V souvislosti s tím bylo pro zjednodušení realizace globální antikomunistické politiky nutné, aby v SSSR stalinský ideový odkaz nebyl přístupný nikomu kromě těch, kde měl přístup do speciálních archivů.

To je opět na téma toho, že mluvit o 20. sjezdu a jeho vlivu na kvalitu budoucnosti všeho lidstva mimo kontext globální politiky – je intelektuální nedorozvinutost nebo idiotizmus, nebo záměrné klamání.

S tímto exkurzem do historie domácího a zahraničního knihtisku se vrátíme k referátu N.S.Chruščova na 20. sjezdu.

Pokud se podíváme z hlediska chronologie, pak:

•  referát Chruščova uděluje hlavní pozornost událostem, které se odehrály od konce r.1934 – vražda Kirova, masové represe období „ježovštiny“, politické procesy let 1937-38, kdy Ježova na pozici lidového komisaře vnitřních záležitostí (analog dnešního ministra vnitra) nahradil Berija, Velká vlastenecká válka, „leningradský proces“ (Vozněsenský, Kuzněcov, Rodionov, Popkov a další dostali co zasloužili), „proces s lékaři“;

•  a prakticky kompletně mlčí o tom, co se dělo do roku 1934 – čím se zabýval Jagoda na pozici lidového komisaře vnitřních záležitostí, čím se zabýval Trocký, Bucharin, Kameněv, Zinovjev a někteří další aktivisté revoluce, kteří zemřeli po r.1934. Mlčí také o boji s kosmopolitismem na konci 40. let.

Proto se podíváme na dobu, kdy „kult osobnosti Stalina“ ještě neexistoval.

Bylo 8.6.1926. Stalin byl Generálním sekretářem ÚV VKS(b)

[53]

teprve tři roky. Ještě neuběhlo ani 2,5 roku od okamžiku, kdy umřel Lenin. Ve zemi běžel NEP

[54]

. Ještě nezačalo projektování prvního pětiletého plánu, nezačala industrializace ani kolektivizace. Běží boj s všeobecnou negramotností. SSSR jako stát-superkoncern ještě neexistuje.

A kult už je.

Kult už je. Avšak v té době to nebyl kult nějaké konkrétní osoby, ale množství kultů mnohých osob - „vůdců revoluce a hrdinů občanské války“: Lenina, Krupské, Trockého, Buděnného, Vorošilova, Frunze, Tuchačevského – to jsou kulty všesvazového rozsahu. Kulty lokálního rozsahu: Zinovjeva (lokální leningradský s ambicemi na všesvazovost); a kromě uvedených ještě množství lokálních kultů „hrdinů revoluce“ menšího významu. Některé kulty kulminovaly a vytrácely se (Trocký, Zinovjev); některé přežili své idoly (Lenin, Frunze); další „měly právo na existenci“ (Buděnný, Vorošilov, Tuchačevský).

Avšak kulty osobností ve velkém nevznikly v roce 1926, začaly vznikat během úspěchů revoluce let 1905-1907 a 1917 a občanské války. Samotné idoly se stavěly ke svým kultům různě: Lenin a Džerzinský podle dobových svědectví byli proti kultu svých osob a celkově se oddávali dílu, kterému sloužili. Trocký, Zinovjev, ačkoliv občas i něco dělali (naše otázka: co?), se podle dobových svědectví rádi chvástali, kult osobnosti jim byl příjemný.

Zde je třeba obrátit pozornost ještě na jednu okolnost. V důsledku vítězsví revoluce r. 1917 v Rusku skončilo období nadvlády ideologie idealistického ateismu a začalo nastolování nadvlády ideologie marxismu – materialistického ateismu. Ale přitom lidé ve své většině zůstali stejní, hlubiny jejich psychiky (což je hlubší úroveň než ideologie vyjádřená slovy) zůstaly beze změny.

Proto všechny naděje, které se dříve upínaly k Bohu, se v důsledku přechodu od idealistického ateismu k materialistickému ateismu staly „bezprizornými“. To vytvářelo automaticky realizované předpoklady k tomu, pozvednout hlavu státu do statusu „nadčlověka, disponujícího napřirozenými kvalitami, podobně bohu“ (slova z referátu Chruščova), pokud se v jím prováděné politice budou realizovat sny dostatečně širokých sociálních vrstech.

