plál pokojně a tyčil se do blankytu,

a v dutém větvoví svém, zdálo se, že skýtá

skrýš duší tisícům, jež sladce pějí tu.

Já k němu zamířil – jas oči zaleje mi,

prsty a dlaněmi po kůře hmátl jsem

a cítil, jak se hýbá, jak se hrouží v zemi

hluboko nesmírným, nadlidským pohybem;

tu láska chytla mne a vroucnost rozechvělá,

svá prsa brutální já k němu přiložil,

že temný jeho tep a jeho síla celá

mi v srdce protekla a vnikla do mých žil.

Tu v jeho širý, krásný život byl jsem vmíšen;

jak jedna z haluzí do něho vrůstal jsem;

jak případ nádherný stál rozkročen a pyšen;

já měl rád vášnivěji lesy, vodu, zem,

bezmeznou nahou pláň, kde míjí mračné nebe;

já proti osudu opásán pevně byl,

mé paže celý prostor chtěly pojmout v sebe;

lehkost mě zaplavila ze svalů a žil,

a já jsem křikl: “Síla svatá je;

tož jen ať její značku člověk vtiskuje

násilím ve své smělé plány:

je ona to, jež chová klíč od rajské brány

a mocnou pěstí ji otvírá jedině.”

A tu kmen sukovitý horoucně jsem zlíbal,

a když pak šerý večer z temna nebe splýval,

já ztrácel jsem se v mrtvé krajině,

jda kamkoli, jen kupředu, vše jedno mi,

s výkřiky z bláznivého srdce trysklými.

(La multiple splendeur)

JEAN MORÉAS

VOIX QUI REVENEZ…

Ohlasy konejšivé, kéž nás konejšíte:

refrény zašlých věcí, jež se vzdalují,

zvonečky mezkovy v ohybu alejí,

– ohlasy konejšivé, kéž nás konejšíte.

Flakóny někdejší, vy flakóny, nás zpijte:

vy vůně stříží v žních, jež dýší potají,

ambro a pižmo těl, rty vonné levkojí.

– Flakóny někdejší, vy flakóny, nás zpijte.

V tom zimním šerém dni už píseň skřivaní,

v tom šerém dni zpěv skřivaní už nezvoní.

– Ohlasy konejšivé, kéž nás zkonejšíte.

Skoseny lilie i růže v zahrádce,

u vod, zmrzených vod, skoseny kosatce.

– Flakóny někdejší, vy flakóny, nás zpijte.

(Les cantilčnes)

DOBRODRUH

Nejsem oškliva a jsem bohata; dovedu

vás milovati a ukázati se uznalou.

I

Z úst zubů třicet dvé mu blýská třpytem smaltu,

jak v šarlatové skřínce bys je uschoval tu,

a jeho kadeřavý, napálený vlas,

pro nějž kdys Abatyše měla ho tak ráda,

po oči, karbunkuly čarovné, mu spadá,

až po stín jako surmou nabarvených řas.

II

Pěst v černé rukavici o bok opřena je,

po straně dlouhý meč, z čapky mu péro vlaje,

tak míjí netečně pod domů pavlány.

Má kabát z hedvábí, a jeho zlatou dýku

s třásněmi stříbrnými zdobí na knoflíku

zelené smaragdy a démant vybraný.

III

Do ložnice, jež dechem zvadlých kytek voní,

zámecké pyšné paní, kterým závoj cloní

rozkoší přetížené čelo schýlené,

mu kupí dublony, piastry, šperky, zlato,

by hvězdně živé oči dal si zlíbat za to

a rty jak podřezané zvíře červené.

IV

Bůh krásou, silou meč: s ním souboj smrtí splácet

musili hrabě Montagu, kondotiérů dvacet,

ba prý i papežovi čtyři synovci;

tak s hlavou vztyčenou a kliden městy kráčí

a milky otrocké na podpatcích svých vláčí,

jimž zranil duši jeho pohled kvetoucí.

(Les cantilčnes)

DĚVČE HOVOŘÍ

Fenykl mi pravil: Má tě rád,

že co chceš s ním můžeš udělat;

jen se ustroj, než se navrátí.

– Fenykl vždy jenom lichotí!

Slituj se bůh nad mou duší!

Chudobky mi řekly. Jak jsi, bloud,

na slovo mu mohla spolehnout?

Jeho srdce lásky necítí.

– Chudobky, je pozdě raditi!

Slituj se bůh nad mou duší!

Šalvěje mi řekly: Nečekej,

v jiné náruči sen našel jej.

