— Vy, hrabě, chcete říct, že maniak zablokoval činnost destruktivního algoritmu matrice mýtu o Danae?

— Předpokládám, Holmesi, že se věci tak mají a jsou k tomu určité důkazy. První spočívá v tom, že určití restaurátoři a členové jejich rodin zemřeli za podivných okolností  při dopravních nehodách, které je možné vnímat jako vyjádření algoritmu realizace alternativní matrice-scénáře. Bohužel, nemůžu to podložit informacemi z tisku. A ačkoli vedení Ermitáže o všem ví, z nějakého důvodu  o tom není ochotné mluvit. Jako druhý důkaz zablokování destruktivního algoritmu slouží druhotné objevení hlavního symbolu mýtu na stránkách „Argumentů a Faktů“  po 11 letech  s vysvětlením, že je to „náhodná chyba“ montáže slavnostní fotografie. Něco v matrici-scénáři zničení země, kterou Západ označil za „říši zla“, se odehrálo špatně, a ve výsledku, pokud platí má hypotéza, došlo k druhému pokusu aktivace destrutivního algoritmu matrice po završení jedenáctiletého cyklu sluneční aktivity. Z mého pohledu, skutky onoho „blázna“ nevědomě působily proti destruktivním skutkům Gorbačova. Chápu, že podobné závěry se pro většinu společnosti, která vyrostla v biblické kultuře, budou zdát šílenými, protože sama kultura vytváří určité podvědomé zákazy na hodnocení stereotypů, které ji vytvářejí (sTrojí). Jinými slovy, člověk, který vyrostl v takové kultuře, není schopen zadat si otázku: je v té kultuře vše v pořádku? A proč se v ní mnozí chovají jako potenciální zločinci? A jak se formuje algoritmus spáchání zločinu v mantinelech dané kultury? Možná, že je speciálně založen do nevědomých úrovní psychiky jedince takovým způsobem, aby ten ve snaze vyhnout se „prorokovanému“ zlu natvoří zlo ještě horší? Jestliže ale   provedeme analogii s mýtem o Oidipovi, je možné při vůli identifikovat i hlavního viníka mnohých zločinů, nebo, jak se to dnes říká, jejich objednavatele.

— Vaše závěry, hrabě, jsou natolik neobvyklé, že je nutný čas na jejich osmyslení. A předpokládám, že stojí za to zanalyzovat události „černého úterka“ z těchto pozic. Možná, že se pak povede najít zákeřného „nikdo“.

— Máte na mysli mýtus o Odysseovi a Polyfémovi?

— Naprosto správně. Spojené státy mi dnes připomínají toho kyklopa, kterému najednou vypíchli dvě oči a který ve zlobě hledá zákeřného „Nikdo“

[11]

, ohmatávaje současné „berany“. Pravda, tentokrát se „zákeřný Nikdo“ skryl za jménem bin Ládina. A co může znamenat v kontextu vaší verze objevení se článku o restauraci „Danae“ v novinách „Doba zvratů“ č. 151 z 14.10.1997?

— Raději přeložím do angličtiny několik odstavců z toho článku:

„Současný svět je plný krutosti a násilí. Na konci 20. století se obětí maniaků stále častěji stávají umělecká díla. Rembrandt je šampiónem v počtu podobných útoků. Právě jeho obrazy přitahují šílence se zvláštní silou.“

Nezdá se vám, Holmesi, že autor článku, ničeho neznaje o mé verzi útoku v Ermitáži, pracuje právě na ní, i když z trochu jiných pozic?

— Promiňte, Hrabě, že přerušuji niť vašich myšlenek, ale proč právě Rembrandt přitahuje s osobitou silou šílence?

— Mám jednu verzi, ale pro její pochopení budeme muset pochopit roli maleb před vznikem filmu a televize.

— Chcete říct, hrabě, že malby hrály stejnou roli, kterou dnes plní filmy a televize?

— Naprosto správně, ale... jen pro vyšší společnost. Současnou vědou je dokázáno, že muzikální a vizuální obrazy vstupují do nevědomých úrovní psychiky bez našeho vědomí. Je také známo, že 95% všech  informací z vnějšího světa získává člověk  zrakem, z čehož vyplývá, že v době před příchodem televize a kina hrála malba klíčovou roli při formování vnímání světa. Protože hlavní obsah obrazů západoevropských malířů, minimálně do poloviny 19. století, tvořily biblické motivy,  skrze malby se formovalo biblické vnímání světa „elit“ Západu. Do Ruska začaly malby západoevropských malířů poprvé proudit v období Petrových reforem, ale zvláště mnoho jich přišlo za Kateřiny II. Tak například jen v roce 1772 bylo najednou koupeno kolem 150 pláten známých Vlámů a Holanďanů, mezi kterými bylo mnoho Rembrandtových obrazů. Díky zvláštní technice malby se jeho obrazy už tehdy vyznačovaly neobyčejně silným vlivem na psychiku diváka. Nejspíš byl prvním „impresionistou

[12]

