“Ne, on je v Praze, ale narodil se myslím tady v Jevíčku.”

“A sakra,” zahlaholil kapitán radostně, “to máš pravdu, chlapče. Ten, co měl na rynku střižné krám. Ja, Bondy – jak on se jmenoval? Max. Max Bondy. Tak on má teď kšeft v Praze?”

“Ne, to asi byl jeho otec. Tenhle Bondy se jmenuje G. H. Prezident G. H. Bondy, kapitáne.”

“G. H.,” kroutil hlavou kapitán. “G. H., tady nebyl žádné G. H. Ledaže by to byl Gustl Bondy, – ale to nebyl žádné prezident. Gustl byl takové pihaté židáček. Tož to nemože být on.”

“To bude on, pane Vantochu. Vždyť to jsou leta, co jste ho neviděl.”

“Ja, to máš pravdu. To jsou leta,” souhlasil kapitán. “Čtyřicet let, hochu. To može byt, že ten Gustl už bude veliké. A co on je?”

“On je prezident správní rady MEAS, víte, co je ta veliká továrna na kotle a takové věci, no, a předseda asi dvaceti společností a kartelů – Moc velký pán, pane Vantochu. Říkají mu kapitán našeho průmyslu.”

“Kapitán?” podivil se Captain van Toch. “Tož to já nejsem jediné kapitán z Jevíčka! Sakra, tak on Gustl je taky Captain. To bych se s ním měl sejít. A má on peníze?”

“No jej. Hrůzu peněz, pane Vantochu. Ten bude mít svých pár set miliónů. Nejbohatší člověk u nás.”

Kapitán van Toch hluboce zvážněl. “A taky Captain. To tě děkuju, chlapče. Tož to já za ním popluju, za tym Bondy. Ja, Gustl Bondy, I know. Takové židáček to byl. A teď je to Captain G. H. Bondy. Jaja, to to utíká,” vzdychl melancholicky.

“Pane kapitáne, my už budeme muset jít, aby nám neujel večerní vlak –”

“Tož to já vás doprovodím do přístavu,” děl kapitán a počal zvedat kotvy. “Moc rád, že jste přijeli, páni. Já znám jednoho redaktora v Surabaja, dobré hoch, ja, a good friend of mine. Ohromné ožrala, mládenci. Kdybyste chtěli, já bych vám našel místo u novin v Surabaja. Ne? No, jak chcete.”

A když už se vlak rozjížděl, mával kapitán van Toch pomalu a slavnostně ohromným modrým kapesníkem. Přitom mu vypadla jedna veliká, nepravidelná perla do písku. Perla, kterou nikdo nikdy nenašel.

KAPITOLA 3

G. H. BONDY A JEHO KRAJAN

Jak známo, čím větší pán, tím míň toho má napsáno na tabulce u svých dveří. Takový starý pan Max Bondy v Jevíčku musel mít nad krámem, po stranách dveří i na oknech velkými písmeny vymalováno, že tu je Max Bondy, obchod všeho druhu střižným zbožím, výbavy pro nevěsty, véby, ručníky, utěrky, ubrusy a povlaky, kartouny a grádly, Ia sukna, hedvábí, záclony, lambrekýny, pozamentérie a veškeré šicí potřeby. Založeno roku 1885. – Jeho syn, G. H. Bondy, kapitán průmyslu, prezident společnosti MEAS, komerční rada, burzovní rada, místopředseda Svazu průmyslníků, Consulado de la República Ecuador, člen mnoha správních rad atd. atd., má na svém domě už jenom malou černou skleněnou tabulku se zlatým nápisem

BONDY

Nic víc. Jenom Bondy. Ať jiní píší na svá vrata Julius Bondy, zástupce firmy General Motors, nebo MUDr. Ervín Bondy, nebo S. Bondy a spol.; ale je jen jediný Bondy, který je prostě Bondy beze všech bližších podrobností. (Myslím, že papež má na svých vratech napsáno prostě Pius, a žádný titul ani číslo. A Bůh nemá žádnou tabulku na nebi ani na zemi. To už musíš, člověče, poznat sám, že On tu bydlí. Ale to sem teď nepatří a budiž to dotčeno jen mimochodem.)

Před tou skleněnou tabulkou se jednoho žhoucího dne zastavil pán v bílé námořnické čapce a utíral si modrým kapesníkem mohutný zával šíje. Zatraceně vznešený dům, myslel si a poněkud nejistě zatáhl za mosazný knoflík zvonku.

Ve dveřích se objevil vrátný Povondra, změřil očima tlustého pána od bot až po zlaté prýmky čepice a řekl rezervovaně: “Prosím?”

“Tož, chlapče,” hlaholil pán, “bydlí tady nějaké pan Bondy?”

“Přejete si?” ptal se mrazivě pan Povondra.

