahledí,

jež o nemoci víc než tvář mu povědí

svou chabou sítí žil a suchou slonovinou.

Zvlášť večer sně se na ně dívá nejraděj,

když soumrak sklání se co podzim každodenní,

a ve svých tenkých rukou dlouhém zahrocení

zří, jak se nemoc dlouží jaksi mimo něj.

Jsou bledé, stále bledší s šerem klesajícím;

jsou, jako by se v lásce k sobě volaly;

bělostí zimomřivou rovny holubicím

a štíhlé, řekl bys, že vzlétnou do dáli.

Své skvrny nadpřirozené do vzduchu kreslí,

jako by opět luna vyšla drahou svou

a její paprsky se oknem na ně snesly.

Tu obě choré ruce stejně bledy jsou,

a o dávných svých rukou nemocný se zasní;

ty bledé ruce, myslí, nejsou jeho vlastní,

jak ručky pod vodou jsou cizí dítěti.

Pak ruce-dvojčata zří chory zanikati

– černá se voda stáhla v zrcadlené hlati –

a tonout v zrcadle, jež nemá paměti.

Ó jaká hltavá, zarytá, seschlá studna,

kde stíhá ruce své, jak v hloubi zapadlé!,

jež hrouzí se, než vyschne voda v zrcadle,

tonoucí bílý pár, jenž zvolna mizí u dna.

Tu myslí nemocný, že nebude už moci

je záhy sledovat, až plný příval noci

v tu zcela zúženou tůň zrcadla se vlije;

a není to jich smrt, když vidí mizeti je?

(Les vies encloses)

JULES LAFORGUE

NEDĚLE

Lhostejně z nebe, lenoško, déšť padá,

na řeku padá, padá k vodě voda…

Dneska řeka slaví nedělní svůj klid;

nahoru dolů není bárky zřít.

Nad městem nešpor vyzvánění kvílí,

jsou opuštěny břehy, bez idyly.

Hle, chovanky (hubené procesí!)

už zimní rukávníky vzaly si.

Jen jedna nemá; ve svém šedém šatě

žalostně, zkřehle cape s nimi v blátě.

A náhle opouští svých družek řad

a běží, bože, co chce udělat?

A letem vrhá se do řeky klína.

Není tu plavce ani bernardýna.

Nad přístavem se soumrak ukládá;

rozžata světla. (Známá paráda!)

Na řece dále smáčí vodu voda,

lhostejně z nebe, bez cíle déšť padá.

(Poésies complčtes)

DERNIERS VERS

IX

Ó kéž by Ona některá můj našla byt

nic nechtíc už než rty mé pít, čí mřít!

Ó křte, přijdi!

Ó křte mého Smyslu bytí!

Zploditi jediné “Mé srdce náleží ti”!

A to nechť přijde přes bohy a lidi

a v okno zaklepe mi,

oči k zemi!

Nechť přijde, jako blesk se snáší k magnetu,

a v nebi mém, jež otvírá se v rachotu,

a potom do rána veliký příval z oblaků,

po celou noc huk širých lijáků. A pak?

Ať Ona přijde klopíc zraky své

a nohy očistí si tu

u vchodu do kostela, ó mí předkové,

duchovní Soucitu,

by děla:

“To není přirovnání, ty a ti druzí páni,

třeba jich nehaním, tys anděl proti nim,

před tebou oči skláním a celá se ruměním,

a chování tvoje mne uchvacuje,

co v tobě vidím, mně nad zlato je!

A vím, že osud krutý mne k tomu nutí

(ó já už jsem na to zvykla si!)

jít jen a čekat na tvé ohlédnutí,

a pak ti říci, co pro mne jsi!

A na nic nemyslím; jen nemám pokoje,

a to je život můj a jenom pro to je.

Řeknu ti jen, že pláči po celé noci

a naši se mračí a mne straší, že vypláči si oči.

Já v koutech pláči a nic už není, co mne zveselí;

ó tak jsem do modlicích knížek plakala v neděli!

Ty se mne ptáš, proč právě ty a nikdo jiný.

Ach nech to, jsi to jenom ty a nikdo jiný.

Tak jistě to cítím, ach jak prázdno v prsou svých

a jak na vašich rtech k smrti výsměšný smích.”

Tak, polomrtvá, přiběhla by do úpadu,

zhroutit se na rohož, již pro ten případ přede dveře kladu.

A tak by ke mně přiběhla s očima šílenýma docela

a oči ty by všude, všude za mnou stáčela.

(Poésies complčtes)

ÉMILE VERHAEREN

STROM

Sám,

ať kolébá jej léto, ať jím zima svistí,

ať jíní peň mu kryje nebo svěží listí,

vévodí po dny něhy nebo nenávisti

životem ohromným a svrchovaným, sám

rovinám.

Vždy stejná pole vidí po sta-, po staletí

a stejná orání a zase stejná setí;

zrak dávno zhaslý, předků zrak

nejdávnějších se díval, jak

po niti nit, po outku outek

mu hrubou kůru tká a uzlovité sněti.

Obzíral pokojně a mocně jejich dílo;

u paty huňaté jim ustlal z mechu koutek,

kde kryl je v poledne, když k spánku ulehli si,

a v jeho stínu bylo

sladko jich dětem, jež se milovaly kdysi.

Dle něho, sotva svitne den,

ve vesnicích čas věstí, pláče-li, či zpívá;

v tajemství bouřlivých je mraků zasvěcen

i slunce, jež se mračně na obzorech skrývá;

je sama minulost vztyčená v širém poli,

než ať v své dřevo jakékoli

vzpomínky tvrdě zarývá,

sotvaže ledna ubývá

a v jeho starý kmen se míza vlévá zas,

se všemi větvemi, se všemi poupaty

– trčící paže, ústa bláznivá

vyráží křik nesmírně napjatý

v budoucí čas.

Z paprsků dešťových a ze světelných nití

tkáň listů průsvitných dychtí teď upevniti;

své uzly stahuje, hladí své haluze;

tlačí se čelem výš k zdolané obloze;

své savé kořání vrhá tak chtivě dál,

že půdu sousední i močál vystřebal

a že sám užaslý se pozastaví chvíli

nad vlastní hlubokou, zuřivou, němou pílí.

Oh jaké zápasy však vedl celou zimu,

by takto rozmáchl se v plném úsilí!

Čepele větru kůru protknuly mu,

údery orkánu a vichr zběsily,

žíravé piliny, jež jinovatka sela,

veškerá nenávist, o život válka celá,

a ze Severu sníh, z Východu kroupy zas

a zuby, jimiž hryzl strašný bílý mráz

až v hustých štůčkách vláken, v samém živém lýku,

ta bolest kroutila jím, mukami se chvěl,

a přec po celý čas

ni v okamžiku

své síle nedal poleviti

v přepevné vůli, by své rozložité žití

krásněji každým jarem utvářel.

V říjnu, kdy na něj už vítězné zlato padá,

má chůze mohutná, byť těžká umdlením,

na dlouhé pouti své zbloudila časem ráda

tam k stromu provátému větrem jesenním.

Jak výheň plamenů a listí obrovitá