— S jistotou to říct nemohu, v tom smyslu, že nikdo neviděl její originál. Přesto ten dokument koluje a jeho duch a styl velmi odpovídají chvástavému stylu Trockého prezentace, nemluvě o tom, že vyjadřuje trockistické ideje. Pokud nejste proti, můžu vás seznámit s jeho textem.

— Velmi zajímavé, — zareagoval Holmes.

Paolo se pohrabal ve svých papírech, vyndal potřebnou stránku a nahlas přečetl:

Rozuzlení je zjevně blízko. Tyto řádky budou publikovány po mé smrti.

Nemám důvod se zde zabývat hloupou a podlou pomluvou Stalina a jeho agentů: na mé revoluční cti není jediné smítko. Ani přímo, ani nepřímo jsem se nikdy neúčastnil žádných zákulisních dohod nebo  jednání s nepřáteli pracující třídy. Tisíce protivníků Stalina zemřelo oběťmi podobných lživých obvinění. Nové revoluční pokolení obnoví jejich politickou čest a pomstí se katům kremlu po zásluhám.

Vroucně děkuji a zdravím druhy, kteří mi zůstali věrni v nejtěžších hodinách mého života. Nejmenuji nikoho konkrétně, protože nemohu vyjmenovat všechny.

Považuji nicméně za své právo udělat vyjímku v případě své družky, Natálie Ivanovny Sedové. Vedle štěstí být bojovníkem za věc socialismu mi osud dal štěstí být jejím mužem. Během téměř čtyřiceti let našeho společného života zůstávala nevyčerpatelným zdrojem lásky, velkodušnosti a něžnosti. Prošla obrovským utrpením, zvláště v posledním období našeho života. Nacházím však útěchu v tom, že znala také dny štěstí.

Čtyricet tři let svého života jsem byl revolucionářem, a z nich jsem čtyřicet dva let bojoval pod vlajkou marxismu. Pokud bych mohl začínat znovu, snažil bych se pochopitelně vyvarovat těch či oněch chyb, ale celkové směřování mého života by zůstalo nezměněným. Zemřu proletářským revolucionářem, marxistou, dialektickým materialistou a, z toho vyplývaje, ateistou. Má víra v komunistickou budoucnost lidstva je dnes neméně horoucí, ale pevnější, než v době mého mládí.

Nataša nyní přešla k oknu a více ho pootevřela, aby se do mého pokoje dostalo více čerstvého vzduchu. Vidím světle zelenou plochu trávy pod zdí,  čisté modré nebe nad zdí a sluneční paprsky všude. Život je překrásný. Nechť nadcházející pokolení ho očistí od zla, útlaku, násilí a těší se z něho naplno.

 27. února 1940, Coyoacan

[21]

, L. Trockij.

Posluchači nějakou dobu mlčeli, zjevně v očekávání nějakých  Paolových komentářů.

Je k němu nevelký dodatek, datovaný třetího března 1940, — pokračoval Paolo, — týká se této fráze: „Má víra v komunistickou budoucnost lidstva je dnes neméně horoucí, ale pevnější, než v době mého mládí.“ a zní takto: „Tu víru v člověka, v budoucnost nemůže dát žádné náboženství.“

Je známo, že Trocký zemřel v mexické nemocnici 21. srpna 1940 poté, co mu Mercader 19. srpna alpským cepínem prorazil lebku. Ale skoro tři měsíce do té vraždy a tři měsíce po napsání závěti, 24.5.1940 ve 3 hodiny ráno byl na Trockého spáchán atentát skupinou, skládající se z 22 lidí, kterou vedl tehdy ještě nikomu neznámý umělec David Alfonso Siqueiros. Operace měla kódový název „Kachna“. Tehdy Trocký vyvázl. Dodnes se má za to, že vraždu organizoval hlavní nepřítel Trockého – Stalin, ale vnější atributy organizace těch dvou atentátů mluví o tom, že Stalina někdo určil organizátorem té v mnohých aspektech rituální akce.

— A kdo je podle vás zákazník? — zeptal se Holmes.

— Podle mého názoru je zákazníka možné určit podle vnějších příznaků zločinu. Budete zřejmě souhlasit, že alpský cepín není nejvhodnější vražedná zbraň: je složitý na transport, zasadit s ním  přesný úder bez tréninku je také velmi problematické; obyčejné kladivo by bylo mnohem vhodnější. Mimochodem, nevhodně zvolená zbraň prodloužila Trockého utrpení, zemřel teprve třetí den. A přesto někdo trval na cepínu. Proto je třeba se na ten předmět dívat jako na pozdrav ze švýcarských Alp. No a skupina 22 teroristů pro zasvěcené v takové oblasti musí vyvolat asociace buďto s fotbalisty, nebo s egyptskými hierofanty.

