“Plný ran?”

“Ja, samá díra od toho harpunu.” Kapitán se napil, až to klokotalo. “Tož tak je to, pane Bondy. Teď teprve jsem udělal s tema tapa-boys… takové jako kontrakt. Totiž dal jsem jako svy slovo, že když mně donesou ty perlovy škeble, že já jim za to dám ty harpoons a knives, jako ty nože, aby se mohli bránit, see? To je poctivé business, pane. Co je to platny, člověk má byt poctivé i k tem zvířatům. A taky nějaky dřevo jsem jim dal. A dva železny wheelbarrows –”

“Trakaře. Kolečka.”

“Ja. Takovy kolečka. Aby mohli vozit ty kameny na ten hráz. Oni to, chudáci, museli všechno tahat v tech svych tlapičkách, víš? No, hrůzu věcí dostali. Já bych je nechcel ošidit, to zase ne. Počkej, chlapče, něco ti ukážu.”

Kapitán van Toch si nadzvedl jednou rukou břicho a druhou vylovil z kapsy u kalhot plátěný pytlík. “Tož tady to mám,” řekl a vysypal jeho obsah na stůl. Bylo to na tisíc perel všech velikostí: drobné jako semenec, větší, veliké jako hrách, několik ve velikosti třešně; dokonalé perly kapkovité, hrbolaté perly barokní, perly stříbřité, modré, pleťově nažloutlé, naběhlé do černa i růžové. G. H. Bondy byl jako u vidění; nemohl si pomoci, musel se v nich přehrabovat, válet je konečky prstů, přikrývat oběma dlaněmi –

“To je krása,” vydechl s úžasem, “kapitáne, to je jako sen!”

“Ja,” děl kapitán nevzrušeně. “Pěkny je to. A tech žraloků zabili asi třicet za ten rok, co jsem tam s nima byl. Mám to tady napsany,” řekl ťukaje na náprsní kapsu. “Však co tech nožů jsem já jim dal, a pět tech harpoons – Mně přijdou ty nože skoro na dva americky dollars apiece, tož teda za kus. Moc dobry nože, chlapce, z takovy ty ocele, co nechytá žádné rust.”

“Rez.”

“Ja. Protože to mají byt podvodní nože, jako do moře. A ty Batakové taky stáli hrůzu peněz.”

“Jací Batakové?”

“Tož ty domorodci na tom ostrově. Oni mají takovou víru, že ty tapa-boys jsou jako čerti, a hrozně se jich bojí. A když viděli, že já s tema jejich čerty mluvím, tak mě chceli dočista zabít. Po cely noci tloukli do takovych zvonů, aby ty čerty jako zahnali od toho svyho kampongu. Hrozné rámus dělali, pane. A pak vždycky ráno na mně chceli, abych jim za to zvonění zaplatil. Za tu prácu, co s tím měli, víš? Tož co je to platny, ty Batakove jsou moc veliky zloději. Ale s tema tapa-boys, sir, s tema ještěrkama by se dal dělat poctivé business. Tož tak. Moc dobré kšeft, pane Bondy.”

G. H. Bondy si připadal jako v pohádce. “Kupovat od nich perly?”

“Ja. Jenže v Devil Bay už žádny perly nejsou, a na jinych ostrovech nejsou žádny tapa-boys. To je ta celá věc, mládenče.” Kapitán J. van Toch vítězně nadul tváře. “To je právě ten veliké kšeft, co já jsem vymyslel ve svy hlavě. Chlapče,” řekl bodaje do vzduchu tlustým prstem, “vždyť ono tech ještěrků náramně přibylo od tý doby, co já jsem se jich ujal! Oni se teď možou bránit, you see? Eh? A furt jich bude víc! No tak, pane Bondy? Nebyl by to báječné podnik?”

“Já pořád nevidím,” děl G. H. Bondy nejistě, “… jak to vlastně myslíte, kapitáne?”

“Tož vozit ty tapa-boys na jiny perlovy ostrovy,” vyrazilo to konečně z kapitána. “Já jsem vypozoroval, že ty ještěrkove se nemožou sami dostat přes volny a hluboky moře. Oni dovedou chvílu plavat a chvílu ťapkat po dně, ale ve veliky hloubce, tam je na ně moc veliké tlak; oni jsou tuze měkký, víš? Ale kdybych já měl takovou loď, co by se v ní dal pro ně udělat takové tank, takové nádrž na vodu, tož bych já je mohl rozvážet, kam bych chcel, see? A oni by tam hledali perle, a já bych za nima jezdil a dovážel jim ty nože a harpoons a jiny takovy věci, co oni potřebujou. Ty chudáčkove se v tom Devil Bay tak roz – rozprasili, ne?”

“Rozmnožili.”

“Ja, rozmnožili, že už tam nebudou mět co žrát. Oni žerou, co jsou ty menší rybičky a molluscs a takové ten vodní hmyz; ale aji brambory oni možou žrat a suchary a takovy obyčejny věci. Tož to by šlo je krmit v takovych tanks na lodi. A já bych je na šikovnych místech, kde není moc lidí, pustil zase do vody a udělal tam takovy – takovy farms pro ty my ještěrky. Tož já bych chcel, aby se mohli uživit, ty zvířátka. Oni jsou moc mily a chytry, pane Bondy. Však až je uvidíš, chlapče, tak řekneš Hullo, Captain, to máš užitečny zvířátka. Ja. On: teď jsou lidi cely blázni po perlách, pane Bondy. Tož to je ten veliké business, co jsem já vymyslel.”