“ v tom smyslu, že jeho obrazy, podobně jako i obrazy Cézanna nebo Moneta, „nebyly vidět“ z blízké vzdálenosti. Legenda říká, že Rembrandt na pokus jednoho svého zákazníka prohlédnout si obraz zblízka řekl: „Nejezděte nosem po plátně, barvy smrdí.“ Ale tehdy byl přístup do muzeí typu Louvre nebo naší Ermitáže pro prostý lid zakázán. Z mého pohledu v té době probíhalo přes malby „opracování“ podvědomých úrovní psychiky „elity“ v oblasti její oddanosti biblickému vnímání světa. Jedna věc je chodit do kostela, a něco zcela jiného je číst a osmyslit Bibli. A Rembrandtovy malby v tom „opracování“ zjevně hrály natolik vážnou roli, že v Holandsku je v naší době nejvyšší budova Amsterdamu

[13]

 dokonce nazvána „Rembrandtovou Věží“ a „Noční hlídkou“

[14]

.

Pokud mé srovnání malby a televize u vás nevyvolalo, Holmesi, odpor, chtěl bych se vrátit k vaší otázce ohledně kontextu mé verze o restauraci „Danae“, ale pro to budu muset přečíst další odstavce z upomínaných novin „Doba zvratů“.

„A přesto mnozí říkají, že „Danae“ je všeho všudy ruina, byť i překrásná, že z velikého Rembrandta zůstal jen stín. V jedněch novinách ji dokonce nazvali zmrzačenou, ačkoliv i erotickou, překrásnou. Sám Jevgenij Gerasimov, který vedl restaurátorské práce, souhlasí, že před námi už není ten Rembrandt, na kterého jsme byli zvyklí. Ti, kdo pamatují malbu před tragédií, musí překonat psychologickou bariéru. Ale následující pokolení už budou přijímat „Danae“ zcela jinak. Lidé přivykli i k Venuši Mélské bez rukou nebo Niké Samothrácké bez hlavy.“

Odpověděl jsem pane Holmesi na vaši otázku?

— Musím popřemýšlet, hrabě. V tomto smyslu by bylo možné omlouvat zločiny i u Hérostrata, obecně u kohokoliv. Tím, že jste vyjádřil svůj velmi neobyčejný úhel pohledu, jste mě dostal do rozpaků. Ačkoliv vám nemohu oponovat žádným důkazem,  intuitivně s vámi nesouhlasím. Jsem dítě klasické kultury Západu a to, k čemu se mně pokoušíte dovést svými úvahami, se velmi podobá na obvinění vědomě nevinného v zakořeněném zlu.

— Chápu vás, Holmesi. Vše je  ve slovech „vědomě nevinného“. Intuice je jistě mocná věc, nicméně je v ní něco subjektivního, a proto někdy vede k omylům, pokud se stává zajatcem subjektivismu. Co známe o Hérostratovi? — Zapálil jeden z divů světa — chrám Artemidy v Efesu — a div byl nenávratně ztracen. Ale pokud se už zabýváme tak neobvyklým vyšetřováním a dotkli jsme se Hérostrata, pak pro vás musí být velmi důležitou otázka o motivech jeho činu. Všichni, pro které není Hérostratovo jméno prázdný zvuk, vědí, že byl údajně přehnaně ješitný a zničením chrámu se rozhodl zapsat se do dějin. Ale o tom víme jen z informací antických historiků, z nichž jeden, Plútarchos, mimochodem, byl zároveň vrchním žrecem Delfského orákula. To znamená, že od Delfského orákula jsme začali a zase se k němu vrátili.

A pokud mluvíme o nám všem společné evropské kultuře, není tak neškodná, jak se může zdát člověku, který je na ní zvyklý. Ekologická krize je všem na očích. A je toho mnohem více. Všiml jste si v úryvku budování asociace „erotická přitažlivost – mrzáci – bezruká Venuše – Niké bez hlavy“?

— ???

— Většina si toho nevšimne. A přitom od konce 19. století, kdy se chirurgie stala řemeslem, garantujícím přežití pacientů s vysokou pravděpodobností (za Napoleona přibližne 1/3 chirurgických pacientů umíralo na sepsi), na Západě se začala formovat velmi specifická subkultura. V ní jsou z nějakého důvodu sexuálně atraktivní ženy s amputovanými končetinami. A ta subkultura nyní získává pozice: beznohé manekýnky vycházejí na protézách na pódium, jeden z členů skupiny Beatles, Paul McCartney je zasnouben s jednonohou ženou; ve filmu „Titanik“, který obešel plátna celého světa, hlavní hrdina v jedné scéně bez zjevného důvodu vzpomíná na jednonohou prostitutku, která v Paříži byla jeho modelem, atd. Vše se odehrává jakoby samo sebou: jedni potřebují zvednout náklad a rating svého produktu, a druzí nudou neví jak a čím se zabavit. Ve výsledku první dělají ideál krásy z ženy s amputovanými končetinami

[15]

; a druzí bezmyšlenkovitě zírají na tu, s dovolením, „exotiku“. Ať chceme nebo ne, ve společnosti se objektivně formuje kult estetické přitažlivosti invalidů.