Tvář Galby, do toho momentu vyjadřující mentorskou převahu a sebedůvěru, se najednou změnila a objevil se na ní výraz předstíraného nezájmu.

— Omluvte mě, Watsone, ale zde vám nepomohu. Co se týká prací slovutého Vnitřního prediktoru a jeho „Mrtvé vody“, tak to díky vašemu hlupákovi Gorbimu dneska může v Rusku psát každý co chce – nejsou žádné zákazy: limity jsou jen finanční. Jedním slovem, „za co bojovali, na to i doplatili“ — jakoby Galba ukončil naši besedu rusky.

Tu frázi jsem slyšel nejednou při rozhovorech Rusů v Afghánistánu, ale její skrytý smysl mi nebyl úplně jasný. Rozhodl jsem se využít příležitost a poprosil Galbu aby mi ji vysvětlil, pomocí analogií v západní kultuře. Nějakou dobu mlčel, ale pak pomalu promluvil, vybíraje slova:

— Máte určitou analogii. Víte Watsone něco o magii „opičí pracky“?

— Ne, Evžene, — hned jsem zpozorněl, protože přede mnou opět povstal obraz opice z třetího „pikniku“ — díky své činnosti jsem byl vždy daleko od všelijaké čertovštiny a magie, a od opičí tím spíše.

Tvář mého společníka znovu ožila a vrátil se na ni výraz shovívavého mentorství typický pro lidi, zvyklé poučovat okolí.

— Váš spisovatel, myslím Jacobs, napsal povídku „Opičí pracka“, v jejíž zápletce majitel vysušené opičí pracky získává právo na splnění tří přání. Tak například vlastník pracky vyjadřuje první přání – chci ihned 200 liber šterlinků. Najednou přichází poslíček firmy a hlásí, že jeho syn byl zabit a jako náhradu mu odevzdá 200 liber. Otřesený otec chce okamžitě vidět syna, přímo zde. Objevuje se přízrak syna. Nešťasný majitel pracky chce, aby přízrak zmizel. Jinými slovy, efekt opičí pracky spočívá v tom, že vedle pozitivních výsledků vaše činnost, namířená na jejich dosažení, nevratně rodí i vedlejší doprovodné následky, škoda od nichž přesahuje kladný výsledek a znehodnocuje jej. Rusky se taková varianta řízení popisuje rčením: za co bojovali, na to i doplatili

[10]

A co se týká přeslovutého Prediktora, o kterého se zajímáte, hlupáků bylo v Rusku vždy dost. Ti knihožrouti píšou ruským jazykem tak, že člověk s elitním vyšším vzděláním, který má vlastní neordinární vědecké práce, ten nesmysl není schopen pochopit: nemá smysl si nad tím lámat hlavu, protože téměř vše, co oni vyslovují, je více či méně banální a rozumí se samo sebou. Takže tudy raději nelezte, milý Watsone. Neurazte se, ale vy jste skutečně milý a naivní: váš stupeň ovládnutí ruštiny a chápání materiálů Prediktora jsou vzájemně vylučující se věci. Zatím „Na shledanou“, Watsone. Promiňte, spěchám. Doufám, že se ještě uvidíme a pohovoříme o záležitostech Ruska, pokud samozřejmě nebudete proti.

Natáhl ke mně svou vlažnou dlaň a pospíšil si k východu.

— Nejspíš jsem měl dnes co dělat se skutečným trockistou, — pomyslel jsem si. A jak chápat jeho závěry při loučení – na jedné straně nesmysl, který nemohou pochopit vzdělaní lidé, a na druhé straně – banalita? Z jedné strany „nelezte tudy“ a z druhé strany „ještě se uvidíme a pohovoříme o záležitostech Ruska?“ — a „za co bojovali...“? A nebo mám na další schůzku pozvat Johna, starého spolužáka, který se od té doby stal úspěšným psychiatrem?

Bylo jasné, že zadávat Galbovi otázky o „piknicích“ nemělo smysl. Z jeho očí bylo patrné, že své chování nehrál, proto i nijak nereagoval na mé narážky-repliky. O co se potom jedná? Vždyť v podstatě mi vše povyprávěl, minimálně o prvních dvou „piknicích“. Zároveň jsem byl přesvědčen, že o kresbách s „pikniky“ nic neví. Zdálo se, že se mnou besedoval nějaký neobyčejný herec, nebo... Ztrácel jsem se v dohadech, ale zároveň začínal cítit, že jsem se náhodou setkal s tím, na co dělal mnohoznačné narážky Holmes před odjezdem.

Točila se mi z toho hlava. Čím více jsem si probíral v paměti otázky, jichž se týkal rozhovor, tím méně jsem chápal dění. A to letadlo z Tel Avivu, které spadlo do moře při osmém výročí ukončení druhého „pikniku“? Přejel jsem nevidoucím pohledem publikum v baru. U pultu stále trčel Hopkins, tentokrát s nějakou dámou neurčitého věku. Přišel číšník. Zaplatil jsem a vydal se k Hopkinsovi, abych mu poděkoval za setkání.

— Jak se vám líbil můj Galba, Watsone?

— Zajímavý typ, nejspíš říká méně, než ví.

— Nebo více, než chápe, — mnohoznačně se na rozloučenou usmál Hopkins. — Pokud budou problémy, zavolejte. Vždy k vašim službám.

— Děkuji, Hopkinsi. Ještě se uvidíme.

Poslední repliku Hopkinse o Galbovi jsem pustil z hlavy a jak ukázaly následující události, zcela zbytečně.

