Růst vědomě nesplatitelného dluhu je faktorem, se kterým jsou už více než 20 let spojena očekávání krachu dolarového systému. Ale vyvstává otázka, co může vyprovokovat krach, v jehož důsledku dolar přestane být světovou měnou?

Takové faktory jsou dva:

 1.  Ukončení emise dolaru, v důsledku čehož dolarová masa přítomná v oběhu po nějaké době nebude stačit k obsluhování oběhu zboží na všech trzích obr. 2, protože ceny na nich budou pokračovat v růstu pod vlivem úrokového procenta na minulé i nově vydávané dluhy;

 2.  Požadavek zaplacení dluhů v objemu větším, než nějaká kritická úroveň, a týkající se všech zemí – účastníků dolarového systému (včetně USA, které dopuštěním vytvoření FEDu v roce 1913 ztratily finančně-ekonomickou suverenitu).

Oba výše uvedené faktory (ukončení emise dolaru a synchronizovaný požadavek zaplacení dluhů) jsou řízenými faktory, přičemž řízenými ne ze strany USA, ale světovým bankovním společenstvím a jeho pány.

Je to globální sociální skupina dostatečně málo početná a vyškolená (v aspektu chránění korporátních tajemství)

[3]

na to, aby si nelámala hlavu publikací nějaké „šarády“ na obálce „Economistu“: koho je třeba – informují přímo, a žádné informační úniky, na které by byla schopna reagovat ostatní společnost, nebudou. Na druhou stranu, „pustit“ nějakou informaci, aby odpoutali pozornost davu (včetně politických analytiků, hráčů na burze atd), aby ti nepřekáželi realizaci reálných plánů – to je jedna z komponent systému globálního řízení.

Řiditelnost dvou uvedených faktorů, k nimž je možné přidat monopolní právo korporací na odpouštění dluhů (tj. odpis bez splacení) dovoluje tomuto systému fungovat v principu neomezeně dlouho, pokud se ignoruje vliv vněfinančních faktorů: přírodních

[4]

a sociálních

[5]

. Je to jen otázka měřítka cen. Ale dokonce pokud vlivem emise dolaru a růstu cen se bude jednat o miliardy za nákup v hypermarketu, což je psychologicky diskomfortní, je možné provést denominaci dolaru v globálním měřítku a poté systém může fungovat do další denominace. Jistě, krach ekonomiky je možné navodit i neúmyslně součinností různých faktorů, ale pravděpodobnost samorealizace takové události je velmi malá

[6]

.

Kromě výše uvedených může zapracovat ještě jeden faktor – odmítnutí dolaru nějakou částí států-účastníků ve vzájemných operacích a zbavení se jimi dolarové masy a prodej dluhových obligací USA, za podmínek:

•  pokud zbavování se dolaru probíhá příliš rychle a efektivita tržního mechanismu nestačí pro přerozdělení dané dolarové masy mezi obrat specializovaných trhů na obr. 2;

•  pokud se jimi vytvářený systém mezinárodního obchodu a hospodářství ukazuje přitažlivější (především pro vládnoucí „elitu“ druhých států – v podmínkách davo-“elitarismu“ je to právě takto) než dolarový, v důsledku čehož začnou další státy taktéž odhazovat dolar a dluhové poukázky USA a přidávat se k alternativnímu systému.

Tj. v libovolné variantě může být krach globálního dolarového systému jen politicky motivovaným a řízeným. A ti, kdo drží otěže řízení, v případě přijetí rozhodnutí o řízeném krachu dolarového systému a odepsání „pindostánu“ (USA) na úroveň regionální velmoci s následným rozdělením na základě etnického příznaku – nemají potřebu informovat o tom plánu nejvíce bystré dopředu, publikací „šarády“ v médiích. Ale realizace takového politického rozhodnutí předpokládá dopředu známou pro jeho iniciátory odpověď na otázku: A co bude potom? - „potom“ ne obecně, ale hned po krachu dolarového systému a odepsání „pindostánu“ na úroveň regionální velmoci, protože dokonce chaos musí být řízeným.

