Vnitřní prediktor SSSR

Analytická poznámka

«Alternativní historie»: intelektuální masturbace, masová psychóza, politická technologie…

1. Subkultura «alternativní historie»

Současnost se mnohým jeví jako nezaslouženě škodlivá ve vztahu k nim, ale pokud je současnost  důsledkem minulosti, pak i minulost v té podobě, v jaké měla místo ve skutečnosti, není přijatelná zdaleka ne pro všechny a ne ve všech jejích aspektech. Nu a psychika lidí reaguje na tuto nespokojenost s minulostí i současností.

Pokud se lidé nezamyslí nad svým spolužitím s ostatními svými současníky a s lidstvem jako celkem, mohou psychicky odejít «žít» do vymyšlených světů (umělecké dědictví Toolkiena, «Letopisy Narnie», «Xena princezna bojovnice», «Barbar Conan», «Hra o trůny» a t.d.), ze kterých se vrací do reality tohoto světa pouze proto, aby se najedli a obstarali životní potřeby svého smrtelného těla.

Pokud však vědomí spolužití člověka s ostatním společenstvím, se svým národem a lidstvím existuje, pak do smyšlených světů psychicky člověk neodchází. Nu, a pokud následky minulosti – jsou nepřijatelné v současnosti, pak nás nepřijatelnost současnosti staví před otázku, jaká by mohla být «alternativní historie», ve které by nebyly hanebné či fatální tragické události, kolektivně působící na život v naší současné realitě. Pak lidé začnou snít na téma své historie. Toto je charakteristické pro všechny kultury i subkultury, ve kterých zájmy jejích reprezentantů nesměřují k tomu, aby uspokojovaly pomocí současných úspěchů civilizace jejich fyziologické potřeby.

Američané mají díla na téma, co by bylo, kdyby nezavraždili A. Lincolna; co by bylo, kdyby v občanské válce zvítězili jižané a tak podobně. Britská zrada konvoje PQ-17 W. Churchillem byla «uhlazena» v románu A.Maklina «Loď jeho veličenstva „Ulysses“» (originální název «HMS Ulysses», r.1955.) smyšleným hrdinstvím posádky tohoto vymyšleného křižníku. Pokud by se neobávali světového veřejného mínění, Němci by také napsali, jaký by byl báječný svět, kdyby třetí říše zvítězila ve druhé světové válce 20. století, nebo pokud by Hitler byl natolik prozíravý, že by nedovolil zavléci říši do pro něj předem prohrané světové války dříve, než by uskutečnil vědecko-technickou revoluci a dosáhl kvalitativní vojensko-technické převahy nad odpůrci německého rasismu a nacionálního socialismu, která by zaručila «vítězství nadřazené rasy nad regionálními civilizacemi podlidí»[1].

Rozpad SSSR a následující zmatky se staly stimulem k tomu, aby se subkultura «alternativní historie» rozvinula i v Rusku. Existují www stránky, kde psychicky závislí léta praktikují vymýšlení zbraní, s jejichž pomocí by Rusko mohlo zvítězit v minulých válkách: krymské, rusko-japonské, první světové válce XX. století, mohlo by zabránit katastrofě léta roku 1941 a tak podobně. Píšou své verze historie, která se nikdy nestala a ve kterých reálné osobnosti dělají (proč tak najednou?) to, co v reálné historii nejen že nedělali, ale ani nezamýšleli udělat: tak v jedné z verzí v první světové válce 20. století jsou Rusko a Německo spojenci a v bitvě u Jutska

[2]

Baltská flotila Ruska v součinnosti s flotilou otevřeného moře Německa rozdrtí britskou Velkou flotilu, přinášejíc k její porážce rozhodující vklad bez ohledu na své směšné (ve srovnání s německou a britskou) nepočetné i vojensko-technicky nesrovnatelné projekty dreadnoughtů typu «Petropavlovsk» a «Izmail».

