RENÉ GHIL

FRAGMENT

Nechce mi spát, mé dítě…

Nechce dítě mé

mi usnouti, a k světlu nese v pousmání

náhodné hmátnutí a první hravou, maní

jednotu pohybu, jejž nevědomky víží

zšeřené Dědičnosti, – nese k záři ranní,

po kruhu světla, k slunci, gesto vítězné,

že patří do světa!…

Vzdáváš se, dítě mé,

životu! Máti tvá

jde spustit záclony, těžké, neb noc je tíží

leností atomů, leností krve!… Širá

jak voda – neznáš jí – je mírná noc, kde zmírá

útrapa našich Očí, žízeň žíravá

života, chtivé úsilí!…

…Je v moři loď (a daleko

ze stožáru oko bloudí kol!),

v samotě loď uprostřed vod,

kde lodníkem je můj milý hoch…

A z tropů jednou (daleko

ze stožáru oko bloudí kol!),

co z tropů, kudy bral se v dál,

můj milý pro mne darem vzal?

Života slunce (daleko

ze stožáru oko bloudí kol!),

veze ti slunce, veze zlata,

že vyzlatí ti celá vrata:

a ty jej potom najdeš (řiď tě

hvězdami nebe, odplulý!),

a najdeš jej, jak bál se v dáli

osudů, jež tě stihnuly,

i po mé smrti, umru-li:

pod zemí jméno Láska, skrytě

v mých prsech,

jež se uplakaly!…

Však nechce usnouti, mé dítě…

Ó mé dítě

mi pro pláč nechce spát! Prosebným gestem chvátí

světlo, jež příliš zná – ze svého vyhnanství,

na vlnách nicoty kde bloudí v zoufalství

a trápí se… – Záclonou noci rozhrň, Máti

mlčení: Radosti jak příslib do prstů

ať svitne mu

ohromné slunce! První bůh…

(Dire du mieux: L’ordre altruiste)

FRAGMENT

(Malá Javanka mluví)

Jak ryby létající kolem úskalí

ve skoku zaskvěly se solí moře,

žel vzpomínky, jež z času vyvstaly,

prodchnou se časem trpkou chutí hoře…

Jió…

Byl svátek – včera, v Batávii. Vysoko

na moři, v sluncích, jež mi v hlavě hoří

tak jako lítostivé zalesknutí! Ach,

vysoko v sklíčených mých Očích stoupala

jak řásná dračí křídla, ve snu, edjong’-čina [1 čínská džunka]

se stěžni, stožáry a lany, ráhny všemi:

za obzor těžkých poutí, opouštěje zemi,

v hourání ospalém se louče vyplouvá

k západu míře parník – tam, kde loudavá

je zoře zářivá, jež mysl otvírá mi…

Šum vánku stuleného – sůmarůvůn’g

tlumeně, sladce mluví, stulen do květů.

Tu noc však povětrný liják v rozletu

pleskaje padl v lupeny: ach moje růmah [2 chýše domorodců]

se otřásla v svém nesmírném a hluchém ůmůn’g

jak duše muže, který dechu popadnout

nemůže! A v mých rukou rozevřených hluch

a tich byl dusný vzduch…

Ach roztáhnouti prsty

a ngun’ ggůt – tun’ ggůt! Drobně vyhrnout

rty zprahlé v sténajícím sladkém škvtnutí…

Mé oči umlklé západů nocí temnou

v dálavě pustých sluncí zřely míjeti

parníky z Irůpy [3 Evropa], jež neodplují se mnou!

Šum uspaného vánku – sůmarůvůn’g –

do květů stulen váhá, v sen se ukládá.

Můj odpočinek je jak símě dian’tůn’g,

jež jednou hrozen zlatých pisang’ plodů [1 banány] dá.

V koruně ketapanu spánek vánek víže

jak útlé ptáče, jež tam čekati chce zoři.

Má matka ketan rýže sladká zrnka hryže,

mých očí černý úsměv pro ni zlatem hoří…

(Le pantoun des pantoun)

GUSTAVE KAHN

ZRCADLO CYDALISINO

(Images d’Ile-de-France)

Zrcadlo vzácné, jež koupil v Benátkách kdysi

dobrý pan abbé de Bernis,

znuděno tajem prázdné komnaty visí tu,

neb duše Cydalisy

odlétla večer kdys, když slunce zapadalo

za zelenými chlumy, ze stropu blankytu.

