— Co myslíte, pane Holmesi, proč rok před publikací říjnového čísla novin „Doba zvratů“ s informací o restauraci Rembrandtova veledíla, v říjnu 1996 jedno z nejčtenějších periodik Ruska té doby – „Argumenty a Fakta“ – najednou znova připomnělo o hlavním symbolu mýtu, o Danae?
— Mně je zatěžko, hrabě, říct cokoliv určitého na toto téma, proto bych si rád poslechl vaše mínění.
— Předpokládám, — pokračoval hrabě své vyprávění, — že skutečné kořeny tragédie „černého úterý“ nemohou být objasněny z pozic škodlivého materialistického nebo neméně škodlivého idealistického vědomí soudobého obyvatele.
Ano, bezpochyby, byl plán teroristické akce, byli i teroristé-kamikadze, ale oni všichni, včetně zákulisných scénáristů, jsou všeho všudy jen nástroje nějaké objemnější matrice-scénáře, která má kořeny v daleké minulosti současné, a možná i předcházející, to jest dopotopní civilizace, jejíž nejasný obraz dnes sotva registrujeme v dochovaných mýtech a legendách. Obrazně-symbolická strana těch mýtů a legend se vtělila do materiálních památníků kultury, nad kterými pracovala mnohá pokolení velikých sochařů, umělců, architektů, skladatelů a také básníků, spisovatelů a dramaturgů.
V mých představách je svět jediný a celostný, a vše v něm je podmíněno vztahy příčin a důsledků. To může znamenat jen jedno: jakákoliv náhodná událost se nám zdá náhodná jen proto, že nejsme schopni vydělit události jí předcházející a také další události, jejichž příčinou je tato událost.
Perestrojka-obřezání Ruské říše v hranicích SSSR začala za Gorbačova a to neblahorodné dílo se ihned „náhodně“ odrazilo v mystickém symbolu – polovině lebky „dozorce perestrojky“, vystavené na veřejný odiv více než 200 miliónům občanů Sovětského svazu na největší svátek téměř všech ruských na celém světě – den vítězství nad fašismem, který se v polovině dvacátého století ztotožňoval s německým nacismem. Co mohlo znamenat objevení se tohoto symbolu na první straně novin s jedním z největších nákladů v SSSR?
Nakolik chápu, může být řeč o někým iniciované aktivaci algoritmu matrice mýtu o Danae. Různí lidé ten proces aktivace algoritmu přijímají různě; většina si ho jednoduše nevšimne. Ale i v daleké minulosti i v našem tvrdém technokratickém světě, všude ve světě a zvláště v Rusku byli ti, kdo velmi výrazně vnímali vybuzený, jestli je to tak možné říct, stav matric plněných energií. Dříve takové lidi nazývali jurodivými, blaženými; v naší době se často stávají předmětem zájmu psychiatrie. Aktivaci algoritmu destruktivní matrice vnímají tak bolestivě, jako normální člověk cítí bolest sedřené kůže, když ji posypete solí. Vy, pane Holmesi, jste viděl film Matrix, nebo jste považoval jeho shlédnutí za čistou ztrátu času?
— Ano, hrabě, viděl a dokonce jsem se seznámil se zajímavou analytickou statí na to téma. Proč se mne na to ptáte?
— Jde o to, že jeden z hrdinů filmu na otázku, co je to „matrice“, odpověděl – „matrice je všude“. Nenahmatáte ji rukama a nevnímáte zrakem, sluchem nebo čichem, ale přesto je její vliv možné vnímat. Jak? To vám přesně objasnit nemůžu, protože se ve svém vnímání světa opírám o pět smyslů, z kterých člověk formuje subjektivní obrazy okolního objektivního světa. Nejspíš je možné ji poznat šestým smyslem, o kterém jakoby všichni vědí, ale kterému málo kdo naslouchá – smyslem míry. Hypertrofovaný smysl míry se v kultuře současné civilizace, opírající se ve své osnově na „oidipův komplex“, přijímá jako schizofrenie.
— Promiňte, hrabě, že přerušuji, ale termín „oidipův komplex“, nakolik je mi známo, poprvé zavedl do oběhu Sigmund Freud. Jaký má vztah k aktivizaci algoritmu matrice mýtu o Danae?
— A vy si Holmesi mýtus o Oidipovi pamatujete?
— V obecných rysech.
— Je to velmi důležité... co si z toho mýtu pamatujete?
— Nu, delfské orákulum předpovědělo Oidipovi, že zabije svého otce, ožení se s vlastní matkou a z toho svazku se narodí děti, prokleté bohy a nenáviděné lidmi. Protože se Oidipus nepokoušel utéct předpovědi Orákula, vše se odehrálo přesně tak, a Oidipův konecbyl velice smutný: podle mého se oslepil a jeho žena se zabila. Mimochodem, variant mýtu o Oidipovi je mnoho.
— Skutečně, mistře Holmesi, variant je mnoho, ale všechny z nějakého důvodu končí tragicky. Proč? Proto, že všechna pozornost v mýtu se soustřeďuje na hlavní postavy, mající vlastní jména, ale orákulum vlastní jméno nemá – je to prostě nějaké orákulum v Delfách, dělající prognózy vývoje událostí. Vy, Holmesi, například můžete rozlišit prognózu od programování?