Celý večer jsem si znovu vybavoval v paměti náš rozhovor s Galbou, snažíc se nezapomenout žádný detail, a teprve poté jsem rozložil na stole „pikniky“ a také kopie zadních stran odpovídajících novinových listů s názvy filmů. Nebylo pochyb. Evžen, ačkoliv to sám nevěděl, se jakoby mimochodem „prošel“ svým vyprávěním po prvním a druhém „pikniku“ a dokonce se trochu dotkl třetího. Začal jsem se matně dohadovat, že obě kresby představují něco jako plán dějství podle dopředu zadaného, možná mnohovariantního scénáře. Nicméně, pokud se první plán završil úspěšně, pokud je to možné tak nazvat, pak události podle druhého plánu se odehrály špatně (na to poukázal i Galba). Ale kdo je mohl dva měsíce před začátkem událostí rozepsat s takovou skrupulózností v kresbách? A jak je možné naplánovat seriózní události  na dva roky dopředu? Dobrá, připusťme, že je to nějak možné, ale jak se zbavit efektu „opičí pracky“ během realizace plánů?

Dozrál čas pro rozhovor s Holmesem. Zítra to budou dva týdny, co odjel do Švýcarska, a dosud se ani jednou neozval, ani na email, a mě byla tak potřebná jeho pomoc, abych se ve výzkumu pohnul dál.V ten okamžik se rozezněl telefon.

— Dobrý večer, drahý Watsone! Jak jdou věci s „pikniky“?

— Odkud voláte, Holmesi? Právě jsem se k vám v myšlenkách obrátil pro pomoc. To je nějaká mystika!

— Žádná mystika, Watsone. Prachobyčejná telepatie: všichni, kdo se tomu nevzpíráme, jsme podvědomí telepaté. Volám vám z Madridu a chci upozornit, že mě možná mé záležitosti zdrží ještě týden. Povedlo se vám rozluštit ruský rébus?

— Ano, Holmesi, zdá se mi, že jsem něco z prvních dvou „pikniků“ pochopil, ale třetí je těžší oříšek, a jen těžko se mi ho podaří rozlousknout bez vaší pomoci.

— Výborně, Watsone. Také jsem neztrácel čas. Můžu říct, že potřebná informace si člověka sama hledá, pokud se ve správný čas zabýváte správnou věcí. Viděl jste dnes ve zprávách informaci o pádu ruského letadla Tu-154, a povedlo se vám něco zjistit o událostech 7. září? Mám na mysli nejen 1994, ale i jiné roky.

— Ano, Holmesi, slyšel jsem o tragédii v Černém moři, ale sám jsem zprávy o tom ještě neviděl, nezapínal jsem televizi. A záležitostmi 7. září jsem se nezabýval, měl jsem plné ruce práce. V zásadě jsem studoval knihy a zápisky, které jste mi zanechal, ale slibuji, že se na to podívám. Pamatuji si „Pikovou dámu“.

— Výborně, Watsone! Zítra odlétám do Káhiry a pokud se vše podaří, ke konci týdne budu v Londýně. Jinak se uvidíme další sobotu, a budeme mít o čem mluvit. Nashledanou Watsone, a na brzké setkání!

— Na setkání, Holmesi, netrpělivě čekám na váš návrat.

Položil jsem sluchátko. Hodiny odbily půlnoc. Bylo kvůli čemu  upadnout do hluboké zádumčivosti. Mechanicky jsem zapnul televizi a nesoustředěně sledoval poslední zprávy NBC: příprava armády USA k operaci v Afghánistánu; určité detaily vyšetřování tragédie v New Yorku a Washingtonu, požadavek vydání Bin Ládina – vše jako obvykle. Aha! Verze o příčinách katastrofy s Tu-154. Na TV obrazovce  se objevila mapa Černého moře a na ní koordináty místa pádu. Nevím proč, ale zapsal jsem si je: 42^О11’ severní šířky a 37^O37’ východní délky. Informovali také, že letadlo spadlo 182 km západně od Soči v 13.44 moskevského času. Na palubě bylo 11 členů posádky a 66 cestujících – 51 občanů Izraele, 15 občanů Ruska. 11 těl z počtu 77 už našli. Téměř automaticky jsem zapisoval cifry z obrazovky a díval se na záběry z Novosibirsku a Tel Avivu: hořem zdeformované tváře a rychlé mluvení komentátorů, z nichž většina se přikláněla k verzi teroristického útoku. Na stole přede mnou ležely kresby s „pikniky“. Můj pohled nechtěně padl na „Posthistorický piknik“, kde na černém pozadí „Labutího jezera“ pod děsivou tváří s nápisem na čele „Bank Krot“ břichem nahoru plavala ohromná mrtvá ryba. Ze zápisek Vnitřního prediktoru SSSR jsem už pochopil, že končí éra biblické civilizace, jejíž symbolem byla „ryba“. Jedenáct mrtvých těl na hladině Černého moře v místě s koordináty 42.11 a 37.37. Začínal jsem se bát, že se mně zmocňuje mystika magie čísel: číslo 42 se mi asociovalo se 42 lety chození židů po poušti, a číslo 11? s tím číslem se asociovalo tak mnoho ze všeho, co jsem shromáždil za poslední dobu. Bylo zde: i 22 žreců-hierofantů, zobrazených na „Historickém pikniku“. Jak se ukázalo, dělili se na dvě skupiny po 11 a řídili severní a jižní část antického Egypta; i den useknutí hlavy Jana Křtitele, který vycházel na 11.září; i řeč Hitlera na stranickém sjezdu v Norimberku 11. září 1935; i základní kámen Pentagonu položený ve Washingtonu 11. září 1941; i puč Pinocheta v Chile 11. září 1973, kterého jedni mají za fašistu a druzí za demokrata, který zachránil Chile před tyranií fašistického režimu ve formě marxismu. Měl snad toto na mysli Holmes, když hovořil o číselné míře? Ale číselné míře čeho?