G. H. Bondy byl okouzlen. “Ne, není. Jen povídejte dál, kapitáne.”

“Tož ja, to já možu. Když ten ještěrka vylízal tu škeblu, tak na to ty druhy koukali a lezli na břeh. Některy taky měli škeble v tlapičkách – to je dost divny, chlapče, že je dovedli od těch cliffs utrhnout takovýma dětenčíma pracičkama bez palců. Chvílu se styděli, a pak si ty škeble nechali z tlapiček vzít. Tož pravda, nebyly to samy škeble od perel, takovy všelijaky neřád to byl, ty plany ústřice a tak, ale ty jsem házel do vody a povídám, to ne, děti, tohle nemá žádnou cenu, to já vám svym nožem otvírat nebudu. Ale když to byla perlová škebla, tak jsem ji svym nožem otevřel a máknul jsem, jestli tam není perla. A tu škeblu jsem jim dal k vylízání. To už kolem dokola sedělo pár set těch lizards a koukali se, jak já to otvírám. A některy to zkoušeli sami, jako rozundat tu škeblu nějakou takovou škvořepinkou, co tam ležela. Tož to mně bylo divny, chlapče. Žádny zvíře neumí zacházet s instruments; co je to platny, zvíře, to je halt jenom příroda. Pravda, v Buitenzorg jsem viděl opici, co dovedla otevřít nožem takové ten tin, tu škatuli s konzervou; ale opice, to už není žádny pořádny zvíře, pane. Pravda, divny mně to bylo.” Kapitán se napil. “Za tu noc, pane Bondy, jsem našel v těch shells nějakých osumnáct perel. Byly tam maličky i větší, a tři byly jako pecka, pane Bondy. Jako pecka.” Kapitán van Toch kýval vážně hlavou. “Když jsem se ráno vracel na tu svou loď, tak jsem si říkal, Captain van Toch, vždyť se ti to jen zdálo, sir, byl jsi ožhralé, pane, a tak; ale co je to platny, tady v ty kapsičce jsem měl těch osumnáct perel. Ja.”

“To je nejlepší povídka,” vydechl pan Bondy, “kterou jsem kdy slyšel.”

“Tak vidíš, chlapče,” děl kapitán potěšeně. “Přes den jsem si to rozložil ve svy hlavě. Já budu ty ještěrky – ochočit, ne? ja, ochočit a cvičit, a oni mně budou nosit ty pearl-shells. Tam jich musí být hrůza, těch škeblí v tom Devil Bay. Tak jsem tam ten večer šel znovu, ale o něco dřív. Když začne zapadat slunce, tak ty ještěrkove vystrkují z vody svy papule, tuhle, tamhle, až jich je plno. Já sedím na břehu a dělám ts-ts-ts. Najednou koukám, žralok, jen jeho ploutev mu kouká z vody. Pak to tak ve vodě zaplácalo, a jeden ještěrka byl pryč. Já jsem těch žraloků napočítal dvanáct, jak se při tom západu slunce táhli do toho Devil Bay. Pane Bondy, ty potvory mně za jeden večer sežraly přes dvacet mých ještěrků,” vyhrkl kapitán a zuřivě se vysmrkal. “Ja, přes dvacet! To dá rozum, takové nahé ještěrka s těma tlapičkama se jim neubrání. Člověk by byl brečel, když na to koukal. To bys musel vidět, chlapče…”

Kapitán se zamyslil. “Já mám totiž moc rád zvířata, člověče,” řekl konečně a zvedl blankytné oči ke G. H. Bondymu. “Já nevím, jak vy se na to koukáte, Captain Bondy –”

Pan Bondy pokývl na znamení souhlasu.

“Tož to je dobře,” potěšil se kapitán van Toch. “Oni jsou moc hodny a moudry, ty tapa-boys; když jim člověk něco povídá, tak dávají pozor, jako když poslouchá pes svyho pána. A nejvíc ty jejich dětinsky ručičky – víš, chlapče, já jsem stary chlap a rodinu žádnou nemám… Ja, stary člověk je tuze sám,” bručel kapitán přemáhaje své pohnutí. “Hrozně mily jsou ty ještěrkove, co je to platny. Jen kdyby ty žraloci je tak nežrali! Když jsem po nich, jako po těch sharks, házel kamínkama, tak oni taky začali házet, ty tapa-boys. Ty tomu nebudeš věřit, pane Bondy. Tož pravda, daleko nedohodili, protože mají ručičky tuze krátky. Ale divny je to, člověče. Když jste tak šikovny, hoši, povídám, tak zkuste tady tím mym nožem otevřít nějakou tu škeblu. A položím ten nůž na zem. Oni se chvílu ostýchali, a pak jeden to zkusí a strká špičku nože mezi ty škvořápky. To musíš páčit, povídám, páčit, see? takhle tím nožem zakroutit, a je to. A on to pořád prubuje, chudáček, až to ruplo a ta škebla se otevřela. Tak vidíš, povídám. Vždyť ono to není tak těžky. Když to dovede takové pohan Batak nebo Singhales, tak aby to neuměl tapa-boy, no ne? – Já těm ještěrkům přece nebudu povídat, pane Bondy, že je to báječné marvel a div, když takovy zvíře tohle dokáže. Ale teď to možu říct, já byl – já byl – no, dočista thunderstruck.”

“Jako u vidění,” napověděl pan Bondy.

“Ja, richtik. Jako u vidění. Tož to mně tak vrtalo hlavou, že jsem tam s tou mou lodí zůstal ležet ještě jeden den. A večer zas do toho Devil Bay a zas jsem se koukal, jak ty sharks žerou ty my ještěrky. Tu noc jsem přisahal, chlapce, že to tak nenechám. Taky jim jsem dal svy čestny slovo, pane Bondy. Tapa-boys, Captain J. van Toch vám tady pod tema strašnejma hvězdama slibuje, že vám pomože.”