– Šalvěj, smutná šalvěj, tebe si

věnečkem chci vplésti ve vlasy…

Slituj se bůh nad mou duší!

(Le pčlerin passionnč)

EPILOG Z ERIFYLA

Mantovy velká cti, lahodný Vergilie,

jak vlna proudící, jež pokojně se lije,

pro stromků bujný růst své živné vláhy dá,

tak hlas, jejž učeně jsi vyloudil své lýře,

věk po věku se šíře

vždy bezúhonných duchů sílu pozvedá.

A potom, Dante, ty, jenž roven duchu Řeků

vzlet vyšší propůjčil jsi Múzám středověku,

tak Kalliopy pln až k duše hlubinám,

v svých božských rýmů sladké, zamyšlené kráse

na dvojí svatý vrch jsi stoupal na Parnase,

do ráje křesťanů bys hledal cesty tam!

Ó drazí mistři mí, já, vašeho žák díla,

jsem osmělil se vzkřísit mány Erifyla;

tož z bohů nejslavnější kéž mě povzbudí

Apollo, a můj plápol roznítiti ráčí,

má loutna francouzská ať pro vás naladí

ta slova památná, jež staršímu z vás mladší

v své Božské komedii po toskánsku dí:

Ó slavní mudrcové, poezie zdroje,

otcové a všech pěvců ozdobo i jase,

mou slabost zvedněte a nechť mi přičítá se

touha, jež k vašim dílům vedla kroky moje!

(Ériphyle)

PODZIM ČILI SATYROVÉ

Já včera potkal jsem, když jsem se lesem bral,

kde rád se toulávám, bych prosníval svůj žal,

tré přátel satyrů; měch prvý satyr nes,

a přece hopkoval; jak kyjem Herkules

z nich druhý vůkol mával olivovou holí.

V soumraku klesajícím, zedrán o listí,

jímž podzim postlal půdu, temnil se les holý.

Tu třetí ze satyrů na vrch usedl

a hrubou píšťalu svou ke rtům pozvedl,

tak čile prsty hraje, zvuk že vyšel z ní

tenký i nadmutý, šílený, spanilý;

tu oba druzi jeho ihned shodili

i měch i hůl a v skok se dali taneční,

i zřel jsem křivé nohy, střídavým jež rázem

zvedaly mrtvé listí, dupajíce na zem.

(Poésies, 1886–1896)

STANCE

Protrhši deštivých dnů roucho smutečné

na velké kaštany, jež prořídly už v chladu,

na pozdní záhony, na vodu, v oči mé

svou něhu liješ, bledé slunce listopadu.

Co po nás, slunce, chceš? Nech, květ by opadal,

by listí zahnilo a vzal je vítr divý!

Nech vodu zkalit se a ponech mně můj žal,

jenž sílí duši mou a myšlenku mou živí.

*

Ta růže zahradní, jíž pokorné a všední

pro její skromňoučký tvar jsem si nevážil,

přec jata ve váze tu prožila den ke dni,

byť azur nehřál ji a rosou nesvlažil.

Pak znavena a na smrt bleda odevzdaně,

nemohouc růst už dál a více květů dát,

střásala svoje plátky pomalu a maně,

lhostejna ke vší snaze žít či dokonat.

Znejž mlčet, tajemný svůj osud potkávaje;

proč tuto vzpomínku dnes je mi s sebou nést?

Mé srdce příliš plno stínů je a taje;

už přízrak květiny břemenem pro ně jest.

*

Myslím na mořská nebe, na západů nach,

na moře zpěněné, když zle se rozdivočí,

na bárku rybáka, na kraby v skulinách,

na Glauka, Prótea, Nérea modrých očí.

Na starce myslím, jenž na prahu chaty dřímá,

na tuláka, an váhá, kudy by se dal,

na drvoštěpa, jenž svou širočinu třímá,

na město, jeho hluk, svou duši, její žal.

*

Za jitra bledého jsem v širá lada vcházel

pod mraky nízkými, když bouřný vítr vál;

jen havran ponurý mou cestu doprovázel

a v kalužinách vod můj krok se ozýval.

Klikatá záře blesku na obzoru šlehla,

i zdvojil severák své táhlé zadutí;

než do mé duše bouře ani nedolehla

přehlušována tlukem jejích perutí.

Svou skvělou kořist zlata, zůstavenou létem,

z javorů, jasanů rval vítr Jeseně,

a havran se mnou dál plul neúprosným letem,

na osudu mém nic už, pranic neměně.

(Les stances)