„Řekni: Ó držiteli písma! Přicházejte ke slovu, stejnému pro vás i nás, abychom se nemuseli nikomu klanět, kromě Boha, ničeho Mu nepřisuzovat v uctívání, a abychom se neobraceli k jiným pánům kromě Boha“ (Súra 3:57).

A Mohamedovi bylo řečeno:

 „51 (47). A nechť soudí držitelé Evangelia tím, co seslal v něm Bůh. A kdo nesoudí podle toho, co seslal Bůh, je zhýralec.

52 (48). A My seslali Tobě písmo s pravdou pro potvrzení pravdivosti toho, co bylo sesláno do něho z písma, a pro jeho ochranu. Suď mezi nimi tak, jak seslal Bůh, a nenásleduj jejich vášně stranou od pravdy, která přišla k tobě. Každému z vás My připravili cestu a pouť.

53. A pokud by si přál Bůh, to On by vás udělal jediným národem, ale… aby prověřil vás v tom, co On vám daroval. Snažte se předehnat svého druha v dobrých skutcích! K Bohu – návrat vás všech, a On vám sdělí to, v čem jste v neshodě!

54 (49). A suď mezi nimi podle toho, co seslal Bůh, a nenásleduj jejich vášně stranou od pravdy, a chraň se jich, aby nezlákali tě od části toho, co zjevil Ti Bůh. Pokud se odvrátí, to věz, že Bůh chce jich postihnout za některé jejich hříchy. Věz, popravdě, mnoho z lidí jsou zhýralci.“ (súra 5)

Tj. koránická sociologická doktrína

[36]

se shoduje s výše uvedenou křesťanskou doktrínou změny společnosti v Království Boží na Zemi, ve kterém není místo pro parazitismus jedněch na práci druhých.

A ona potvrzuje očekávání stoupenců millenarismu-chiliasmu-komunismu o vybudování Království Božího na Zemi ještě před Soudným dnem.

„On je ten, který poslal svého vyslance s přímou cestou a relígií pravdy, aby ji pozvedl nad všechna náboženství, i když by to polyteisté nenáviděli.“

„Řekni těm, kteří nevěří: Konejte dle svých možností, My také konáme! Vyčkávejte, My také vyčkáváme!“ (súra 11:122)

„Bůh napsal: zvítězím Já i Moji vyslanci!“ Vpravdě, Bůh je silný, mocný!“ (súra 58, „Hašteření“, 21)

A reálně nic neindikuje faleš ani uvedených, ani jakýchkoliv jiných koránických tvrzení. Korán a Evangelium v ústech Krista (a ne v ústech církví jeho jména), reálně doplňují jeden druhého, pomáhajíce pochopit Boží Záměr, ale neodmítají jedno druhé, proto mezi opravdovými muslimy a křesťany nemohou být konflikty, neboť rozdíl mezi islámem a křesťanstvím není v podstatě věrouky, ale jen v obřadu bohoslužby.

5. Komunista slovy i činy

Začneme od toho, že Stalin neprovozoval prázdné řeči na téma „Více socialismu!“

[37]

, po kterých se úroveň vykořisťování prostých pracujících mnohokrát zvedla a ztrácely se jakékoliv perspektivy zítřejšího dne. Jalové subjekty mohou protestovat, že ve skutečnosti tomu nebylo tak, že úroveň vykořisťování prostého lidu v SSSR mnohokrát vzrostla ve 30. letech ve srovnání s dobou NEPu nebo dobou před r. 1917; obzvláště vzrostla na venkově po kolektivizaci.

My však navrhujeme rozlišovat takové rozdílné jevy společenského života, jako „bylo třeba více pracovat, omezujíce své potřeby ve všem“ a „úroveň vykořisťování vzrostla“, v důsledku čehož se také muselo více pracovat, a dostávalo se méně. Rozdíl mezi těmito dvěma jevy v životě společnosti je principiální, ale otevírá se, jen když se pozornost obrací na otázku, co se vyrábí a kam to plyne.

Pokud úroveň vykořisťování vzrostla, znamená to, že se ve společnosti zvyšuje poměr nákladů na zabezpečení

[38]

10% nejbohatších vzhledem k nákladům na zabezpečení 10% nejchudších. Pokud se při tom musí více pracovat, a méně spotřebovávat, pak ve struktuře hrubého domácího produktu státu vzrostl objem produkce zboží na hlavu pro bohatou menšinu, a objem produkce zboží na hlavu pro pracující většinu se snížil (nebo se snížila kupní síla většiny a ona nemůže koupit ani vyrobené, což v delším období nevyhnutelně povede ke snížení produkce určitých skupin produktů).

