„Při seznamování s prvozdroji stalinské doby udělal objev, který vedl k této publikaci. D.A.Getty veřejně oznámil, že zlověstnému roku 37 předcházela zhruba tříletá doba liberálních stalinských reforem, a že právě neúspěch těchto reforem vedl k represím roku 37, které byly nespravedlivě nazvány „stalinskými“. (…)

- Ano, Getty skutečně udělal objev, - říká vedoucí vědecký pracovník Institutu ruské historie Akademie Věd Jurij Žukov, - ale protože toto téma bylo pro něj pouze doprovodné, jen ho zafixoval pro vědu.

A Jurij Nikolajevič nám ukázal dokument, který sám našel v archivech.

Je to modelový volební lístek pro volby do Nejvyššího Sovětu SSSR. V konečné variantě, kterou lístek získal k volbám 12. prosince 1937, na něm zůstal jen jeden, bezalternativní, jak bychom řekli dnes, kandidát strany nebo komsomolu. Ale až do června 1937 všichni předpokládali, že volby budou na alternativní osnově, to znamená že vedle kandidáta ze stranického aparátu by mohli  pracující jakéhokoli závodu navrhnout i svého kandidáta, a kolchozníci ještě dalšího – svého. Ale prošel by jen jeden z trojice, a na modelovém lístku je to tak napsáno: nechat JEDNOHO kandidáta – ostatní přeškrtnout.

Ale co kdyby voliči 37 roku najednou vyškrtli právě představitele vládnoucí strany v zemi, kde je jen jedna strana? Pokud by z uren vytáhli miliony takových lístků, nastal by zlom: strana by zůstala bez moci! Ale možná že to byl jen stalinský populismus? Jurij Žukov namítl:

— Stalin chtěl něco jiného: kompletně odstranit stranu od moci. Proto napřed naplánoval novou Ústavu, a potom na jejím základě alternativní volby. Podle stalinského projektu právo navrhovat své kandidáty by se vedle stranického aparátu dostalo prakticky všem společenským organizacím: odborům, družstvům, mládežnickým organizacím, kulturním společnostem, dokonce náboženským občinám. Ale tento boj Stalin prohrál a to tak, že nejen jeho kariéra, ale i jeho život se ocitl v nebezpečí.“ (“Komsomolská pravda“, 5.11.2002)

„Nový kurs“ a hon na čarodějnice

— V čí rukách tehdy byly hlavní otěže moci, u Centrálního výkonného výboru nebo Politbyra?

— Na to nelze jednoznačně odpovědět, tyto dva orgány se proplétaly. Všeho všudy se odehrálo sedm sjezdů Sovětů plus osmý, mimořádný. V době mezi sjezdy byl přizván k činnosti Centrální výkonný výbor, něco jako parlament, který zahnoval asi 300 lidí. Ale ten se skoro nikdy nescházel v plném počtu, trvale pracovalo jen jím vybrané Prezídium.

— Těch 300 lidí bylo alespoň osvobozeno od původní práce?

— Samozřejmě že ne. Představovali jak úzké, tak široké vedení země. Co se týká Prezídia CVV, do něj patřili jen členové Politbyra a Rady lidových komisařů. Unikátní paradox sovětského systému řízení té doby spočíval ještě v tom, že jeho srostlé větve, v podstatě jednu jedinou větev moci od koruny až ke kořenům obsadil stranický aparát. To vše se Stalin rozhodl rozbít pomocí nové Ústavy. Za prvé, oddělit v sovětských orgánech výkonnou moc od zákonodárné, a oddělit je od soudní, která se přímo podřizovala lidovému komisaři (ministru) justice Krylenkovi. Za druhé, oddělit stranu od mocenských struktur a celkově jí zakázat vměšovat se do práce sovětských orgánů. Měly jí zůstat jen dva úkoly: agitace a propaganda a účast v přípravě kádrů. Hrubě řečeno, strana měla v životě země zaujmout stejné místo, jako například katolická církev v životě Irska: může ovlivňovat život státu, ale jen morálně, skrze své stoupence. Reforma, kterou vymyslel Stalin, byla určena ke konsolidaci naší společnosti před téměř nevyhnutelnou srážkou s fašistickým Německem.

— Můžete krátce vyjmenovat její základní cíle?