G. H. Bondy byl na rozpacích. “Je mně hrozně líto, kapitáne,” začal váhavě, “ale – já opravdu nevím –”

Blankytné oči kapitána J. van Tocha se zalily slzami. “Tož to je špatny, chlapče. Já bych ti tady nechal ty všecky perly jako… jako guaranty na tu loď, ale tu loď já sám koupit nemožu. Já bych věděl o moc šikovny lodi tuhle v Rotterdam… ona je na Diesel motor –”

“Proč jste ten obchod nenavrhl někomu v Holandsku?”

Kapitán zavrtěl hlavou. “Ty lidi já znám, chlapče. S tema já o tom mluvit nemožu. Tož já bych třeba,” řekl zamyšleně, “vozil s tou lodí aji jiny věci, všechny možny goods, pane, a prodával bych je po tech ostrovech. Ja, to bych já mohl. Já tam mám hrozně moc známostí, pane Bondy. Přitom bych mohl mět v ty my lodi takové tanks na ty my ještěrky –”

“O tom by se dalo spíš uvažovat,” přemítal G. H. Bondy. “Náhodou totiž… Nu ano, musíme hledat nové trhy pro náš průmysl. Náhodou jsem o tom mluvil nedávno s několika lidmi – Já bych chtěl koupit jednu nebo dvě lodi, jednu pro Jižní Ameriku a druhou pro ty východní končiny –”

Kapitán ožil. “To tě chválím, pane Bondy, sir. Lodě jsou teď hrozně laciny, možeš jich koupit plné přístav –” Kapitán van Toch se pustil do technického výkladu, kde a zač jsou na prodej jaké vessels a boats a tank-steamers; G. H. Bondy ho neposlouchal a jen ho pozoroval; G. H. Bondy se vyznal v lidech. Ani na okamžik nebral vážně ještěrky kapitána van Tocha; ale kapitán mu stál za úvahu. Poctivý, ano. A zná tam dole poměry. Blázen, ovšem. Ale zatraceně sympatický. V srdci G. H. Bondyho zazněla jakási fantastická struna. Lodě s perlami a kávou, lodě s kořením a všemi vůněmi Arábie. G. H. Bondy měl roztržitý pocit, který se u něho obyčejně dostavoval před každým velikým a úspěšným rozhodnutím; pocit, který by se dal vyjádřit slovy: Nevím sice proč, ale asi se do toho dám. Zatím Captain van Toch rýsoval mohutnými prackami ve vzduchu lodi s awning-decks nebo quarter-decks, báječny lodi, chlapče –

“Tak víte co, kapitáne Vantochu,” řekl náhle G. H. Bondy, “přijďte sem za čtrnáct dní. Budeme o té lodi mluvit znovu.”

Captain van Toch pochopil, jak mnoho takové slovo znamená. Zrudl radostí a vypravil ze sebe: “A tož ty ještěrky, – možu je na ty my lodi taky vozit?”

“Ale ano. Jenom se o nich, prosím vás, nikomu nezmiňujte. Lidé by si mysleli, že jste se zbláznil – a já taky.”

“A ty perly tu možu nechat?”

“Můžete.”

“Ja, tak to já musím dvě moc pěkny perle vybrat, já bych je měl někomu poslat.”

“Komu?”

“Takovým dvěma redactors, chlapče. Ja sakra, počkej.”

“Co?”

“Sakra, jak oni se jmenovali.” Kapitán van Toch mrkal zamyšleně blankytnýma očima. “Já mám takovou hloupou hlavu, člověče. Já už nevím, jak se ty dva boys vlastně jmenovali.”

KAPITOLA 5

KAPITÁN J. VAN TOCH A JEHO CVIČENÍ JEŠTĚŘI

“Ať se propadnu,” řekl člověk v Marseille, “není-li tohle Jensen.”

Švéd Jensen zvedl oči. “Počkej,” řekl, “a nemluv, pokud tě nenajdu.” Položil si ruku na čelo. “Sea-gull, ne. Empress of India, ne. Pernambuco, ne. Už to mám. Vancouver. Před pěti roky na Vancouver, Osaka-Line, Frisco. A jmenuješ se Dingle, ty rošťáku, a jsi Irčan.”

Člověk vycenil žluté zuby a přisedl. “Right, Jensene. A piju každou kořalku, která je. Kde se tu bereš?”

Jensen ukázal hlavou. “Já teď jezdím Marseille – Saigon. A ty?”

“Já mám dovolenou,” naparoval se Dingle. “Tak jedu domů, podívat se, kolik mně přibylo dětí.”

Jensen vážně pokýval. “To už tě zase vylili, viď? Ožralství ve službě a podobně. Kdybys chodil do Ymky jako já, člověče, tak –”

Dingle se potěšeně zacenil. “Tady je Ymca?”