Ale v roce 1956 většina lidí neznala, jakým byl Stalin v soukromém životě: systematicky se s ním setkávali jen pracovníci vyšších úrovní stranického a státního aparátu, a také vedoucí profesionálové různých oblastí činnosti; vzpomínky těch, kdo se z titulu své pozice systematicky setkával se Stalinem v různých dobách jeho života, ještě nebyly v roce 1956 napsány a publikovány.

Straničtí a státní funkcionáři úrovně Chruščova, kteří byli v systematickém kontaktu se Stalinem během mnohých let a někdy i desetiletí, v podmínkách stálé „kultizace“ ze strany většiny populace, která kultovní osobu znala jen ze sdělovacích prostředků a nepřímo – podle zlepšování kvality života od pětiletky k pětiletce, byli přijímáni jako blízcí stoupenci Stalina a jeho učedníci, kteří měli jeho plnou důvěru. Proto když Chruščov uvedl příklady zneužití moci, které existovaly ve stalinské epoše, mnozí mu uvěřili v důsledku absence vlastní zkušenosti kontaktu se Stalinem a vnímání členů ÚV a Prezídia ÚV jako skutečných komunistů, kteří se v takové kvalitě osvědčili činy během stalinské epochy.

V dnešní době, pokud provedeme tématickou rešerši textů publikovaných vzpomínek osobního kontaktu se Stalinem těmi, kdo s ním systematicky pracoval roky a nevyvolal u něj opovržení ke své osobě, vznikne jiný obraz, vyvracející chruščovskou verzi původu kultu osobnosti Stalina a vyvracející ten mravně-psychologický profil monstra, který se zformoval ve vědomí mnoha lidí pod vlivem subkulturní tradice liberální inteligence a dalšího lumpenu, pramenící z chruščovského referátu na 20. sjezdu.

Konkrétně, letecký konstruktér Jakovlev ve svých pamětech „Cíl života“ píše následující:

„V každodenní práci to často bylo tak, že člověk, který dostal novou funkci a setkal se s těžkostmi, si stěžoval na nedostatek kádrů: „není s kým pracovat“, „není o koho se opřít“ - a aby se „opřel“, táhl za sebou takzvaný „chvost“, to znamená spolupracovníky z předchozí funkce. Slyšel jsem od Stalina rozhodnou kritiku takového „přetahování“ lidí.

— Lidé jsou obecně všude stejní – říkal. - Jistě, bylo by dobré všem dát dobré lidi, ale dobrých je málo, ze všech dobré neuděláš. Jsou průměrní pracovníci – jich je mnoho, více než dobrých, a jsou i špatní, špatní také jsou. Je třeba pracovat s těmi, kdo jsou.

Ještě jsem si zapamatoval takovou odpověď:

— Každý má nedostatky a omyly v práci, svatí lidé nejsou. Proto je třeba smířit se s malými nedostatky v práci každého člověka. Důležité je, aby pozitiva převažovala. Vy si myslíte, že nemáte nedostatky? - položil mi ruku na rameno. - I vy máte. I já mám nedostatky, ačkoliv jsem - „velký vůdce a učitel“. To vím z novin , -zavtipkoval.“ (A.S.Jakovlev „Cíl života“ (zápisky leteckého konstruktéra), Moskva 1973

[55]

).

Z toho je možné pochopit, že Stalin skutečně bral lidi takové jací jsou, a kult své osoby vnímal jako objektivní danost epochy, ve které žil. Ale lidí si vážil, a nevynechával možnost zdůraznit svůj ironický postoj ke kultu své osoby, dávaje tím najevo, že ve společnosti normálních lidí nejsou kulty na místě; podporoval a stimuloval projevy iniciativy a odpovědnosti ze strany lidí, usiloval o rovnoprávné přátelské vztahy:

«Obvykle ten, kdo byl u Stalina poprvé, se dlouho neodhodlával odpovědět na zadanou otázku, snažil se dlouho posuzovat, hodnotit, aby si nenaběhl. Stejně tak já poprvé, než jsem odpověděl, jsem dlouho hleděl z okna a na strop. A Stalin, směje se, řekl:

— Zbytečně se díváte na strop, tam není nic napsáno. Lépe se už dívejte zpříma a řekněte, co si myslíte. To je to jediné, co se od vás žádá.

Měl jsem problémy odpovědět na zadanou otázku: nevěděl jsem, jak bude odpověď přijata, zda se Stalinovi bude líbit, co řeknu. Stalin se zamračil:

— Jen prosím odpovídejte tak, jak sám myslíte. Nesnažte se zalíbit. V rozhovoru se mnou to není třeba. Pokud budete hádat moje přání, náš rozhovor nebude mít smysl. Nemyslete si, že pokud řeknete něco v rozporu s mým názorem, že bude problém. Vy jste specialista. Mluvíme spolu proto, abych se od vás něco naučil, a ne abych vás poučoval.

A najednou povyprávěl o jednom vedoucím, který byl zbaven funkce:

— V čem s ním byl problém? Než odpověděl na jakoukoliv otázku, snažil se přímo z očí uhádnout „správnou“ odpověď. Visel na rtech, aby opakoval po nadřízených jakoukoli hloupost. Takový člověk, aniž by sám chtěl, může způsobit obrovské problémy. Nebezpečný člověk.

A pokračoval:

— Pokud jste pevně přesvědčeni, že máte pravdu a můžete dokázat svou pravdu, nikdy neberte ohled na něčí názory, a dělejte tak, jak vám radí rozum a svědomí.