„Dopředu známá jednoznačnost“ odpovědi na otázku „Co potom“ předpokládá soustředění určitých zdrojů a rozvoj struktur, které při přechodu objektu řízení (světové ekonomiky nebo jejího segmentu, který se zřekl dolaru do režimu „potom“ musí ihned vstoupit do činnosti, a v řadě případů pracovat s předstihem.

Otázka „Co potom?“ vyžaduje analyzovat ne ani tak projevy noosférických procesů v publikacích médií, jako fakty života společností. A kromě toho, je třeba cílevědomě vytvářet fakta takového druhu, tj. zdroje a systémy, které při nastoupení „potom“ (a lépe, profylaktujíc nastoupení nepřijatelných variant „potom“)  začnou pracovat.

Poslední se týká i odpovědi na otázku: Proč se realizovala Direktiva RNB USA 20/1 z 18.08.1948 „Naše cíle ve vztahu k Rusku“

[7]

? — a jedině proto, že v SSSR ani na úrovni státu, ani na úrovni společnosti neexistovala odpověď na otázku „A co potom?“, tím spíše nebyla odpověď na otázku „A jak úspěšně profylaktovat realizaci té direktivy?“ A to při situaci, kdy celkový náklad publikací úryvků z té direktivy v různých vydáních knihy N.N.Jakovleva „CIA proti SSSR“ činil 20 milionů kusů.

2. Vzájemné vztahy regionálních civilizací 

2.1. Západ – Rusko

Během několika posledních staletí se mnozí jak domácí, tak i zahraniční kulturní a političtí činitelé  vyjadřovali v tom smyslu, že „Rusko je evropská velmoc“. Geograficky je to tak: oblastí vzniku Ruské mnohonárodnostní kultury je Evropa. Ale kulturně a politicky to tak není.

Rusko je svébytné, a vůbec není nositelem nějaké větve celoevropské kultury. Na to poukazovali mnozí jak domácí, tak i západní činitelé politiky a kultury. Ze strany Ruska nebyli obětí iluzí „Rusko – evropský stát“, protože si uvědomovali, že Rusko je jednou z regionálních civilizací planety.

Ze strany Západu se takového názoru přidržují nejen ti, kdo viděli reálné odlišnosti a uznávali právo Ruska být samo sebou a rozvíjet se svébytně. Ale na názoru, že Rusko není Evropa, stáli všichni iniciátoři agresivních válek proti Rusku během mnohých staletí. A správnost tvrzení „Rusko není Evropa ani Západ“ je potvrzována rozdílem v charakteru válek: vnitroevropských a válek evropských států a spojené Evropy, a potom Západu celkově proti Rusku.

•  Evropské státy nejednou bojovaly mezi sebou navzájem, ale v drtivé většině ty války nebyly válkami na vyhlazení obyvatel určitých oblastí a zotročení ostatního obyvatelstva se zničením jejich jazyka a kultury

[8]

.

•  Všechny války evropských států a jejich koalic proti Rusi-Moskovii-Rusku-SSSR-Rusku byly válkami na vyhlazení většiny původního obyvatelstva a zotročení zbylého obyvatelstva s jeho následnou derusifikací a zničením kulturního dědictví a záměnou historické paměti uměle zkonstruovaným historickým mýtem (jak to probíhá na Ukrajině po rozpadu SSSR, a na jaký cíl míří v Rusku „destalinizace“). Právě proto v roce 1945, jen co bylo poraženo hitlerovské Německo, Churchill dal příkaz k rozpracování plánu nové válečné koalice proti SSSR, „Operace Nemyslitelné“ s použitím jednotek wehrmachtu. Právě proto byla politická „elita“ EU připravena obvinit z rozpoutání druhé války 20. století J.V.Stalina a rehabilitovat Hitlera jako předstupeň vytvoření EU, přenesením odpovědnosti za holocaust z Hitlera na jeho okolí.

V současnosti se nic nezměnilo. Prezident USA Barack Obama 1. února 2015 dal interview kanálu CNN. V něm se vyjádřil o politice ve vztahu k Rusku.