Ale na Západě není psychiatrie, která by mohla vyléčit oběti psychologů, živících se grafomanstvím na témata o hlubinách lidské duše, ani samotné psychology.

A kdo je ten "vnitřní prediktor SSSR", pokud téměř přímo hovoří o té psychologické nemoci celé civilizace, jejíž propaganda přesvědčuje všechny o své bezalternativnosti na základě nevyvratitelné převahy ve všem? B-r-r... od té myšlenky mi proběhlo tělem mravenčení... a nemýlí se snad samotný Holmes?

Motivovaný zvědavostí, rozhodl jsem se podívat na stránky dotu.ru a posmutněl, že nemám ruskojazyčnou verzi "Microsoft office" na svém přenosném počítači. V anglické verzi stránek kromě dvou analytických poznámek, které mi nechal Holmes, byla jen krátká informace o směru základních prací o Koncepci společenské bezpečnosti jako alternativy biblického projektu globalizace a koncepci řízení, a zároveň se všem návštěvníkům doporučovalo učit se ruský jazyk pro lepší osvojení nové koncepce.

V myšlenskách jsem poděkoval tvůrcům stránek za radu a rozhodl se ze začátku podívat se na některé práce, spoléhaje na to, že najdu nějaké soubory s "obrázky", v tajné naději, že  mezi nimi budou záhadné "pikniky".  Spoléhal jsem na to, že grafické soubory, zvláště takového typu jako "pikniky", musí zabírat mnoho místa v informační základně stránek. Než jsem se dostal k souborům s "obrázky",  ztratil jsem mnoho času, . obrázky navíc neměly žádné spojení s "pikniky" a představovaly jen nějaké obrazy ruských umělců. Tehdy jsem pochopil, že mám dvě možnosti dosáhnout vytyčeného cíle. První - dlouhou a těžkou: nainstalovat na svém počítači podporu ruského jazyka a využívaje svou znalost ruštiny (zdaleka ne dokonalou), pokusit se zorientovat v základních pracech Vnitřního prediktoru sám. Nicméně, když jsem si vzpomněl na těžkosti, které jsem zažíval při čtení práce ohledně filmu Matrix, došel jsem k závěru, že ostatní práce jen těžko budou přístupnější, a vyhodnotil první možnost jako neperspektivní. Druhá cesta se mi zdála jednodušší, ale její realizace vyžadovala pomoc třetích stran.

Za posledních 10 let se v Londýně  objevilo mnoho nových emigrantů z Ruska: jedni podnikali, druzí přednášeli na univerzitách a soukromých školách, třetí byli aktivní v informační sféře. Bohužel, v té sféře jsem známé neměl a proto jsem byl vynucen obrátit se pro pomoc k mr. Hopkinsovi, který měl široký okruh známých mezi ruskými emigranty.

— Skutečně mám mnoho známých mezi emigranty, - začal Hopkins, ale prvně bych chtěl věděl, co přesně vás o Rusku zajímá.

— Zajímá mě poslední desetiletí Ruska po rozpadu SSSR.

— Co to slyším, Watsone? Že by vás unavily šachy a chystáte se do politiky? No nic, jsou to konec konců vaše záležitosti. Pokusím se promluvit s jedním Rusem, který, jak se mi zdá, může uspokojit vaši zvědavost. Za dva dny vám zavolám a někde se potkáme, například v Walldorfu. Jak vám vyhovuje Walldorf?

Jakkoliv jsem byl daleko od toho, co se dnes nazývá slovem "politika", předpokládal jsem, že mám obecné představy o tom, co se dělo v Rusku v posledních deseti letech: SSSR jako supervelmoc č.2 se rozpadl na množství států, mezi nimiž se Rusko stalo dědicem bývalé "říše zla". Rozmýšleje takovým způsobem o Rusku, přistihl jsem se při myšlence, že přemýšlím v kategoriích klišé, zformovaných našimi masmédii pod vlivem bohatého a silného partnera Anglie.

A najednou jsem si vzpomněl na bývalého prezidenta USA, který v přímém přenosu prohlásil, že právě podepsal zákon, v souladu s kterým byl SSSR prohlášen vně zákona a ozbrojené síly USA že musí zasadit jaderný úder "říši zla". Jak se potom ukázalo, Reagan si dělal srandu v domnění, že ještě probíhá nastavování zvukotechniky, zatímco už začal přímý přenos po celé zemi. Dobré "vtipy" pro hlavu "supervelmoci č.1"... A všichni jsme měli štěstí, že na ten vtip nezareagovala "supervelmoc č.2" odvetným preventivním úderem.

