Poznamenáme, že verze Obamy ohledně průběhu událostí v Rusku a na Ukrajině neodpovídá skutečnosti: konkrétně, během prezidentství Medvěděva přišla krize, a ne rozvoj ekonomiky Ruska; USA manipulovaly politikou Ruska v 90. letech a na Ukrajině během celé její postsovětské existence až do současnosti.

Pokud to nevíme a zapomeneme, co bylo do roku 1991, do roku 1917, 1703, 1605, do r. 988, zapomeneme, jak se USA účastnily intervence během občanské války v Rusku, zapomenneme Direktivu Rady bezpečnosti USA 20/1, a začneme psát historii lidstva z nuly, z okamžiku vzniku postsovětských států, pak Obama má pravdu: Rusko je divoký, necivilizovaný agresor.

Pokud ale nezapomeneme na to, jak se USA účastnily intervence během občanské války v Rusku, pokud nezapomeneme na „studenou válku“, kterou USA jako stát-hegemon Západu vedl proti SSSR od roku 1945 do r. 1991, pak je vyřčené Obamou: deklarace o pokračování do vítězného konce té samé studené války, v jejímž důsledku byl SSSR rozčleněn, načež Západ začal ekonomickou a kulturní genocidu ve vztahu k našemu obyvatestvu pod slogany liberalismu a integrace „svobodného Ruska“ a dalších postsovětských států do „rodiny civilizovaných národů“. A vše v interview Obamy, týkající se znovuspojení Krymu a Ruska, pozice Ruska ohledně „suverénní“ Ukrajiny atd. jsou prázdné řeči, jejichž cílem je pěstovat iluzi blahorodné politiky USA v myslích amerických a evropských obyvatel. Politiky USA, která má v konečném důsledku za účel rozšíření „Pax Americana“, v němž by byly USA zplnomocněná (majiteli „Pax Americana“) metropole, a vše ostatní – hierarchie kolonií a kryptokolonií, plně kontrolovanými USA a pány „Pax Americana“.

Tj. ačkoli interview Obamy není formálně protokolární diplomatická nóta o vyhlášení války, ve své podstatě je to oficiální prohlášení o pokračování války „vysoce civilizovaného“ Západu proti „necivilizovanému“ Rusku. Strategie války byla popsána bez jakéhokoli utajování v knize Brzezinského „Velká šachová deska“

[10]

a vše, co proběhlo na Ukrajině, bylo popsáno Brzezinským jako politické záměry USA a způsoby jejich realizace už v roce 1998.

2.2. Ukrajina jako část ruského světa: převeď mě přes majdan...[11]

Pokud se obrátíme k vnitřním zvláštnostem Ukrajiny, které dovolily kurátorům od amerických zvláštních služeb dovést ji do současného stavu, pak hlavní z nich je neopodstatněná samolibost velké většiny jejích obyvatel, což se stalo normou ještě v sovětské době: viz agitaci „separatistů“ proti podepsání Svazové dohody v roce 1991, ve které se uvádí údaje o objemech produkce řady odvětví v přepočtu na jednoho obyvatele na Ukrajině a v evropských zemích. Zamlčeny v této agitce zůstaly tři okolnosti:

•  to, že ty ukazatele jsou výsledek řízení ekonomiky Ukrajiny na základě celosvazového systému státního plánování sociálně-ekonomického rozvoje, při všech jeho defektech;

•  seznam všeho toho, co dodávala Ukrajina do druhých svazových republik;

•  srovnání kvality inovací, dokonalosti konstrukce a kvality „Záporožců“, KrAZů, a další průmyslové produkce Ukrajiny se zahraniční produkcí analogického typu.

Poznamenáme, že v agitaci z roku 1991 není dokonce ani náznak integrace Ukrajiny ani do EU, která ještě neexistovala, ani do „společného trhu“, který tehdy už byl, ani do NATO, protože v tom případě by bylo třeba posoudit i otázku, komu v Evropě a v jakém objemu byly ukrajinské výrobky potřeba, a jakou roli může Ukrajina hrát v struktuře bloku NATO. Tj. agitka apelovala k nepřemýšlení, bezstarostnosti a dosáhla úspěchu.

Přesto, 23 let nezávislosti je doba víc než dostatečná na to, aby (pokud přemýšlet a realizovat politickou vůli) se naladila státnost a řízení v ekonomice na makro- i mikro-úrovni tak, aby na Ukrajině neproběhlo to, co proběhlo. A v případě úspěchu takového kulturního a ekonomického rozvoje mnohonárodnostní postsovětské Ukrajiny by se nic špatného z toho, co se odehrálo v roce 2014, a z toho, co se ještě zbývá realizovat v budoucnosti, nemohlo stát. Ale pokud se to stalo, pak vzniká otázka: Na co bylo spotřebováno 23 let samostatnosti?