— Za prvé: likvidovat takzvané bezprávné („lišence“). Do revoluce neměla značná část populace volební právo z důvodu majetkových poměrů, po revoluci to zase byly „sociálně cizí elementy“. Stalin se rozhodl dát volební právo všem občanům, s výjimkou těch, koho zbavil práv soud, jak se to dělá všude. Za druhé: rovné volby pro všechny společenské třídy a sociální vrstvy. Do revoluce měli všechny výhody tzv. majitelé půdy, statkáři, kteří automaticky měli mnohem více zástupců (deputátů), než představitelé rolníků, pracujících, měšťanů. Po revoluci měli dělníci automaticky pětkrát více deputátů, než rolníci. Nyní se práva vyrovnala. Za třetí: přímé volby, to znamená místo starého mnohoúrovňového systému každý občan přímo vybírá místní, republikovou, svazovou moc. Nakonec, tajné volby, což nebylo nikdy dříve ani za carské moci, ani za sovětské moci. Ale co je nejvíce ohromující: v roce 1936 Stalin veřejně prohlásil, že volby mají být ještě také alternativní, to znamená, že na jedno místo má kandidovat vždy více lidí. Byl to pokus měkkou nekrvavou cestou odstranit od moci široké stranické vedení. Není tajemství: první tajemník oblastního výboru, nebo krajského, nebo ÚV komunistické strany svazové republiky byl na svém území carem i bohem. Odstranit od moci je bylo možné jen naší obvyklou cestou – po obvinění z nějakých hříchů. Ale hned odstranit všechny bylo nemožné: konsolidovali by se na plénu a odstranili by z vedení kohokoliv by se jim zachtělo. Stalin takto vymyslel nekrvavou, ústavní cestu k novému volebnímu systému. První sekretáři ihned namítli, že se do „stalinského parlamentu“ dostanou hlavně kněží. Skutečně, tehdy byla polovina národa věřící.

— A co by Stalin dělal, pokud by se Nejvyšší Sovět skládal z poloviny z církevníků?

— Nemyslím, že by národ tím, že by vybral ty kterým důvěřuje, ohrozil stabilitu. Spíš by pomohl vládě upevnit pozice. Zato Stalin předvídal, že drtivá většina prvních sekretářů, kandidujících do Nejvyššího sovětu, se tam při tajných volbách nedostanou. Národ jim nepromine přešlapy v kolektivizaci a industrializaci, zneužití moci. Je jasné že všichni, komu by občané odmítli dát důvěru ve volbách do Nejvyššího Sovětu, by museli opustit své posty. Právě takto, mírně a bez krve, se Stalin chtěl zbavit stranických velmožů, upevnit Sovětskou moc – včetně své, to se rozumí.

— Nechápal, že si zahrává s ohněm?

— Chápal, ale doufal, že protivníka přehraje.

— Jakým způsobem?

— Apelováním k národu. Vždyť Stalin si uvědomoval, že právě v něm národ vidí toho, kdo je schopný zkrotit partokracii... Soudní proces nad Zinovjevem a Kameněvem v srpnu 1936 se stal poslední tečkou v boji s trockisticko-zinovjevskou opozicí: ten úder už nerozchodila. Ale, paradoxně, vyhozená dveřmi se vrátila oknem, pravda už ve formě mýtu. Čím reálnější a bližší se stávala perspektiva toho, že země začne žít podle nové ústavy, tím hlasitěji první tajemníci křičeli o existenci širokých trockistických spiknutí ve svých oblastech, které prý mohou ohrozit volby do Nejvyššího Sovětu. Dokonce ze stenogramů je vidět, že: i Stalin, i Ždanov, i Molotov vytrvale hovořili o nutnosti transformace systému řízení, přípravy voleb ve stranických organizacích, podtrhujíce, že dodnes se tam skutečné volby nekonaly, byla jen kooptace. Odpověď jim byla – povol represe! Stalin jim už otevřeně říkal: pokud je nějaký soudruh členem ÚV, myslí si, že ví vše, pokud je lidovým komisařem, také je přesvědčen, že ví vše. Ale tak to nepůjde, soudruzi, my všichni jsme dlužní se změnit. A dokonce používá zjevnou lest, když se obrací k prvním tajemníkům: zajistěte si dva dobré zástupce a sami přijeďte do Moskvy na přeškolení. Ale ti jsou kovaní, uvědomují si: toto je jeden z legálních způsobů, jak odstranit člověka z postu.