“Řeknite mu, že by s ním chcel mluvit Captain van Toch ze Surabaja. Ja,” vzpomněl si, “tady je kartička.” A podal panu Povondrovi vizitku, na níž byla vyražena kotva a tištěno jméno:

CAPTAIN J. VAN TOCH

E. I. & P. L. Co S. Kandong Bandoeng

Surabaya Naval Club

Pan Povondra naklonil hlavu a váhal. Mám mu říci, že pan Bondy není doma? Nebo že lituju, ale pan Bondy má zrovna důležitou konferenci? Jsou návštěvy, které je třeba ohlásit, a jiné, jež správný portýr vyřizuje sám. Pan Povondra cítil trapné selhání instinktu, jímž se v takových případech řídil; ten tlustý pán jaksi nezapadal do obvyklých tříd neohlášených návštěv, nezdál se být ani obchodním zástupcem, ani funkcionářem dobročinného spolku. Zatím kapitán van Toch funí a utírá si kapesníkem pleš; přitom tak bezelstně mrká bledě modrýma očima – Pan Povondra se náhle rozhodl vzít na sebe celou odpovědnost. “Račte dál,” řekl, “já vás u pana rady ohlásím.”

Captain J. van Toch si utírá modrým kapesníkem čelo a dívá se po předsíni. Sakra, má to ten Gustl zařízeno; vždyť je to jako saloon na těch shipech, co plujou z Rotterdam do Batavia. Hrůzu peněz to muselo stát. A takové to byl pihaté židáček, diví se kapitán.

Zatím G. H. Bondy prohlíží ve své pracovně zamyšleně vizitku kapitánovu. “Co tu chce?” ptá se podezíravě.

“Nevím prosím,” mumlá uctivě pan Povondra.

Pan Bondy ještě pořád drží v ruce tu vizitku. Vyražená lodní kotva. Captain J. van Toch, Surabaya – kde vlastně je Surabaja? Není to někde na Jávě? Na pana Bondyho to zadýchlo dálkou. Kandong Bandoeng, to zní jako údery gongu. Surabaja. A zrovna dnes je takový tropický den. Surabaja. “Tak ho sem přiveďte,” káže pan Bondy.

Ve dveřích stojí mohutný muž v kapitánské čepici a salutuje. G. H. Bondymu jde v ústrety. “Very glad to meet you, Captain. Please, come in.”

“Nazdar, nazdárek, pane Bondy,” provolává radostně Captain.

“Vy jste Čech?” diví se pan Bondy.

“Ja, Čech. Dyť my se známe, pane Bondy. Z Jevíčka. Krupař Vantoch, do you remember?”

“Pravda, pravda,” raduje se hlučně G. H. Bondy, ale přitom pociťuje cosi jako zklamání. (Tak on to není Holanďan!) “Krupař Vantoch, na rynku, že? Ani jste se nezměnil, pane Vantochu! Pořád ten starý! Tak co, jak vám jde krupařství?”

“Thanks,” děl kapitán zdvořile. “Tatík už dávno šel, jak se to řekne –”

“Zemřel? Ale ale! Pravda, vy musíte být jeho syn…” Oči pana Bondyho oživly náhlou vzpomínkou. “Člověče drahá, nejste vy ten Vantoch, co se se mnou v Jevíčku prával, když jsme byli kluci?”

“Ja, to budu já, pane Bondy,” souhlasil kapitán vážně. “Však mě proto dali z domu do Moravsky Ostravy.”

“Často jsme se prali. Ale vy jste býval silnější než já,” uznával pan Bondy sportovně.

“Ja, to jsem byl. Tož vy jste býval takové slabé židáček, pane Bondy. A moc jste dostával na prdel. Moc.”

“Dostával, to je pravda,” rozpomínal se G. H. Bondy pohnutě. “A posaďte se, krajane! To jste hodný, že jste si na mne vzpomněl! Kde jste se tu vzal?”

Kapitán van Toch se důstojně usadil do koženého křesla a čepici položil na zem. “Já tu beru svy prázdniny, pane Bondy. Tož tak, že. That’s so.”

“Pamatujete se,” nořil se do vzpomínek pan Bondy, “jak jste za mnou křičel: Žide, žide, čert si pro tě přijde –?”

“Ja,” děl kapitán a zatroubil dojatě do modrého kapesníku. “Ach ja. To byly krásny časy, chlapče. Tož co je to platny, utíká to. Teď jsme obá stary lidi a oba Captains.”

“Pravda, vy jste kapitán,” připomněl si pan Bondy. “Kdo by si to byl pomyslel! Captain of Long Distances – říká se to tak, že?”

“Yah, sir. A highseaer. East India and Pacific Lines, sir.”

“Krásné povolání,” vzdychl pan Bondy. “Hned bych s vámi měnil, kapitáne. Musíte mi o sobě vypravovat.”

“Tož to ja,” ožil kapitán. “Já bych vám chcel něco vypravovat, pane Bondy. Moc zajímavá věc, mládenče.” Kapitán van Toch se neklidně rozhlížel.

“Hledáte něco, kapitáne?”

“Ja. Ty nepiješ žádny pivo, pane Bondy? Já ti dostal takovou žízeň cestou ze Surabaja.” Kapitán se počal hrabat v rozsáhlé kapse kalhot a vyndal modrý kapesník, plátěný pytlík s něčím, pytlík s tabákem, nůž, kompas a svazek bankovek. “Já bych si poslal někoho pro pivo. Třeba toho stewarda, co mě vedl tady do ty kabiny.”