KAPITOLA 4

OBCHODNÍ PODNIK KAPITÁNA VAN TOCHA

Když kapitán van Toch toto vypravoval, zježily se mu vlasy v týle úchvatem a vzrušením.

“Ja, pane, to teda jsem přisahal. Od ty doby, chlapče, jsem neměl chvílu pokoje. V Padang jsem vzal svy prázdniny a poslal jsem tem židům v Amsterdam sto padesát sedum perel, všecko, co mně ty my zvířátka donesly. Potom jsem našel takovyho jednoho chlapa, on to byl Dajak a shark-killer, co zabíjí ty žraloky nožem ve vodě. Hrozné zloděj a vrah, ten Dajak. A s ním po takovy maly tramp-lodi zpátky na Tana Masa, a teď, fella, tu budeš tym svym nožem zabíjet ty žraloky. Já chcel, aby tam ty sharks vybil, aby dali pokoj mým ještěrkům. On byl takové vrah a pohan, ten Dajak, že si nic nedělal ani z těch tapa-boys. Čert nečert, jemu to bylo jedno. A já jsem zatím dělal na těch lizards svy observations a experiments, – tož počkat, já o tom mám takovou lodní knihu, do ktery jsem to každé den psal.” Kapitán vytáhl z náprsní kapsy objemný notes, ve kterém počal listovat.

“Tož kteryho dnes máme? Pravda, dvacátyho pátyho června. Tak například dvacáty páty červen, to bylo teda loni. Ja, tady. Dajak zabil žraloka. Lizards mají ohromné interest o tu mrchu. Toby – to byl teda jeden takové menší ještěrka, ale tuze chytré,” vysvětloval kapitán. “Já jim musel dát všelijaky jmena, víš? abych o nich mohl psát tu knihu. – Tož Toby strkal prsty do ty díry od toho nože. Večer nosili suchy větve na můj oheň. – To nic není,” bručel kapitán. “Já najdu nějaké jiné den. Třeba dvacátyho června, ne? – Lizards stavěli dál ten – ten – jak se řekne jetty?”

“Hráz, ne?”

“Ja, hráz. Takové dam. Teda stavěli dál ten nové hráz na severozápadním konci Devil Bay. – Člověče,” vysvětloval, “to ti bylo báječny dílo. Hotové breakwater.”

“Vlnolam?”

“Ja. Oni na ty straně snášeli svy vajíčka a chceli tam mít tichou vodu, víš? To oni si sami vymysleli, že tam udělají takové ten dam; ale já tě řeknu, že by žádné úředník nebo inžinýr od Waterstaat v Amsterdam neudělal lepší plán na takové podvodní hráz. Náramně šikovny dílo, jenomže jim to brala voda. Oni si vyhrabávají pod vodou aji takovy hluboky díry do břehů, a v těch dírách oni ve dne žijou. Hrozně chytry zvířata, pane, docela jako beavers.”

“Bobři.”

“Ja, ty veliky myši, co dovedou stavět ty přehrady na řece. Oni tam měli spoustu těch hrází a hráziček, v tom Devil Bay, takovy krásně rovny dams, že to vypadalo jako nějaky město. A nakonec chceli postavit ten hráz přes cely ten Devil Bay. Tož tak. – Už dovedou odvalovat kameny heverama,” četl dále. “Albertovi – to byl jeden tapa-boy – to rozmačkalo dva prsty. – Dvacátyho prvního: Dajak sežral Alberta! Ale bylo mu po něm špatně. Patnáct kapek opia. Slíbil, že už to neudělá. Pršelo celé den. – Třicátyho června: Lizards stavěli ten hráz. Toby nechce dělat. – Pane, ten byl chytré,” vysvětloval kapitán s obdivem. “Ty chytry nikdy nechcou nic dělat. On furt něco kutil, ten Toby. Co je to platny, i mezi ještěrkama jsou tuze velky rozdíly. – Třetího července: Sergeant dostal nůž. – To byl takové veliké, silné ještěrka, ten Sergeant. A moc šikovné, pane. – Sedmyho července: Sergeant zabil tym nožem jeden cuttle-fish – to je taková ryba, co má v sobě ty hnědy sračky, víš?”

“Sépie?”

“Ja, to bude ona. – Desátyho července: Sergeant zabil tym nožem jeden veliké jelly-fish – to je taková potvora jako sulc, a pálí jako kopřiva. Šeredny zvíře to je. – A teď pozor, pane Bondy. Třináctyho července. Já to tu mám podtrženo. Sergeant zabil tym nožem malyho žraloka. Váha sedumdesát liber. – Tak tady to je, pane Bondy,” prohlásil kapitán J. van Toch slavnostně. “Tady to stojí černy na bílym. To je ten veliké den, chlapče. Akorát třináctyho července loni.” Kapitán zavřel notes. “Já se za to nestydím, pane Bondy: já jsem tam na břehu toho Devil Bay klek na kolena a brečel od samy čisty radosti. Teď už jsem věděl, že se ty my tapa-boys nedají. Ten Sergeant za to dostal krásny novy harpun – harpun máš to nejlepší, chlapče, když budeš lovit žraloky –, a já mu povídám, be a man, Sergeant, a ukaž tem tapa-boys, že se možou bránit. Člověče,” křikl kapitán, vyskočil a bouchal nadšením do stolu, “víš, že tam za tři dny plaval ohromné chcíplé žralok, full of gashes, jak se to řekne?”