— Podivné, to vše probíhalo už po schválení nové ústavy, kterou 5. prosince 1936 přijal Všesvazový sjezd Sovětů a jejíž demokratickou podstatu ocenil celý svět. A už za dva měsíce vypukl boj s novou silou. O co šlo, přijali „špatnou ústavu“?

— Ale ne, ústavu přijali správnou. Dokonce kapitolu 11, „Volební systém“, kterou psal Stalin osobně a o níž měl největší obavy, schválili beze změn. Poslední, co schválili delegáti sjezdu, bylo „právo společenských organizací vyzdvihovat kandidáty“. Krátce, bylo to velmi podstatné vítězství a zároveň i drtivá porážka skupiny Stalina.

— V čem spočívalo vítěství?

— V ústavě bylo celkem 146 článků. Poprvé a naposled se o straně mluví v článku 126 jako o „jádru společenských organizací“...

— To znamená žádná „vedoucí role strany“?

— Takový obrat se objevil teprve v brežněvské ústavě roku 1977, v nové, „suslovské“ inkarnaci trockismu.

— Potom v čem Stalinova skupina utrpěla porážku?

— Stalin chtěl provést volby do Nejvyššího Sovětu do konce roku 1936, kdy by vypršel termín stávajícím delegátům VII. Sjezdu. To by zajistilo plynulý přechod od starého k novému systému moci. Ale... sjezd odložil volby na neurčito a navíc dal Centrálnímu výkonnému výboru právo určit datum voleb. Dva roky těžkých bojů byly ztraceny: vše se muselo dělat znova. V tom je celé drama roku 1937: pro zavedení nového, reformovaného modelu moci, zbývalo jen potvrdit její volební zákon, - ale země ještě neunikla z objetí starého politického systému. Čekalo je červnové Plénum, tam se utkají na život a na smrt.“ (“Komsomolská pravda“, 13.11.2002)

Proces „Klubko“

— Juriji Nikolajeviči, nezdá se vám, že mezi březnem a červnem se se Stalinem odehrála nějaká podstatná metamorfóza? Ještě nezaschl inkoust nové Ústavy a už byla hrubým způsobem narušena: v dubnu 1937 byly při Sovnarkomu (rada ministrů) SSSR vytvořeny hned 3 neústavní instituce moci. Komise pro řešení otázek tajného charakteru, ještě nějaká „hospodářská“ komise a Komise obrany SSSR místo zrušené Rady pro práci a obranu. Ve všech třech byla tatáž jména: Stalin, Molotov, Vorošilov, Kaganovič, Ježov, občas prostřídané ještě dvěma třemi: Mikojan, Čubar. Podstata je v tom, že odmítajíce stranu, stalinská skupina právě přes stranu uzurpovala moc. Souhlasíte?

— Jistě. Boj vstoupil do posledního stádia, a to, co se dělo v dubnu, je podle všech klasických definic palácový převrat. „Centristická skupina“ si velmi dobře uvědomovala, že pokud přenechá iniciativu, nejbližší Plénum ÚV ji může jednoduše smést. Když si upevnila pozice v centrálních orgánech strany a státu, spustila čistku veškerého vyššího aparátu strany. Ale bylo by chybou myslet si, že v „širokém vedení“ měli stalinisté jen nepřátele. Mimochodem, být stalinistou znamenalo v té době být stoupencem „nového kursu“, a jen v prostředí vyšší partokracie to slovo mělo negativní odstín. Chci se zastavit ještě u jedné věci, tady možná spadnete pod stůl. Kdysi jsem také já naprosto nečekal, že prokurátor SSSR Andrej Vyšínský byl člověk liberálních názorů.

— Už i Vyšínský byl liberál?! Není pro takové lidi slovo „stalinista“ nadávkou?

