„— A přeci jen, co známe naprosto věrohodně?

— Že 2. června 1937 Stalin přijel na rozšířené zasedání Vojenské rady při ministru obrany SSSR. Po vystoupení Vorošilova, který informoval o zatčení Tuchačevského, Putny, Korka, Jakira, Uboreviče a dalších velitelů-učastníků spiknutí, vystoupil i Stalin. Není žádných pochyb o tom, že „kremelské spiknutí“, které bylo odhaleno před Plénem roku 1937, bylo pro Stalina silným úderem. Přišel o oporu v armádě a nyní v dalším boji se stranickými dogmatiky mohl spoléhat jen na NKVD.

— Vysvětlete mi jednu záhadu: Stalin se už v roce 1935 dozvěděl, že proti němu vzniká stranicko-vojenské spiknutí, ale teprve v květnu 1937 nasměroval na spiklence svůj hněv. Téměř dva a půl roku čekal na okamžik potrestání!

— Stalin rozděloval účastníky spiknutí, a přesněji, své možné protivníky. A dělal to administrativními cestami: jmenoval je na různá místa a závazně pod kontrolu NKVD. Rozděloval je, aby měli ztížené kontakty, aby zlomil jejich hru. A pokud by se „klubko“ rozvázalo samo o sobě, možná by na tom i všechno skončilo, ale ono se bohužel nerozvázalo, a Stalin to věděl. Když přišel čas hlavní bitvy, udeřil jako první.

—Takže to byl preventivní úder z jeho strany?

— Ano, a ne jeden. Druhý preventivní úder byl zasazen partokracii. Smysl podniknuté čistky byl naprosto jasný: shazoval se balast, Stalin dával pochopit, že reálná moc je jeho v rukou a ty, kdo se budou protivit novému volebnímu zákonu, může postihnout stejný osud. Krátce, tón byl zadán. A v ten okamžik Stalinský tým udělal z mého pohledu podstatnou chybu.

— Tím, že vyvolal hněv na sebe?

— Řekl bych to jinak: tím, že přinutil partokracii se semknout.

— V seznamech cílů ostrakizace byli i první tajemníci?

— Čtyři lidé: Razumov, Šeboldajev, Lavrentěv a Rumjancev, kteří reprezentovali Východosibiřský krajský výbor, Kurský, Krymský a Západní (Smolensko-Brjanský) oblastní výbor strany. To byly nejviditelnější figury mezi 28 osobami, které upadly v nemilost. Avšak jaká vina je jim inkriminována řečeno nebylo, prý se v tom zorientuje NKVD. V samotné amorfnosti, abstraktnosti obvinění, které mohlo být adresováno libovolnému účastníku pléna, byl i cíl toho preventivního úderu pro případ, že by se vyšší stranický aparát pokusil zablokovat přijetí volebního zákona.

— A jak aparát vydržel ten úder?

— Jak se říká, mlčky. Nikdo nezadal jedinou otázku, všichni prohlasovali „ano“. Ale 28. června, v den otevření Pléna, do Moskvy dorazili ještě zdaleka ne všichni členové ÚV: přijížděli vlaky. Zdálo se že lze slavit vítězství. Ale euforie, která ukolébala bdělost týmu Stalina, trvala jen jeden den, 28. června. V ten den v kuloárech Pléna proběhla dohoda mezi prvními tajemníky, podařilo se jim promyslet, jak odpoví na generální linii Politbyra.

Byla 29. června, Plénum už končilo, když od prvního tajemníka Novosibiřského výboru strany R.I.Ejche přišel na Politbyro text, ve kterém se obracel na Politbyro s prosbou dočasně mu udělit mimořádnou moc na jeho území. V Novosibiřské oblasti, psal, byla odhalena mocná, rozsahem ohromná antisovětská kontrarevoluční organizace, kterou se orgánům NKVD nedaří zlikvidovat. Bylo nutné vytvořit „trojku“ v následujícím obsazení: první tajemník krajského výboru strany, oblastní prokurátor a vedoucí oblastního oddělení NKVD, s právem přijímat operativní rozhodnutí o deportaci antisovětských elementů a vynášení rozsudků smrti. To znamená fakticky vojenský polní soud: bez obhájců, beze svědků, s právem okamžitého vykonání rozsudku. Prosba Ejche byla obhajována tím, že za přítomnosti tak silné antisovětské sítě by volby do Nejvyššího sovětu mohly přinést nežádoucí politický výsledek.

— Jak lze vysvětlit, proč Stalin a jeho skupina, která už nejednou odrážela požadavky stranického aparátu na povolení k represím, tentokrát mlčky přijala pozici většiny? Báli se prohrát? Ale vždyť jejich volba vedla nejen k porážce jejich „nového kursu“, ale i oni sami navždy ztratili tvář...