— Risknu odpovědět na vaši otázku slovy ze staročínské historie, která znějí přibližně takto: „Pokud nezměníme směr svého pohybu, riskujeme, že se ocitneme tam, kam míříme.“
— Ano, v tom něco je, — po krátké pauze hrabě znovu promluvil, — ale já Holmesi na tu otázku dosud nemám vyčerpávající odpověď a pro její nalezení se pokusíme vysledovat, jak se rozvíjely události poté, co delfské orákulum předpovědělo Oidipovi vraždu jeho otce. Aby překonal krutý osud, Oidipus se rozhodl nevracet se k rodičům do Korinthu, ale odejít do cizích krajů. Jenže Oidipus nevěděl, že utíkal od pěstounů a že cesta, kterou si zvolil, vede do Théb, kde vládne jeho skutečný otec – Laj. A tomu Lajovi, podobně jako Akrísiovi ve své době, delfské orákulum taktéž předpovědělo zkázu, ne rukou vlastního vnuka, ale syna. Proto otec přikázal zahodit narozeného Oidipa do lesa, aby ho roztrhala divá zvěř.
— Ale zdá se, že existuje varianta, podle které otec přikázal hodit dítě do moře, kde ho vlny vynesly na břeh, a tam ho našel a adoptoval král města Sikónu.
— Naprosto správě, Holmesi, a tato varianta mýtu o Oidipovi jen podtrhuje podobnost s mýtem o Perseovi. V každém případě je řeč o zázračném Oidipově spasení a jeho adopci, — v první variantě bezdětným králem Korinthu Polibem. Na cestě do Théb, po útěku od adoptivního otce, Oidipus v náhodném souboji zabíjí urozeného muže. A to byl jeho skutečný otec – Laj. Tak se splnila první část proroctví delfského orákula.
— Nebo první etapa algoritmu programování, kterým se cílevědomě zabývalo delfské orákulum, — poznamenal Holmes.
— I takto je možné o tom uvažovat, — odpověděl hrabě a pokračoval ve svém vyprávění. — Když rozluštil záhadu Sfingy, Oidipus svobozuje Théby. Vděční obyvatelé města ho volí svým králem. Královna-vdova Iokasta, kterou si bere za ženu, je jeho matkou; jeho děti s ní jsou zároveň i jeho bratři a sestry. Po jeho dvacetiletém úspěšném vládnutí v Thébách vypukne hlad a epidemie moru. Delfské orákulum ve své době prorokovalo, že problémy zmizí poté, co bude vyhnán vrah Laje. Oidipus má na srdci blaho státu, energicky se pustí do hledání pachatele zločinu a když najde jediného přeživšího z Lajova doprovodu, uvědomuje si, že vrahem thébského krále je on sám. Navíc svědek vraždy se ukázal být tím samým otrokem, kterému Laj přikázal odhodit novorozeného Oidipa do lesa, aby ho roztrhala divoká zvěř. On byl tím, kdo se nad dítětem slitoval a dal ho korinthskému pastevci, načež se Oidipus ocitl u Poliba. Tak se Oidipus dověděl, že osudné proroctví orákula se splnilo, a on je nejen vrahem svého otce, ale i manžel své matky. V hrůze ze zjištěného se Oidipus oslepuje a Iokasta si sama bere život.
Jak vidíte, Holmesi, v celé té historii hraje nejvíce negativní roli orákulum, a ona skutečně více připomíná roli programátora, než prediktora.
— Ano, hrabě, spojitost mezi mýtem o Oidipovi a Danae je očividná a spojujícím článkem v těch dvou mýtech je bezesporu činnost delfského orákula. Zbývá jen vyjasnit, čím se ve skutečnosti zabýval: prognózováním nebo programováním budoucích událostí?
— Pro odpověď na tu otázku, pane Holmesi, je nutné naučit se odlišovat prognózu od programování. Mám za to, že v procesu rozklíčování záhady ruských rébusů je ta otázka klíčová. A co se týká „oidipova komplexu“ (snahy zabít svého otce a vstoupit do sexuálního vztahu s vlastní matkou), ke kterému má podle Freuda podvědomé sklony většina mužů, — to dokonce z naší analýzy mýtu je dobře vidět, na základě čeho ho nafoukla do vesmírných rozměrů tato velká autorita v oblasti psychologie. Přitom sám Freud vypadá jako ubohý adept orákula z Delf. Ale pro nás je nyní důležité ne kdo, ale jak se realizuje aktivizace algoritmů katastrofických matric. Pokud je svět jediný a celostný a vše v něm je podmíněno příčinnými vazbami, pak v analýze důsledků je možné objevit kořeny příčin. Pro dosažení takové úrovně chápání je nutné dostat se za hranice systému, formujícího stereotypy chování v něm. V našem případě pochopit chování „maniaka“ v rámci kultury, ve které žijeme, je nemožné. Obraz Rembrandtovy „Danae“ je jedním z nejlepších vtělení mýtu o Danae a jelikož „matrice je všude“ a její destruktivní algoritmus byl aktivován, tak „maniak“ hledá a nachází materiální komponenty matrice v veledíle Rembrandta. Další vývoj je vám Holmesi známý.