Celý další den jsem se zabýval statistikou událostí 7. září. Ten den se ničím neodlišoval od jiných: v počtech vražd, požárů, loupeží byla statistika pro megapolis typu Londýna obyčejná. Ale ve statistice neúspěšných útoků mě zaujala svou číselnou mírou jedna událost: 7. září na palubě letu iránské letecké společnosti na trase Teherán – Londýn došlo k incidentu mezi důstojníkem služby bezpečnosti a prvním pilotem. Jeden z pasažérů se pokoušel dostat do pilotní kabiny pomocí předstírání známosti s prvním pilotem. Došlo ke rvačce, které se účastnil i první pilot. Letadlo, na jehož palubě bylo 430 cestujících, nuceně přistálo ve Frankfurtu. V té informaci mě překvapila shoda se situací s letadly-kamikadze letů 11 a 175, které 11. září narazily do dvou věží WTC – součet čísel celkového počtu cestujících se shodoval se dnem katastrofy. Jinými slovy, v nerealizované katastrofě s íránským letadlem byla založena číselná míra, kterou byla poznamenána tragédie 11. září (7. září – 430 cestujících: 4+3+0 = 7).

Týden před Holmesovým příjezdem jsem hodně četl. „Neviděná ruka“ Ralpha Eppersona byla nasycena faktologií, která mě dříve málo zajímala. Ale z jejího obsahu jsem pochopil, že zdaleka ne vše je tak v pořádku v „království Dánském“, jak se nás snaží přesvědčit masmédia. Konkrétně mě velmi zaujala málo známá fakta ze staleté politické činnosti rodiny Rothschildů, zákulisní strana historie revoluce v Rusku a obou světových válek 20. století; podrobné vyprávění autora o reálných cílech a praxi využití Federálního rezervního systému USA. Překvapilo mě, že osvětlení těch faktů se silně odlišovalo od propagandistických frází, které používá náš tisk.

Ve své podstatě kniha představovala obstojně dokumentovanou variantu známých „protokolů sionských mudrců“. Na Západě je většina těch, kdo o nich slyšeli, hluboce přesvědčena, že se jedná o podvrh. A k tématu jejich falešnosti se všechna média pravidelně vracejí, pokud nemají o čem psát. Nicméně nemohl jsem si vzpomenout, že by se byť jediné masové vydání pokusilo vyvrátit svědectví, přinášené Eppersonem, nebo by se někdo pokusil obvinit ho z klevety před soudem. Podivné, není-liž pravda?

V procesu čtení a přemýšlení o přečteném začala prosvítat vzájemná podmíněnost do té doby zdánlivě na sobě nezávislých událostí. Možná se na tom podepsala i určitá má nálada, ale samovolně jsem začal vidět zjevnou analogii mezi událostmi daleké minulosti a tragickými událostmi současnosti a dělal jsem i určité závěry pro budoucnost.

Kniha „Svatá krev a svatý grál“  více připomínala atraktivní dedektivku, ačkoliv jsem stejně jako v „Neviděné ruce“ našel spoustu zajímavých historických faktů, o kterých jsem dříve měl jen matné představy. Hlavní myšlenka knihy spočívala v tom, že Ježíš Kristus nezemřel na kříži, že ukřižování bylo inscenací, po níž žil ještě dlouhé roky, a že jeho potomci „emigrovali“ na území současné Francie, kde založili dynastii Merovejců. Veškerá následující historie Evropy byl konflikt mezi Merovejci a papežstvím, které porušilo určité dohody. Cílem tohoto boje, jak bylo možné pochopit z knihy, bylo posadit na trůny všech států potomky Merovejců z řad potomků Krista.

Může se to zdát divným, ale kniha také vzpomínala „protokoly“, jenže je označovala  za interní dokument masónské lóže, chránící Merovejce a mající název „Siónská občina“. Potom dokument získal publicitu za hranicemi lóže a z nevědomosti těch, komu padl do rukou, byl vztažen k bazilejskému kongresu sionistů v roce 1897, na kterém údajně zasedali „siónští mudrci“. Kvůli podobnosti „Siónská občina“ a „kongres sionistů“ vznikla chyba, která zapříčinila mnohé bědy 20. století. Zevně vše vypadalo dostatečně přesvědčivě, pokud... nečíst ty dvě knihy zároveň. Při jejich současném přečtení vyvstávala otázka: jak se stavět ke svědectvím, o kterých píše Epperson?

Pokud shrnout význam přečtených knih celkově, ukázaly mi nejlépe ze všeho právě činnost těch šesti priorit zobecněných prostředků řízení, se kterými jsem se seznámil v recenzi na knihu Březinského „Velká šachová deska“. Poté se mi vyjasnilo, že pro završení exkurze do globálního historického procesu se budu muset zorientovat v jeho kořenech, to znamená ponořit se do historie antického Egypta, protože události, které se tam odehrály před 4000 lety, se z nějakého důvodu staly výchozím bodem „Historického pikniku“.