Do rakve dali jí čajové růže a tulipány

útlé jak její tělo, skvělé jak její rty,

a její krásné šaty z krásných dnů její krásy. –

Kostky veselé sudby jsou smrtí falšovány. –

Na rakev dali jí fialek květy a růže z Jericha,

jež zdobily její zmilený kiosk druhdy;

po celé noci smutku tam slavík naříká –

láska i jaro, obé je hodina hudby.

A potom cypřiš a myrta se zimostrázem

z kupletů všecky jitřní květy zažene rázem

Tircisi, markýzovi a nadto záletníku.

A víly z opery, jež o jeho smutku vědí,

s dojatým úsměvem Euridiky za ním hledí,

co ona sama se v Erebus vzdaluje

a v akordech nekonečných pláč houslí žaluje.

(Le livre d’images)

OBRAZ

(Par la lande et la mer grise)

Den zimní, úsvit šedivý,

síť zármutku, rez diadému,

světlo, jež čadí v pološeru,

je zimní den a úsvit tíží –

je znaven člověk, chvíle se plíží

od věci k věci v tom nízkém sále

širém a dlouhém, bezhraničném, kde se chví

znudění.

Hodiny staré, zlaté a matné –

barbarské růže kol jejich skříně

zelené temně jak louka v zimě;

spadne, slétne

čekáním vadnouc hodina po hodině;

zestárlá časy Atalanta

jich zlatoplodý trhá zvuk

jen líně, jen líně.

Ó šedé mraky, prchavé vlání

tak blízko cel, tak blízko dlaní,

ve staré knize bledé strany,

kde uschlým inkoustem předem psány

jsou zítřky už, podzim naslouchá

a cítí v sobě své teskné sny

stárnouti, stárnouti,

a chrapot větru smrtelný

slábnouti, slábnouti.

(Le livre d’images)

PÍSEŇ

(Mosellanes)

Tam v lotarinském kraji

dub velký stojí v háji

a na něm ptáče čaruje,

když zazpívá, když zazpívá

tak silně, že kdo miluje,

sám a sám z lesa se vracívá

do dědiny, do dědiny,

a uchvácen tak září,

že i ta nejkrutější, i ta nejmoudřejší

se usměje před jeho domýšlivou tváří

po jednu či dvě vteřiny.

Tam v lotarinském háji

potůček mírný běží,

tak klidný, pěkný a svěží,

že nejmíň záletný hoch k němu nakloněn

tak statný, tak statný vzhled si dá,

byť z barchetu má čapku jen,

jak kavalír hned vypadá

tak vznešený, tak vznešený,

že krásky se na něj usmívají

po jednu či dvě vteřiny.

Tam v lotarinském háji

je zdvořilá ozvěna,

tak něžná a tak důvěrná,

že když jdou panny samy v lese,

jdou skromně a jistě nic neříkají,

cos dí jim v šepotu, cos dí jim v šepotu:

Nejsladší, nejkrásnější milý bude tu.

V sedmimílových botách přijde

či poštou přijede –

tu kráska usměje se

po vteřinu nebo dvě.

(Le livre d’images)

EPHRAĎM MIKHAËL

VEČERNÍ DOJEM

Té noci nad nábřeží řeky zamlklá

teskný a mrazivý klid podzimu se kloní.

Bezvětří. V lucernách plyn řadou monotónní

v hloubi kol světelných jak lidské oči plá.

A jako vata se ve vzduchu mlha valí,

v ní zastřený náš hlas zní mroucí ozvěnou,

co ve snách jdeme, zkřehlí hrůzou studenou

večera nasáklého přetěžkými žaly.

Jak hustý kovu proud se černá řeka leje

pod nebem bezlunným v pleskotu šumných vln.

A nyní, neurčitých ospalostí pln,

v nedbalost pochmurnou, širou se potápěje

vzpomínám líných hodin, jež mi bylo žít,

a duše má se zítřků podobných jim bojí,

a spánek letargický v léčivém by zdroji,

předlouhý zapomnění spánek, chtěla pít.

Sním, oči přivřeny; třas světel nad hladinou

svým fantastickým svitem řeku napájí,

a já sním, zíraje, jak po ní prchají

ty odrazy, jež do vod slzami se řinou,

že v truchlé oblohy dalekém zákoutí

jakýsi bývalý bůh pláce, bez úkoje