— Moje vysvětlení spočívá v tom, že pokud by stalinská skupina šla proti většině, byla by okamžitě odstraněna. Tomu Ejchemu nebo komukoliv dalšímu by stačilo vystoupit z tribuny a citovat Lenina, co říkal o Lize národů nebo o sovětské demokraci... stačilo vzít program Kominterny, potvrzený v roce 1928, kam zapsali jako model ten systém řízení, který byl zaveden naší ústavou z r. 1924 a který Stalin roztrhal na kousky přijetím nové Ústavy... stačilo to vše prezentovat jako obvinění v oportunismu, revizionismu, zradě Října, zradě strany, zradě marxismu-leninismu – a byl by konec! Myslím že Stalin, Molotov ani Kaganovič by se nedožili konce června. Okamžitě by je jednohlasně vyloučili z ÚV a strany a předali do NKVD, a tentýž Ježov by s obrovským zadostiučiněním zkonstruoval bleskové vyšetřování jejich záležitosti. Pokud dovedeme tuto logiku do konce, dnes by se Stalin řadil mezi oběti represí roku 1937 a sdružení „Memorial“ a komise A.N.Jakovleva by dávno zajistili jeho rehabilitaci.

— No, to by bylo, kdyby řekl „ne“. Ale on řekl „ano“. Jaký je to rozdíl pro miliony lidí, kteří byli oběťmi těch represí...

— Víte, rozdíl existuje. Pokud by Stalin řekl „ne“, historie by se vydala jiným směrem. Vždyť už v roce 1938 se Stalin pomstil. Téměř všichni účastníci toho Pléna, kteří mocenskou porážkou Stalina zlikvidovali jeho „nový kurs“, byli cílem represí, tentokrát ale skutečně stalinských.“ („Komsomolská pravda“, 16.11.2002)

„Příkladem hnusné provokace, drzé falsifikace a zločinného narušení revoluční zákonnosti, je obvinění bývalého kandidáta na členství v Politbyru ÚV, jednoho z viditelných činitelů strany a Sovětského státu, soudruha Ejche, člena strany od r.1905.

S. Ejche byl zatčen 29. dubna 1938 kvůli pomluvám, bez povolení prokurátora SSSR, které bylo získáno teprve 15 měsíců po zadržení.

Vyšetřování v záležitosti Ejche se vedlo s hrubým narušením sovětské zákonnosti, s využitím svévole a falsifikace.

Ejcheho nutili mučením podepsat dopředu připravené protokoly výslechů, ve kterých se uváděly obvinění v antisovětské činnosti proti jemu samému a proti řadě stranických a státních pracovníků.

1.10.1939 se Ejche obrátil s prohlášením na Stalina, ve kterém kategoricky odmítal svou vinu a prosil ho zkontrolovat jeho záležitost. Psal: „Nejsou horší muka než to, sedět ve vězení při společenském zřízení, za které jsi vždy bojoval.“

„25.října mi oznámili že ukončili vyšetřování ohledně mé věci a dali mi možnost seznámit se s výsledky. Pokud bych byl vinen, i kdyby jen zlomkem toho, z čeho jsem obviňován, nedovolil bych si obracet se na vás s tímto předsmrtným apelem, ale já jsem se nedopustil ani jednoho z inkriminovaných zločinů a nikdy jsem neměl v duši ani stín podlosti. Nikdy v životě jsem vám neřekl půl slova nepravdy a nyní, nacházeje se oběma nohama v hrobě, vám také nelžu. Celé moje obvinění je ukázková provokace, pomluvy a narušení elementárních osnov revoluční zákonnosti...

...Moje výpovědi, které jsou součástí vyšetřovacího spisu, jsou nejen hloupé, ale obsahují i v řadě momentů pomluvy na ÚV VKS(b) a Radu lidových komisařů, protože správná rozhodnutí ÚV VKS(b) a RLK přijatá ne z mé iniciativy a bez mé účasti, jsou prezentována jako záškodnictví v důsledku kontrarevoluční činnosti, provedené na můj návrh...

Nyní se dostávám k nejostudnější stránce mého života a k mé skutečně těžké vině před stranou i Vámi. Týká se to mých přiznání ke kontrarevoluční činnosti... věc se měla tak: nevydržel jsem tlak, který na mě prováděli Ušakov a Nikolajev, zvláště první, který využíval toho, že jsem měl poranění páteře a působil mi nesnesitelnou bolest, přinutili mě pomluvit sebe a jiné lidi. Většina mých přiznání byla nadiktována Ušakovem a v ostatním jsem zpaměti reprodukoval materiály NKVD Západní Sibiře, kdy jsem připisoval provinění z těch materiálů sobě. Pokud v legendě, tvořené Ušakovem a mnou podepsané, něco nepasovalo, nutili mě podepsat jinou variantu.

Prosím Vás, poručte zkontrolovat mou záležitost, a to ne proto, aby mě politovali, ale kvůli demaskování hnusné provokace, která se jako had ovinula kolem mnoha lidí, i díky mým zločinným falešným přiznáním. Vás ani stranu jsem nikdy nezradil. Vím, že umírám kvůli hnusné, podlé činnosti nepřátel strany a národa, kteří proti mně zfabrikovali proces. (Proces Ejche, svazek 1)“ (Doklad N.S.Chruščova „O kultu osobnosti a jeho následcích“ na 20. sjezdu KSSS)