V mé knihovně byla monografie sira Jamese Henry Breasteda „Historie Egypta“. V její páté knize se 18. kapitola nazývá „religiózní revoluce Echnatona“ a z ní jsem se dozvěděl, že desátý faraon 18. dynastie (opět „mystika“: 18. kapitola a 18. dynastie) Amenhotep IV vystoupil proti žrecům starého kultu Amona-Ra, opustil severní a jižní hlavní město Egypta (Théby a Memphis) a postavil zhruba uprostřed mezi nimi nové hlavní město boha Atona – Achetaton (horizont Atona). Po 17ti leté vládě Echnatona a tříleté vládě jeho následníka Smenchkara, ženatého se starší dcerou faraona Meritaton, na trůn dosedl muž třetí dcery Echnatona, devítiletý chlapec Tutanchaton. Žrečestvo Amona se nesmířilo se ztrátou moci svého kultu, přinutilo Tutanchatona opustit nové hlavní město a přijmout nové jméno – Tutanchamon. Vycházelo, že informování autorů „Historického pikniku“ o boji za trůn mezi Echnatonem a Tutanchamonem měkce řečeno, neodpovídalo skutečnosti, ale „boj dvou velikých stranických relígií bohů Atona a Amona“ nejspíš skutečně byl. Začal ne za vlády Echnatona, ale mnohem dříve, a pokud, jak tvrdí autoři „pikniku“, ten boj pokračuje do současnosti, pak je důležité pochopit, jaké musí být ideje, pokud jejich konfrontace probíhá už 4000 let? Studiem prací Breasteda a dalších egyptologů jsem stále více docházel k závěru, že Echnaton byl první, kdo oficiálně ohlásil světu myšlenku monoteismu. A když to udělal, ještě ke všemu začal učit lidi normám přímých vztahů každého z nich s Bohem. Ale ze všeho nejvíce mě v monografii Breasteda ohromily Hymny Echnatona.

Měl jsem  dojem, že už je odněkud znám. Ale jakkoli jsem probíral v paměti mě známé literární zdroje, nemohl jsem si na nic podobného vzpomenout, dokud jsem se nevrátil k etapě mé činnosti v organizaci „Lékaři bez hranic“. Jistě, samozřejmě. Hymny Echnatona mně rytmikou i smyslem připomněly súry Koránu, se kterými jsem se seznámil před odjezdem do Pákistánu a Afghánistánu. Musel jsem se obrátit k anglickému překladu „Svatého Koránu“ od Mohammeda Ali, vydaného v roce 1996. Nemůžu říct, že jsem se po přečtení stal pravým muslimem, ale ta kniha pro mě byla skutečným objevem. Byl jsem povrchně seznámen s Biblí a k libovolným religiozním dogmatům jsem se stavěl jako k anachronismům kultury, na které je třeba myslet v dobré společnosti, ale které jsou svou podstatou nesmyslné a svobodného člověka nemohou k ničemu zavazovat. Ale nehledě na to, nebyl jsem přesvědčeným ateistou v současném chápání toho slova, maje vztah s Bohem za čistě osobní věc. Ale dokonce povrchní seznámení s Koránem mi ukázalo překvapivou pravdu: všem prorokům bylo Shora dáváno jedno a totéž vědění o tom, jak lépe ustrojit život lidí na Zemi. A prvním, kdo písemně zaznamenal to vědění, byl sedmnáctiletý mladík, který vešel do historie pod jménem Echnaton. To, že to vědění pochází z jednoho zdroje, potvrzovalo prosté srovnání textů hymnů Echnatona a Koránu. Dělí je více než 20 století a přesto je v nich cítit nejen obsahová shoda, ale, což mě ohromilo nejvíce, jediná rytmika textů. Jak něco takového bylo možné, je umem nepostižitelné.

Události uplynulého týdne šly svým tempem. Z odpoledních zpráv zmizely snímky s ostatky věží WTC, zaměnily je reportáže s americkými bombardéry v Afghánistánu; na kanálech CNN a NBC začali upomínat bioteroristické činy v New Yorku, Washingtonu a na Floridě. Holmes volal dvakrát: jednou z Káhiry, podruhé z nějakého indického městečka s těžko vyslovitelným názvem.

Let Londýn – Curych přiletěl včas a Holmes stál frontu na vízovou kontrolu. Hlasatel informoval o příletu linky z Frankfurtu a brzy se vedle vytvořila druhá fronta, ze které byla slyšet hlavně německá řeč. Holmes strojově zachytil v právě tvořící se frontě tlustou postavu ve světlé čapce a šedém kabátě.