V politice, prováděné pod vedením Stalina, se naděje dostatečně širokých vrstev společnosti (mnohem širších, než věčně nespokojené skupinky inteligence) s železnou pravidelností realizovaly v životě, ačkoliv docházelo i k chybám, i ke zneužívání moci ze strany mnoha stranických, státních a hospodářských hodnostářů.

Kult osobnosti vůdce strany by v těch podmínkách byl nemožný jen v tom případě, pokud by společnost byla výrazně psychicky-mravně jiná nebo, pokud by politika klamala hlavní naděje a sny dostatečně širokých vrstev lidí (což se dělo později, v době Chruščova, Brežněva, Gorbačova a Jelcina), v důsledku čehož oni ze zrazení svých nadějí obviňovali vůdce. Kvůli realizaci hlavních snů a nadějí v životě jsou lidé schopni přetrpět a odpustit mnohé, ale když to nejdůležitější není, pak neodpouštějí ani drobnosti.

Tím, že se Stalin po smrti Lenina stal de-iure prvním člověkem ve straně, dostal se do procesu tvoření kultů s velkým zpožděním, okolo 5-7 let. Ale přeci jen se dostal. V důsledku úspěchů politiky, prováděné pod jeho vedením a jím zosobňované v podmínkách masové tvorby kultů, která začala už během revoluce a během občanské války, kult jeho osobnosti následně zastínil všechny ostatní osobnostní kulty.

Jak reagoval na první pokusy „kultizace“ ve vztahu k němu dává pochopit jeho vystoupení „Odpověď na pozdravy pracujících železničních dílen v Tiflisu (Tbilisi)“ z 8.6.1926:

Je jasně řečeno: Všechno je to absolutně nepotřebné přehánění, - proč se tedy lidé neřídili jasně vyjádřeným míněním „vůdce“? - Proto, že sociální psychologie byla taková, že ať už to Stalin chtěl nebo ne, společnost – miliony lidí – sami tvořili kult jeho osobnosti a jen málokdo byl schopen držet se stranou od toho kolektivního šílenství.

Kromě toho:

Tvořit kult osobnosti nebo určitých pozic, to je systémový princip budování moci, kterému jsou staletí věrné mnohé zákulisní politické síly, a konkrétně zednáři.

Avšak v rámci chruščovského mýtu je možné i tento fragment odpovědi sám o sobě ohodnotit jako obvyklé rituálně-etiketní řeči, jejichž cílem je skrýt za slovy o skromnosti pýchu, domýšlivost a samolibost.

Ve skutečnosti Stalin nebyl takovým, jakým ho představoval referát Chruščova a veškerá literatura, která následovala a která pramenila z toho referátu. On vnímal své současníky takové, jakými byli. Přitom jedněch si vážil a druhých nikoliv. S těmi, koho si vážil, se snažil budovat normální lidské vztahy, staral se o ně jako přítel. K těm, koho si nevážil, byl formálně korektní. Ve vztahu k těm, kdo vyvolal z jeho strany nejen absenci úcty, ale i opovržení, se ne vždy byl schopen držet v hranicích formální korektnosti a ukazoval jim jejich místo, občas i veřejně, což uráželo jejich samolibost. Ale odstranit takové lidi z aparátu Stalin ne vždy považoval za vhodné: deficit sociálně odpovědných řídících kádrů a vysokých profesionálů mimo sféru řízení, v kombinaci s přebytkem ambiciozních hlupáků, kteří se rvali ke korytu na úkor méně průbojných, to byla a je chronická nemoc ruské společnosti. Tím spíše Stalin neusiloval o likvidaci těch, ve vztahu ke komu u něj vznikla osobní nepřízeň.

Mezi těmi, komu se povedlo vyvolat k sobě opovržení Stalina, byl podle všeho i Chruščov. A jak už je jasné z analýzy jím přečteného referátu na 20. sjezdu, Chruščov v sobě měl nějakou lživost a kluzkost, což vyvolávalo nechuť u mnohých lidí, kteří byli nuceni s ním pracovat. Proto v daném případě není na místě vytýkat Stalinovi, že ho neměl v lásce.