— Vysvětlete prosím, Paolo, kdo jsou to hierofanté? — zeptal se majitel bytu.

— Podívejte se sem (Paolo otevřel první „piknik“). Vidíte na jeho vrchním obrázku čtyři řady egyptských figurek. V každé z nich je rovnou pět postav. A nad nimi ještě dvě podobné figurky ovládají pár býků. Býk ve starověkém Egyptě je symbolem boha Amona-Ra. Významem je to symbolické zobrazení systému řízení davově-“elitární“ společnosti civilizace starověkého Egypta. V doslovném smyslu hierofanti „orali“ Amonem-Ra, představujíce to masám jako boží vůli. Pokud jste četli román Boleslava Pruse „Faraon“, musíte obrátit pozornost na to, jak tam žreci využili pro své zištné cíle kult boha slunce. Klíčovou scénou románu je epizoda rozvášněného davu, který hierofanti sami vybudili tak, aby vášně vyvrcholily chvíli před jimi vypočítaným zatměním slunce. Dav se nechtěl podřídit a tehdy mu hierofanti slíbili „uhasit slunce“. Když vášně byly vybičovány do maxima, slunce začalo „hasnout“ a dav v hrůze padl na kolena před chrámem, protože uvěřil, že hierofanti mají moc nad sluncem, což znamená – i nad veškerým životem na zemi. Poté, co se dav podřídil, bylo možné jeho energii směrovat libovolným směrem.

Slovo „hierofant“ znamená – znající budoucnost, čtoucí osud, tj. matrice-scénáře možného vývoje událostí. Vytvářeli dvě skupiny po 11 vyšších žrecích s hlavním hierarchou ve čele každé skupiny, tedy formace 2 x (10 + 1). Jedna formace měla za domovinu severní, druhá jižní část starověkého Egypta

[22]

. Existuje názor, že právě oni se první dostali k pochopení jevu globální konceptuální moci – nejvyšší úrovně hierarchie moci ve společnosti. Je to moc určitých myšlenek, o kterých hovořil Andrej, a lidí, kteří mají moc nad těmito idejemi.

Některé myšlenky žijí mnohem déle než lidé, proto konceptuální moc jednoduše nemohla nebýt autokratická ve své podstatě; v tom smyslu je vně jakýchkoli demokratických volebních procedur, je však přesto  na vrcholu davově-„elitární“ pyramidy. Na ten vrchol se není možné dostat s využitím demokratických procedur, ale je možné se tam dostat při přání a při vůli, protože celá pyramida je postavena na velmi prostém principu: každý v míře svého chápání pracuje na sebe, a v míře nechápání na toho, kdo chápe více. Pro současnou davově-“elitární“ demokratickou společnost jsou příznačné jen tři druhy moci: zákonodárná, výkonná a soudní – konceptuální moc jednoduše neexistuje. Ale pokud někdo v davu něco neví a nechápe, neznamená to, že to neexistuje nebo přestane existovat. A aby se dav nezabýval hledáním pro něj neexistující konceptuální moci, sama konceptuální moc vymyslela vhodnou formu svého skrytí: nejvyšší moc ve společnosti patří lidem. Vymyslet větší cynismus je těžké, protože lidé je „souhrnné jméno“, nikoliv podstatné jméno, a jakákoliv moc realizovaná lidmi nakonec vždy nese personifikovaný charakter.

Nenapadlo vás mimochodem někdy, na počest koho bylo pojmenováno naše španělské město Algeciras? — „Al“ - je prvek arabského jazyka, pozůstatek období arabské nadvlády ve Španělsku, a Geci-Ra (Chesi – Ra) je jméno jednoho z hierofantů, hlavy jedné desítky žreců starověkého Egypta doby faraona Džosera. Daň paměti hierofantům antiky, jejichž konceptuální moc funguje i v naší době, platíme i my. Promiňte, mírně jsem se nechal unést, pojďme se vrátit k Trockému a trockistům.

Všimli jste si jedné z posledních vět závěti: „Zemřu proletářským revolucionářem, marxistou, dialektickým materialistou a, z toho vyplývaje, ateistou.“ V tomto materialistickém ateismu vystaveném na odiv byla dle mého také příčina Trockého smrti. K polovině 20. století móda materialistického ateismu nejen, že začala mizet, ale i vyvolávala nevoli v prostých lidech. Proto byl Trocký bezperspektivní pro vytvoření masové podpory, a konceptuální moc během celého globálního historického procesu řídila masy, využívajíc ve svých cílech  kývání pomyslného kyvadla od materialismu k idealismu a zpět. Masy si takového kývání nevšimly proto, že jejich historická paměť nesahá za hranice dvoutýdenní minulosti a hierofanté, chápajíce jeho podstatu, to využívali pro podporu stability procesu řízení po davově-“elitární“ koncepci.