Odpověď je prostá. Ta doba byla spotřebována:

•  na vymyšlení a propagandu pavědeckých nacistických (ve své podstatě) mýtů o velikých antických „Ukrech“, ze kterých vzniklo ostatní lidstvo, ale kteří se z neznámých příčin ocitli v područí „prokletých Moskalů“ - „zbytků různých národů“, nemající v hloubi duše nic než špatnost;

•  na výchovu (na základě těchto mýtů) generace více či méně zřetelně projevených nacistů, necitlivých k životu a neschopných uvažovat, a proto podřízených internacistům;

•  na vybudování potenciálu nenávisti nejen k těm mýtům a jejich nositelům, ale i ke všemu ukrajinskému u té části obyvatel, pro kterou není „ukrajinská mova“ (řeč) rodnou řečí, ale uměle na konci 19. století rusofoby vytvořený žargon, pozvednutý v status jediného státního jazyka vládou postsovětské ukrajiny, k jehož používání nutí násilím, potlačujíce vzdělání a rozvoj kultury v jiných jazycích

[12]

, včetně skutečného ukrajinského jazyka – dialektu ruského jazyka, odlišného od polo-polského

[13]

žargonu – „děržavnoj movy“.

Tj. čas byl spotřebován na vytvoření toho potenciálu automatismů sociální psychodynamiky, která nyní pracuje, zrodila a podporuje průběh občanské války, jíž jako startér posloužily první výstřely na kyjevském majdanu a vražda několika desítek lidí v Domě odborů v Oděse, provedené nájemnými silami kurátorů „spontánní“ antiruské ukrajinské státnosti.

Výše uvedené v kapitole 2.2. je ilustrací na téma, že průběh historie je algoritmický, a nosičem algoritmiky, realizované v konkrétním průběhu završených událostí, je kolektivní psychika společnosti, s kterou interaguje psychika každého jedince, který je součástí dané společnosti.

Ve vztahu k budoucnosti to znamená, že výchova a vzdělání, které získala drtivá většina dospělých lidí, nyní ještě stále žijících na Ukrajině, je takové, že nedovoluje zastavit tragédii počatou v roce 2014 dříve, než vyhoří veškerý k 23. únoru 2014 nahromaděný potenciál vzájemné nenávisti Ukrajinců k sobě navzájem a k obyvatelům okolních zemí, především k obyvatelům a státnosti Ruska. Minské a jiné dohody o uregulování situace na Ukrajině a stabilizaci její státnosti nemohou zastavit válku, protože není kdo by je na Ukrajině plnil: Minské a jiné dohody o uregulování situace na Ukrajině a stabilizaci její státnosti nemohou zastavit válku, protože je na Ukrajině nemá kdo plnit: jen rodí množství nereálných iluzí, protože nepočítají s reálně zformovanou a aktivní sociální psychodynamikou.

Co se týká nevyhlášené války, kterou Rusko údajně vede proti Ukrajině, pak situace vypadá následujícím způsobem:

•  Rusko nebojuje s Ukrajinou, tj. neprovádí na jejím území vojenské a diverzní operace, nezasazuje raketové a letecké údery jejím objektům. Na Ukrajině probíhá občanská válka. Ta je výsledkem krachu předchozí mnohaleté politiky USA, intervence do vnitřních záležitostí Ukrajiny, jejímž cílem je vytvoření nástupního prostoru pro ozbrojené síly USA několik set kilometrů od Moskvy, obydlené domorodci loajálními USA, nenávidějícími Rusko. To je v plném souladu s geopolitickou strategií popsanou Brzezinským už v 90. letech: viz jeho kniha „Velká šachová deska“;

•  Všechny občanské války, které zná historie, probíhaly za účasti v nich cizozemců na všech stranách konfliktu a za podpory bojujících stran těmi či oněmi státy. Občanská válka na postsovětské Ukrajině není v této rovině výjimkou. Účastní se jí kromě ukrajinských občanů mnoho cizinců, včetně občanů Ruska, ale regulérní vojenské útvary armády RF bojové akce na území Ukrajiny neprovádí, což nakonec 29. ledna 2015 přiznal i generální štáb Ukrajiny

[14]

. Je jasné, že Rusko, pracující na obnovení své suverenity, nemá důvody podporovat globální politiku USA (namířenou na zničení Ruska), včetně politiky na Ukrajině, a to vyvolává nenávist liberálního internacismu a jeho periferie v samotném Rusku, jež si nepřeje označit režim v Kyjevě nacistickým a páchajícím genocidu obyvatel regionů Ukrajiny.