Závěrečná věta celého fragmentu recenze, označená tučným písmem: „Takový byl objektivně vnitřní mechanizmus státního krachu SSSR, a takový vnitřní mechanizmus mají i USA, a on už „tiká“...“ –  určila mé další plány. Teď jsem přesně věděl, co musím udělat! Za posledních deset let jsem se, podobně jako většina obyvatel Západu, málo zajímal o dění v Rusku. Zčásti se to vysvětlovalo tím, že náš tisk vždy tendečně přistupoval k osvětlování událostí dokonce ve vlastní zemi, nemluvě už o svých „potenciálních“ protivnících, mezi něž bezesporu patřilo Rusko.  Zabraný do šachové  publicistiky jsem se málo zajímal o globální politiku, a o událostech v Rusku jsem věděl jen to, co jsem  viděl v televizi a na co jsem narazil při listování desítkami kanálů na CNN nebo NBC. Podruhé jsem stál před volbou: buďto získávat materiály o Rusku ze seriózních publikací v knihovnách, ale pro to bych musel notně oprášit své znalosti ruštiny, nebo... čekat na telefon Hopkinse. Ve středu večer zazvonil dlouho očekávaný telefon.

— Zdravím, Watsone. Co takhle sejít se zítra v 19 hodin v baru hotelu „Walldorf“? Podávají tam výbornou francouzskou kávu.  Přijde se mnou člověk, kterého hledáte, ruský emigrant Evžen Galba.

Dokončil jsem své věci a odebral se do hotelu Walldorf na rohu Oldwych a Kingsway street. Hopkins a jeho známý už seděli za stolem u okna na Kingsway street a něco živě probírali. Můj přítel mě představil plešatému člověku nevysoké postavy s nemocně žlutou pletí. Měl tvídový oblek šedozelené barvy a pod ním modrou košili bez kravaty. Byl to jeden z těch lidí, kterého je nemožné oddělit od davu a tím méně si zapamatovat.

— Říkejte mi Evžen, — podal mi Galba vlažnou dlaň. — Co konkrétně vás o Rusku zajímá?

— Jak dávno jste odtamtud přijel, Evžene?

— Hned po událostech října 1993.

— A co to bylo za události?

— Mnohým, včetně mě, není dodnes jasný jejich původ, a vůbec mě neudivuje, že většina angličanů o nich nemá žádné představy. Vždyť vaše vláda v srpnu 1991 a v říjnu 1993 měla za to, že v Rusku zvítězila demokracie.

— Vím, že v srpnu 1991 skončila svou existenci velká říše.

— SSSR jako velmoc přestal existovat v prosinci 1991, ale v podstatě máte pravdu: události srpna 1991 rozhodly další osud sovětské říše.

— Promiňtě, Evžene, nemohl byste podrobněji povyprávět o tom, co se stalo v srpnu 1991? Náš tisk se tomu věnoval tak, že to bylo vnímáno zároveň i emocionálně-tragicky, i rozumově – jako přehnaná karikatura. A potom, za dva týdny, jak to obvykle bývá, na to všichni zapomněli. Všiml jste si, že průměrný západní člověk drží v paměti události maximálně dva týdny staré? Podívejte, dokonce teroristické útoky z 11. září, které otřásly celým světem, se za dva týdny proměnily v klišé typu „černého úterka“, ačkoliv prudce vzrostla poptávka po „antidepresivech“. A za deset let bude spousta lidí plést „černé úterý“ roku 2011 s „černým úterý“ roku 1929.

— Nebojte se, pane Watsone, lidé v Rusku nemají dlouhodobou paměť lepší, ale jsem vám ochoten povyprávět o tragických událostech srpna 1991.

— Jak dlouho trvaly?

— Pokud bychom se drželi oficiální verze, tak čtyři dny, ale ve skutečnosti – pět dní.

— Proč ten rozdíl?

— Možná si vzpomenete, Watsone, … promiňte – pane Watsone.

— Prosím, říkejte mi jednoduše Watson.

— Takže Watsone, GKČP o sobě dal oficiálně vědět v televizi 19. srpna. Pro většinu lidí to bylo jako blesk z čistého nebe.

— Jako „bum“ — mnohoznačně jsem dodal, protože jsem si vzpomněl na název filmu na opačné straně „Historického pikniku“.

— A co znamená zkratka GKČP?

— No, pokud to pro vás bude lepší, tak „bum“. A GKČP rusky znamená – Státní výbor pro mimořádné situace (Государственный Комитет по Чрезвычайному Положению). Chápete, že ho nemohli vytvořit 19.srpna ráno. Připravovali ho dříve a pravděpodobně utajeně, ale vylezli ne 19., ale 18., když se ti šílení členové GKČP vydali do Forosu domlouvat se s Gorbim – tak se zdá u vás na Západě označují dodnes toho velblouda.

— Proč velblouda?

— Protože, pro vás je jednoduše „Gorbi“, a pro nás – velbloud, prosáklý vašima hloupostma o lidských hodnotách. Promiňte, Watsone, možná jsem se vás dotkl?

— Prosím, pokračujte. A mé politické názory vás nemusí znepokojovat, tím méně, že se v nich teprve sám začínám orientovat. A proč jste ty členy GKČP nazval blázny?