— Rusové prozívali to ve své podstatě vyhlášení války v přímém přenosu? nebo mají pevné nervy, a vědí, s kým mají co do činění? A jak se vlastně já stavím k Americe?

Otázka, která neočekávaně vyplynula z hlubin podvědomí, mě přinutila rozmýšlet o věcech, které jsou pro západního člověka v kategorii "samo sebou rozumějící se", a najednou jsem objevil, že na ně nemám konkrétní odpověď. Z nějakého důvodu mě to zjištění rozladilo. Možná to všechno bylo způsobeno záhadným názvem "Vnitřní prediktor SSSR", který se odkazoval na velmoc, která se odebrala na stránky historie? My, Angličané, jsme tu nemoc už překonali, ale možná je nostalgie zvláštním rysem záhadné ruské duše? Nebo Ruská říše přeci jen neodešla do minulosti, a její zvláštní služby, mající dlouhodobé plány, jdou krok za krokem za svým cílem, hrajíc s naivním Západem zvláštní hru? Od těch otázek se mi neulevilo...

Když jsem se vrátil domů, vzal jsem knihy, které mi Holmes nechal, a druhou práci v angličtině ze stránek www.dotu.ru. Knihy byly tři a jejich názvy uvádím v tom pořadí, v jakém mi je Holmes nechal:

1. Zbigniew Brzezinsky. "Velká šachová hra"

2. Ralph Epperson. "Neviditelná ruka. Úvod do pohledu na historii jako na spiknutí"

3. Michael Baigent, Richard Leigh, a Henry Lincoln. „Svatá krev a svatý grál“

Protože text sám představoval recenzi na práci profesora americké vnější politiky ve Škole soudobých mezinárodních studií Paula H. Hyattse při Univerzitě Johna Hopkinse ve Washingtonu, bývalého poradce národní bezpečnosti amerického prezidenta v letech 1977 - 1981, konzultanta Centra strategických a mezinárodních studií atd. atd., a název recenze ("Egoista se podobá dávno sedícímu ve studni"), — už byl svou podstatou určitou charakteristikou autora knihy a připomínal pohádku Oscara Wilda „Sobecký obr“, přečtenou v dětství, volba byla jasná. Pátek večer, sobotu a neděli jsem zasvětil čtení "Velké šachové hry". Někomu se může zdát divné, že kniha Březinského mi pomohla odpovědět na otázku, která přede mnou dříve nikdy nestála: "Jaký mám vztah k Americe?"

Z textu knihy bylo zřejmé, že v šachu Březinský chápe málo co, ale své knize dal jednoduše zvučný název. Vyjádřil v ní mnoho snů o své vizi budoucího světového pořádku, ale neřekl nic o strategii realizace svých vizí. Pokud se přenést do oblasti šachových analogií, vše to bylo podobné tomu, jako by někdo, sotva znaje, jak se hýbou figury po desce, prohlásil  svou garantovanou výhru proti libovolnému soupeři, neznaje přitom ani šachové teorie, ani nedisponuje cítěním hry při šachové partii. Když jsem se prokousal frazeologií Březinského s myšlenkami o tom, že "pěšec" píše memoáry, ve kterých ze sebe dělá "krále", přistoupil jsem k recenzi, jejíž začátek ve své podstatě vyjadřoval mé pocity, ale bez šachové analogie. Líbila se mi narážka na "intelektuální svaly" bývalého poradce národní bezpečnosti amerického prezidenta:

"Existuje legenda, která se vztahuje k době řecko-perských válek z antické epochy. Početná armáda a flotila Persie, která k tomu okamžiku pokořila už mnohé národy a dostala se k břehům středozemního moře, hrozila civilizaci Hellady, která na první pohled disponovala mnohem menší silou a kontrolovala menší lidské a materiální zdroje, než její potenciální pokořitel. Před začátkem války někdo z moudrých rozhodl ukázat řeckému vojsku jeho budoucí protivníky takovými, jakými reálně byli. Vojsko seřadili na poli a před jeho očima nechali pochodovat nahé perské válečné zajatce. Jak je známo, Řekové v té době věnovali značnou pozornost fyzické průpravě a tělu. Když ti lidé, kteří se od dětství cílevědomě zabývali tělesnou přípravou, viděli nahé Peršany, málem popadali smíchem, protože si nemohli představit, že takoví chcípáci, nechť je jich i hodně, mohou být na poli boje nebezpečným protivníkem. Následné vojenské akce byly završeny drtivou porážkou Peršanů, kteří se v té době ucházeli o nastolení světovlády své državy a následné určování podoby světa."