Bylo to za Stalina? Nebylo. Stát se připravoval na vítězství ve válce, proto všichni bez výjimky museli opravdu tvrdě pracovat a většina musela být omezena ve spotřebě prostředky státní finanční politiky.

Skutečně je pravda, že ve stejnou dobu sovětská stranická, vládní, hospodářská, vědeckotechnická „elita“ a vynikající umělci měli vyšší spotřebitelský status, než prostí pracující. Ale kde je zde údajná Stalinova zlá vůle? Uvedeme konkrétní příklad, objasňující okolnosti vzniku sovětské spotřebitelské „elity“.

Když 8. prosince 1918 obnovila práci Akademie generálního štábu, na počest této události se rozhodli zorganizovat slavnostní koncert. Posluchačem Akademie byl i budoucí generál poručík G. P. Sofronov (1893 – 1973). A velitelství Akademie ho poslalo, ještě jen budoucího velitele pluku

[39]

, do bytu tehdy vynikajícího pěvce F. I. Šaljapina, aby ho pozval k účasti na koncertě. F. I. Šaljapin poprosil o pytel bílé mouky: Akademie generálního štábu ho nemohla postrádat díky bídě těch let a slavnostní koncert se konal bez účasti F. I. Šaljapina.

Šaljapin původem z prostého lidu, celý život snící dostat se mezi „elitu“ ruského impéria, nedopřál přinést radost budoucím velitelům armády svého národa, od kterých se očekávalo, že budou v budoucnu bránit jeho vlast, její národ; bránit, podřizujíce se tvrdé disciplíně a sebedisciplině, nelitujíce ani svého zdraví, ani zdraví svých blízkých

[40]

, ani života, za jehož ztrátu není možná náhrada v pozemském životě ani dvěma pytli mouky, ani jakýmikoliv penězi; nemluvě o tom, že boj na život a na smrt, k jehož vedení a účasti na něm se velitelé připravovali, je povolání poněkud společensky významnější, než jakékoliv vystoupení na scéně nebo jiný akt umělecké tvorby, a objetí války není tak laskavé, jako objetí múz.

Ano, F. I. Šaljapin byl vynikající ruskojazyčný pěvec, ale jako člověk byl držgrešle, a ne štědrá ruská duše

[41]

. Bolševická revoluce mu způsobila nenahraditelnou ztrátu; zmařila mu dětsko-mladický sen vstoupit do řad ruské dědičné „elity“. A zmaření tohoto snu on svému národu, který podpořil bolševiky, neodpustil, a ani jeho armádě a státu, v důsledku čehož dal nakonec přednost tomu, žít a zemřít spolu s minulou „elitou“ v emigraci. Takových „šaljapinů“ – vynikajících a gramotných specialistů ve svém oboru, ale lačných po monopolně vysokých cenách za svou účast v pracovním úsilí společnosti, bylo v Rusku mnoho ve všech výrobních i nevýrobních, ale společensky nezbytných a významných oblastech činnosti.

Nyní se obrátíme ke knize V. I. Lenina „Stát a revoluce“:

 „… na příkladu Komuny (Pařížské, r. 1871 – objasnění při citování) Marx ukázal, že v socialismu úředníci přestávají být „byrokraty“, být „úředníky“, přestávají být po míře zavedení, kromě volenosti, ještě i nahraditelnosti v libovolnou dobu, a ještě SNÍŽENÍM PLATU K PRŮMĚRNÉ ÚROVNI pracujících, a ještě nahrazením parlamentních institucí (parlament od francouzského „parle“ – hovořit, tj. parlament – žvanírna, ve většině naprázdno: - .) institucemi fungujícími, tj. vydávajícími zákony a zavádějícími je do života. (…) Marx … viděl v praktických opatřeních Komuny TEN PŘELOM, KTERÉHO SE BOJÍ A NECHTĚJÍ PŘIZNAT OPORTUNISTÉ Z DŮVODU ZBABĚLOSTI, Z DŮVODU NEOCHOTY SE JEDNOU PROVŽDY PORVAT S BURŽOAZIÍ…“ (text zvýrazněn námi při citování).

Jak známo, Pařížská komuna zkrachovala. Jednou z příčin krachu bylo to, že kvalifikovaní specialisté různých oborů pracovního úsilí společnosti, považovali za nedůstojné odevzdávat svou práci Komuně za plat průměrného pracujícího a vidět v prostém pracujícím svého druha.

Přáli si takovou organizaci života společnosti, ve které by mohli dostávat monopolně vysokou korporativní cenu za produkt své práce, a proto nepodpořili Pařížskou komunu v jejích aktivitách a buď se sjednotili jako její zjevní protivníci, nebo ji sabotovali zevnitř při vyhlašování loajálnosti.