Pokud se však ve společnosti vytvořila taková sociální skupina, začínají pro ni pracovat i profesionálové ze světa umění: literatury, kinematografie. V důsledku toho vznikají díla, pro která je charakteristické následující:

Použijí se současné postavy a přenáší se na desítky, ne-li stovky let zpět, aby na nebezpečné křižovatce historie nějaká historii neznámá osoba vybrala či napověděla reálně žijícím politikům «správný směr», což by jim v budoucnosti umožnilo se vyhnout těm chybám, které (podle mínění autora) uskutečnili ti či jiní reální státní činitelé v minulosti. Takovými byli carevna Sofie Alexejevna v knize Galiny Gončarovové «Jsem Sofie» http://samlib.ru/g/goncharowa_g_d/1azesmxsofxja.shtml nebo Stalin v knize Andreje Kolganova «Mlýnské kameny historie», nebo Nikita Chruščov v knize Sergeje Simonova «Barva velmoci - rudá» (část první: «Trampolína pro skokana» http://samlib.ru/s/simonow_s/tramplin.shtml a druhá část — «Místo na slunci» http://samlib.ru/s/simonow_s/mesto.shtml).

V jiné variantě se reálným osobnostem minulých epoch připisují skutky, které neuskutečnily a na tomto smyšleném základě se již v současnosti objevují následovníci a pokračovatelé ve skutečnosti reálně neexistujících tajných záležitostí. Příkladem této varianty jsou knihy: Igor Bílý. Spiknutí Satana. Zpověď kontrarozvědčíka (M.: BARS. 2005. — str.264), a také jeho «Poznámky kontrarozvědčíka», «Syn Boží»

[3]

.

Kinematografie také nezůstává pozadu: «Jsme z budoucnosti» (r.2008), «Jsme z budoucnosti 2» (r.2010), «Špion» (r.2012, podle románu B.Akunina «Špionážní román»).

Čím se toto vše liší od uměleckých děl, založených na historických tématech a vytvořených v minulé epoše? — právě tím, že autoři uměleckých děl umísťovali své hrdiny-osobnosti do reálného kontextu historické epochy v té podobě, v jaké jim tato realita byla známa. Kníže Bagration ve «Vojně a míru» L.N.Tolstého umírá po Borodinu stejně jako v reálné historii a M.I.Kutuzov odevzdává Moskvu francouzům a nenechá se na pevnosti Sadového kola rozdrtit v pro Napoleona rozhodující bitvě; v «Sevastopolském strádání» S.N.Sergejeva-Cenského je historický kontext reálný a nejsou žádné alternativy typu: Menšikov souhlasil s návrhy Kornilova, Kornilov vyvedl flotilu na moře, napadl anglicko-francouzskou flotilu v pro něj nejnevhodnějším okamžiku a nehledě na číselnou převahu nepřátel a existenci jejich parních řadových lodí, potopil anglicko-francouzskou flotilu i s výsadkovým kontingentem zázračným způsobem, následkem čehož byla krymská válka ukončena dříve, než začala; v «Port-Arthuru» A.N.Stěpanova se také příběh odehrává v kontextu reálně proběhnuvších událostí; v «Živých a mrtvých» K.M.Simonova také nejsou žádné odchylky, měnící průběh historie.

Proč společnost potřebuje umělecká díla na historická témata, když existuje historická věda a mnozí historici (například E.Tarle) mají dobrý literární styl? — odpověď na tuto otázku spočívá v tom, že z učebnic historie, z traktátů na to či jiné téma od historiků-profesionálů lze nalézt pouze podle té či oné koncepce historické minulosti více či méně důvěryhodnou a vyfiltrovanou faktologii odpovídající epochy. Historická věda v jejím historicky vytvořeném pohledu ale neobsahuje problematiku psychologie osobností a skupin a to navzdory tomu, že základem z vnějšku patrných činností lidí a kolektivů je psychika těchto lidí a kolektivů. Proto hlavní hnací síla historického procesu – psychodynamika společností, v jejímž základě je obsaženo statistické rozdělení obyvatelstva podle té či oné nomenklatury psychotypů – není obsažena v pracích vědců-historiků. Proto umělecké ztvárnění a vzpomínky současníků a účastníků dění

[4]

dávají tu či jinou více či méně adekvátní výpověď o duchu epochy — o psychologii, o charakterech lidí, žijících v té epoše a tvořících historii jak promyšleně-cílevědomě, tak i bezmyšlenkovitě, t.j. bez zamyšlení se nad následky své činnosti nebo nečinnosti. Jiná otázka je, nakolik přesně autoři vzpomínek a uměleckých děl dokázali sami pochopit ducha epochy a předat tohoto ducha čtenářům a divákům jejich děl.