— Proto, že dokonce mezi těmi, kdo se 18. vydal do Forosu přesvědčovat Gorbiho, aby zavedl mimořádný stav, nebyla jednota. Když 19. v pondělí ráno vylezli za hudby Čajkovského na obrazovky se svými blahými úmysly, které, jak je známo, dláždí cestu do pekla, bylo to vidět na jejich tvářích a u hlavních – Janajeva – dokonce na rukou.

— Jak to bylo „napsáno na rukou“?

— No třásly se mu ruce a kamera se jakoby speciálně v detailu několikrát zaměřila právě na ně.. Dá se říct, že těch osm šílenců, nebo herců hrajících roli podle předem připraveného scénáře pro nemyslící dav, samo posadilo 20. srpna svého nepřítele Jelcina na tank u Bílého domu.

— Prezidenta Ruska? Oni neviděli, že je jejich nepřítel?

— Kdo se v nich vyzná, možná s ním byli zajedno: spektákl zahráli. Ale co se týká emocionálně vybičovaného davu, který se shromáždil na náměstí u Bílého domu, kde se nacházel Nejvyšší sovět Ruské federace (ruský parlament), pro ten byl Jelcin určitě –  „neviditelný nepřítel“, kterého dav přijal za spasitele. To, že to byl skutečně nepřítel, dav pochopil za dva roky, kdy se rozsypala ekonomika pod slogany o úspěchu reforem a tentýž dav byl vyveden na totéž náměstí u Bílého domu a tehdy mu byl prstem ten nepřítel ukázán. Myslím, že už 20. srpna tento opilec věděl, že vašeho Gorbiho pošle do stoky historie. Za tím účelem se Jelcin také vyšplhal na tank, podobně jako Lenin v dubnu 1917 na obrněnec, a pobízel dav slogany o záštitě prezidenta SSSR. Dodneška mě straší celý ten „cirkus Šapitó“, který vynesl klauniádu do ulic  Moskvy: vojska, tanky na ulicích hlavního města, policejní hodina byla v Moskvě vyhlášena 21. sprna, byly vypuštěny fámy o útoku na Bílý dům... „revolucion-n-náři jaloví“ dokončil rusky.

— Jak jste to řekl rusky, tu poslední věc? — obrátil jsem se k němu, slyše frázi známou z třetího „pikniku“.

— To já jen tak pro sebe. „revolucion-n-náři jaloví“, to jest k ničemu se nehodící, špatní: i ti, kdo vymysleli „puč“, i ti, kdo proti němu bojovali. Kde jste viděl podobné „pučisty“ nebo „revolucionáře“? Poslednímu řediteli KGB by stačilo poslat za Gorbim svého potápěče, který by ho chytil za nohy a pár minut držel pod vodou, když se Gorbi koupal v černém moři na té dače v Forosu. Potom by vyplnil oficiální protokol, Janajev by 19. srpna se smutným výrazem informoval celý svět, že „sovětský národ postihlo velké neštěstí“ a pohřeb „předčasně zemřelého“ generálního sekretáře by se odehrál na Rudém náměstí, a SSSR by existoval dosud, reformy by prováděl jiným způsobem...

— Pochopil jsem správně, Evžene, – znovu jsem nadhodil testovací repliku, – nebo se mi zdálo, že jste nazval ten puč „cirkusem Šapiro“?

— Ne, Watsone, vy jste se jednoduše zmýlili v ruském idiomu,— blahosklonně se pousmál Galba, - o žádném Šapiro zde není řeč. „Šapitó“ je velký stan, pod kterým je umístěna cirkusová aréna a tribuny pro diváky. Cirkusů dříve bylo mnoho, kočovaly po celé Evropě, a úroveň profesionalismu mnohých z nich byla nízká až směšná. A tak, když se v Rusku chtějí zasmát nad nějakou oficiální nepovedenou akcí, občas jí říkají „cirkus Šapitó“.

Co se týká revolucionářů, — pokračoval ve své myšlence, - v současném světě je všechno podmíněné: pokud byste zvítězil a svrhl vládnoucí režim, a mezinárodní společenství by vám bylo nakloněno, nazvou vás „revolucionářem“, a pokud se vám nepodaří svrhnout vládu, nebo vám mezinárodní společenství není nakloněno, jste odsouzen stát se „pučistou“. Jinými slovy, je třeba umět rozlišovat z jakých pozic se dává hodnocení událostí v historii. Tak například, pro Západ jsou události roku 1917 nějaké „bolševické kousky“, v jejichž důsledku se bývalá říše proměnila v totalitní stát. V důsledku se pro Západ objevily na 72 let problémy v plném souladu s předpověďmi Nostradama o osudu toho, co je nyní známo jako SSSR. Pro ty, kdo svrhnul v Rusku monarchii, jsou události roku 1917 Velkou říjnovou revolucí. Nebo druhý příklad, ale už z vaší historie: v polovině 17. století Cromwell, když si zajistil podporu parlamentu, prohlásil republiku – to je revoluce; pokud by se král ubránil parlamentu a připravil by Cromwella o hlavu, bylo by to pravděpodobně hodnoceno jako neúspěšný puč aristokracie.