— Přečtěte si protokoly politbyra těch let, tam je čemu se divit. V roce 1935, jen co se stal prokurátorem, Vyšínský požadoval kontrolu rozhodnutí o deportaci tzv. „sociálně cizích elementů“ z Leningradu. Po vraždě Kirova NKVD „očistilo“ město od bývalých dvořanů, senátorů, generálů, inteligence – téměř 12 tisíc lidí bylo zbaveno politických a občanských práv, mnozí byli odsouzeni podle vymyšlených obvinění. Politbyro, kde tón udávala „pětka“ ( Stalin, Molotov, Vorošilov, Kaganovič, Ježov), protest prokurátora podpořilo. Většina „sociálně cizích elementů“ se mohla vrátit do Leningradu, zastavili soudní stíhání a zrušili rozsudky, obnovili volební práva, dali nevyplacené penze. Rok 1936: Vyšínský se snaží o zrušení rozsudků podle zákona ze 7.8.1932 – tzv. „zákona o třech koloskách“, kvůli kterému utrpělo téměř milion rolníků! Kvůli naprosto malichernému rozkrádání socialistického vlastnictví. Nyní se mohl tento milion rolníků také účasnit voleb do Nejvyššího sovětu. Rok 1937: prokurátor SSSR trval na přehodnocení řízení s inženýry a techniky uhelného odvětví a požadoval rehabilitaci těch, kdo figuroval v „procesu Prompartie“ (proces r. 1930 ohledně sabotáže v průmyslu, pozn.překl.). Prvním i druhým vrátil ocenění, hodnosti a samozřejmě právo volit a být volen. Jak může seriózní historik, když čte toto všechno, nepřijít k naprosto jednoznačnému závěru, že epoše represí předcházela epocha liberalizace, byť vynucená, ospravedlněná bojem o moc? A pak si položit přesnou otázku: co neumožnilo pokračování toho kursu, jaká katastrofa ho zmařila?

— Pochopil jsem správně vaši koncepci: aby zabezpečil triumf začaté politické reformy, Stalin se rozhodl stát „na den diktátorem“?

— Zda měl Stalin podobný záměr, je možné jen hádat. Už šedesát let historici sní o tom, aby se mohli k dostat k jedněm dokumentům, schovaným v archivech FSB, protože v nich je klíč k chápání toho, co proběhlo mezi březnem a červnem 1937. Ale dostat se k nim je nemožné.

— Kauza „Klubko“?

— Odkud to víte?

— Z vaší knihy „Tajemství Kremlu“, z vašich článků. Ale odkud jste se dozvěděl vy, že existuje takové archivní tajemství?

— Naše zvláštní služby rády periodicky uspořádávají „show“ s odtajněním materiálů, aby se zdálo, že před širokou veřejností nemají žádná tajemství. Vypustí archivní dokumenty malinkým nákladem, a potom říkají: vidíte, my jsme nejen odtajnili, ale i publikovali! Tak před několika lety v Kazani vyšel sborník „Henrich Grigorijevič Jagoda. Dokumenty a materiály.“ Náklad tři sta kusů. Musel jsem použít všechny známosti, abych se k jednomu exempláři dostal. A většina historiků ani tak dodnes neví, že precedens odtajnění „Klubka“ přeci jen začal. Ve sborníku jsou uvedeny protokoly výslechů Jagody, který, jsa hlavním čekistou, „prospal“ spiknutí proti skupině Stalina. Podařilo se najít i výslechy některých hlavních účastníků spiknutí, konkrétně velitele Kremlu, Petersona. Byl zadržen v Kyjevě v roce 1937 a tím začala vlna zatčení v armádě. Hodně jmen, účastnících se spiknutí, Stalinem doslova otřáslo, ale hlavně dva, Jenukidze a Tuchačevský.

— Juriji Nikolajeviči, není to spiknutí mýtem? Možná proto jsou ty dokumenty v archivech nedostupné?

— Spíše je zde druhá příčina. Peterson, který odpovídal za ochranu vyšších osob státu, znal všechny místa Kremlu, věděl, kde se obvykle setkávala vedoucí „pětka“. Ve své výpovědi říká, že na zatčení „pětky“ by mu stačilo 5-10 lidí.

— Kdy reálně vzniklo to spiknutí „Klubko“?

— V letech 1934-35. Byla to reakce na „nový kurs“ Stalina, který začal se vstupem do Ligy národů a získal pokračování v nové Ústavě. Z mého pohledu je nutné si uvědomit následující. Byla to opozice nového typu, nemající nic společného se starou, „ideovou“: v ní se poprvé spojili ortodoxní komunisté, „aparátčíci“ a vojáci. Zde začíná čistě detektivní román, který my, historici, musíme domýšlet za hlavní postavy.“ (Komsomolská pravda, 14.11.2002).