(…)

Občas Stalin dostával pracovní lejstra, jejichž autoři považovali za nutné na konci se nejen podepsat, ale i vyjádřit všelijaké lichotky a ujištění o své oddanosti. Při čtení takových papírů Stalin buď konec nečetl, nebo řekl:

— Nu a zde jak se patří: „Třikrát hurá! Ať žije VKS(b) a její vůdce velký Stalin“. A posměšně zamračeně dodal:

— Chce si mě tím koupit, zajistit si podporu.» (A.S.Jakovlev „Cíl života“ (zápisky leteckého konstruktéra), Moskva 1973).

A Stalin se těch principů skutečně držel v praxi. V pracovním kontaktu s ním někteří specialisté občas sklouzávali k sprostým slovům a vyvolávali jeho hněv vůči sobě. O tom je možné se dozvědět z jejich pamětí: nepadli jako oběti represí.

Jako příklad uvedeme vzpomínky dělostřeleckého konstruktéra V.G.Grabina „Zbraň vítězství“ (Moskva 1989). Grabin informuje o diskusi na zasedání Státní obranné komise (GKO) o možnostech zvyšování produkce dělostřeleckých zbraní:

«V prosinci 1941 na závod přijel Vorošilov. Celý den jsme s ním chodili po dílnách, nestihli jsme ani poobědvat. Klimentovi Jefremoviči se velmi líbilo vše, co viděl.

— To jste udělali dobře, molodci! - chválil. A 4. ledna mě pozvali na zasedání GKO. Přišel dlouho očekávaný okamžik, kdy bude možné oznámit J.V.Stalinovi o divizním kanónu ZIS-3, a možná i ukázat ho, pomyslel jsem si. Je třeba povolení lidového komisaře obrany Ustinova. Dmitrij Fjodorovič byl nedlouho předtím na závodě a seznámil se se stavem výroby. Viděl, že závod nejen plní k prosinci slíbené pětinásobné zvýšení objemu produkce děl, ale i převyšuje. Navíc v kompletovací dílně už sledoval sborku kanónu ZIS-3. Závod poprosil komisaře povolit dodávku kanónu do Moskvy a on ihned dal povolení. Vorošilov na zasedání GKO nebyl. Zasedání se brzy proměnilo v ostrou výměnu názorů mezi Stalinem a mnou. Veškerá naše práce byla podrobena ostré a nespravedlivé kritice, a mě Stalin obvinil z toho, že kvůli mně bude země bez kanónů (otázka: kdo falešně informoval Stalina o stavu věcí? - naše poznámka při citování). Bránil jsem pozice našeho kolektivu až do konce.

Atmosféru toho zasedání může kompletně charakterizovat jedna epizoda. Když jsem se opět pokoušel argumentovat Stalinovi a bránit správnost naší pozice, jeho pevné sebeovládání ho zradilo. Popadl židli a praštil s ní o zem. V jeho hlase bylo podráždění a hněv.

—Máte konstruktérskou nemoc, stále chcete vše měnit a měnit! - tvrdě se do mě pustil. - Pracujte tak, jako jste pracovali doteď!

Takového jsem Stalina nikdy neviděl – předtím ani potom.

GKO nařídil: náš závod bude vyrábět kanóny stejnou metodou jako dosud.

V těžké a naprosto beznadějné náladě jsem opustil Kreml. Neděsil mě můj osud, který mohl být tragický. Návrat ke starým nákresům a staré technologii nevyhnutelně hrozil nejen velkým poklesem produkce, ale i částečným přerušením výroby. Nyní by země skutečně zůstala bez kanónů!

Noc jsem strávil v protileteckém krytu komisariátu obrany.

Vyplnit příkaz Stalina znamenalo problémy. Ale jak nevyplnit příkaz samotného Stalina?!

Řešení jsem neviděl.

Ráno 5. ledna, ještě za úpné tmy, za mnou přišel důstojník a požádal mne, abych šel nahoru k telefonu. Nešel jsem – pokud mě chtějí zatknout, nechť si pro mě přijdou. Ovládla mě těžká apatie, už mi bylo všechno jedno. Neměl jsem žádné pochybnosti o tom, co mě čeká: můj spor se Stalinem měl – pokud člověk nevnikne do podstaty věci (zvýraznění naše, pozn.) – charakter výzvy a bylo lehké ho označit za sabotáž nebo záškodnictví.

Za chvíli přišel důstojník znovu.

— Chtějí vás k telefonu,-  opakoval a dodal: - bude s vámi mluvit soudruh Stalin.

Skutečně volal Stalin. Řekl:

— Měl jste pravdu.

Polilo mě horko.

—To, co jste udělal, je těžké hned pochopit a skutečně ocenit. Pochopí vás vůbec v blízké budoucnosti? Vždyť to, co jste udělal, to je revoluce v technice. ÚV, GKO i já vysoko oceňujeme vaše úspěchy, - pokračoval Stalin. - Bez obav dokončete započaté dílo.

Co se odehrálo? V noci, po hrozném zasedání GKO, Stalin zjevně zavolal Vorošilovi a ten mu řekl o stavu věci, o všem, co viděl vlastníma očima. Ale k téhle verzi jsem dospěl až později, porovnáním faktů.» (http://victory.mil.ru/lib/books/memo/grabin/23.html).


Перейти на страницу:
Изменить размер шрифта: