Přitom podtrhneme, že řeč není o odlišnostech v platu mezi různými specialisty v tom nebo onom oboru společenské organizace práce, ale o rozdílech v příjmech mezi pracovníky různých odvětví společenské organizace práce, v důsledku čehož existují obory s monopolně vysokými a monopolně nízkými cenami na pracovní sílu. Řeč není o likvidaci diferenciace příjmů v rámci každého odvětví, poněvadž podporuje v každém oboru akumulaci profesionality. Řeč je o nezbytnosti zbavit se mezioborové diferenciace příjmů, jelikož podporuje pouze ctižádost a parazitismus individualistů
.Přibližně to samé, co přivedlo Pařížskou komunu ke krachu, se stalo v Rusku po r. 1917: vychvalovaná ruská inteligence, společenská skupina jako celek, nepovažovala pro sebe za možné zříct se monopolně vysoké ceny za jí vytvořený produkt ve společenské organizaci práce, v důsledku čehož velmi mnoho vynikajících i průměrných umů nepodpořilo sovětskou moc (čímž by vytlačili z jejích institucí internacistické menševiky), ale vystoupili proti ní v občanské válce. Mnozí z nich po ukončení občanské války zůstali v „Sovdepii“ (Sovdepia/ совдепия – hanlivé označení sovětského Ruska „bílými“ – pozn. přek.) jednoduše proto, že nemohli utéct a byli v ní nuceni žít. Ale stejně jako dříve zůstávali odborníky ve svých profesích. A bolševismus přistoupil na to (aby dosáhl svých cílů), platit jim monopolně vysokou cenu za jejich účast ve spojeném pracovním usilí.
Ale důležité je něco jiného. Zajistiv relativně vysoký spotřebitelský status různorodé (ve své oblasti činnosti) inteligence, Stalin k tomuto standardu postupně, v míře růstu ekonomické síly státu, pozvedával i ostatní obyvatelstvo. V důsledku toho se poměr nákladů na zabezpečení 10% nejbohatších rodin k nákladům na zabezpečení 10% nejchudších rodin snižoval. Tj. míra vykořisťování většiny menšinou nepřetržitě klesala.
Právě v takových podmínkách třicátých letech bylo třeba opravdu pracovat více, ale žít relativně chudě. Ale ne proto, že rostla úroveň vykořisťování, ale protože se vyráběly nové výrobní prostředky a zbraně. Hitler napsal „Mein Kampf“ již r. 1923. Tento politický program, ve kterém je přímo řeč o válce Německa proti Rusku s cílem jeho úplného a nevratného zotročení, využíval podpory mezinárodního menševismu internacistů a skutečně se zaváděl do života. A bylo by zločinem sovětské moci proti dlouhodobým zájmům národů Ruska nepřipravit stát na válku, kterou mezinárodní zákulisí naplánovalo ještě předtím, než se zadrhly marxistické revoluce v Evropě (v Německu, v Maďarsku), ze kterých se předpokládalo rozdmýchat světovou marxistickou revoluci, k čemu vyzýval menševik a internacista L. D. Bronštejn (Trocký), a co překazil V. I. Lenin uzavřením Brest-litevského míru.
Budeme-li hovořit o kolchozním systému, pak přechod k němu od NEPu byl opravdu krutý a těžký. Ale porážka státu v budoucí válce, naplánované mezinárodním zákulisím, by byla ve srovnání s kolektivizací ještě krutější; pokud by nebylo kolektivizace, která uvolnila v krátkém časovém úseku pracovní sílu pro průmysl, pak po porážce léta 1941 by následovalo německé nacistické jho. Realizoval by se plán „Ost“, v souladu s nímž se předpokládalo vybudovat na území SSSR tábory smrti a v krátkém čase v nich zlikvidovat 110 milionů „přebytečného“ obyvatelstva, a ostatní degradovat do pozice mluvícího pracovního dobytka. A mácháním sekerou a rolnickými vidlemi by wehrmacht zahnán nebyl, jak byl ve mnohém v r. 1812 zahnán Napoleonem.
Ale už v r. 1938 začal kolchozní systém dávat efekt: na pracovní den se v mnohých běžných, a ne ukázkových kolchozech, i na Ukrajině, i v Povolží, a v jiných regionech SSSR, produkovalo více, výsledkem kolektivního hospodářství, nežli mohly pojmout rolnické sýpky, zůstávající z časů individuálního hospodaření. V diskusích na to nyní vzpomínají mnozí obyčejní, tehdy žijící, lidé. Porodnost ve státě stabilně převyšovala úmrtnost. Kulturní úspěchy minulosti a možnost dostat vzdělání se staly dostupnější nejširším vrstvám společnosti. Tento proces kulturního a ekonomického rozmachu byl přerušen prvotně válkou, a druhotně přechodem (po odstranění Stalina) ke stranické a vládní moci trockistů: jak přeživších během represí epochy stalinismu, tak i trockistů druhého pokolení, kteří po r. 1953 začali provádět antibolševickou politiku
.Nyní se znovu obrátíme k Stalinově závěti – „Ekonomickým problémům socialismu v SSSR - Экономическим проблемам социализма в СССР“ (odkazy na stránky v samostatném vydání v r. 1952):
„Ekonomickým základem protikladu mezi duševní a fyzickou prací se ukazuje vykořisťování fyzicky pracujících lidí ze strany představitelů duševně pracujících. Všem je známý rozpor, existující v kapitalismu, mezi lidmi fyzicky pracujícími v podnicích a vedoucím personálem. Je známo, že na bázi tohoto rozporu se rozvinul nenávistný vztah pracujících k řediteli, k mistru, k inženýru a jiným představitelům technického personálu, jako k jejich nepřátelům
. Pochopitelně, že se zničením kapitalismu a systému vykořisťování by měla zmizet i protichůdnost zájmů mezi fyzickou a duševní prací. A ona opravdu zmizela v našem současném socialistickém systému. Nyní lidé fyzicky pracující a řídící personál se nejeví jako nepřátelé, ale soudruhy-přáteli, členy jednoho výrobního kolektivu, úzce zainteresovanými na rozvoji a zlepšování výroby. Po minulé nenávisti mezi nimi nezůstala ani stopa“. (str. 27)Třebaže J. V. Stalin používá marxistickou terminologii („duševní práce“, „fyzická práce“), řeč je přímo o produktivní práci ve sféře materiální výroby a o ostatních typech prací vně sféry materiální výroby, a především o práci ve sféře řízení. V uvedeném kontextu „vykořisťování fyzicky pracujících“, je synonymum „monopolně vysokých cen na produkt práce vně sféry materiální výroby“ a opět, především, je synonymem monopolně vysokých cen na produkt práce v řídící sféře (ředitel, mistr – jsou čistě manažeři, inženýr může být i řídícím pracovníkem, i produktivním pracovníkem ve sféře zpracování informací). K r. 1952 byly oborově monopolně vysoké ceny za účast ve spojeném pracovním úsilí (ve formě výplat) ve své většině v SSSR v podstatě překonány, a vnitropodnikové rozdělení výplat stimulovalo růst kvalifikace personálu. A to bylo strategickým směrem ekonomické politiky bolševické vlády.
Avšak J. V. Stalin se nenechal zlákat dosaženým, poněvadž tarifní systém v SSSR byl výsledkem státního diktátu a ne projevem morálky společnosti na trhu poptávky a nabídky té či oné pracovní kvalifikace.
Píše:
„… Sovětská moc měla povinnost ne zaměnit jednu formu vykořisťování jinou formou, jak to bylo ve starých revolucích, ale zlikvidovat veškeré vykořisťování“ (str. 7)
„Měla povinnost zlikvidovat“, ale netvrdí, že zlikvidovala vykořisťování ve všech jeho formách jednou provždy; tím více netvrdí (Stalin – pozn. přek.), že v SSSR jsou likvidovány i samotné možnosti a předpoklady obnovení systému vykořisťování většiny menšinou kdykoliv v budoucnu. Píše o tom, co je nezbytné udělat, aby systém vykořisťování většiny menšinou pozbyl v SSSR principiální možnosti existence:
„Je nezbytné… dosáhnout takového kulturního růstu společnosti, který by zabezpečil všem členům společnosti všestranný rozvoj fyzických a duševních schopností, aby členové společnosti měli možnost dostat vzdělání, dostatečné k tomu, aby se stali aktivními účastníky společenského rozvoje, aby měli možnost si svobodně vybrat povolání, a nebýt připoutáni na celý život, na základě současné dělby práce, k jakékoliv profesi.
Co je k tomu potřeba?
42
Vzpomeňte dříve uvedenou statistiku poměru platu vyšších manažerů k průměru ve společnosti v USA, SRN, Japonsku a kvality řízení.
43
Hlavně v důsledku této práce bolševika J. V. Stalina nejen přestali vydávat (bylo dokonce přerušeno vydání jeho sebraných spisů), ale i to, co bylo vydáno dříve, bylo staženo z knihoven a ocitlo se ve speciálních depozitářích. To připravilo o možnost srovnávat nesmyslné řeči následujících „vůdců“ se Stalinovými programovými pracemi a vedlo k ideové vyprázděnosti SSSR v 70. – 80. letech, což i otevřelo cestu transformaci (perestrojce) nedobudovaného socialismu na mizerný loutkový kapitalismus.
44
Toto obživlo během demokratických reforem a rozvinulo se do takové úrovně, že, jak informovala média, stala se událost, kdy pracující, kterého otrávilo systematické nevyplácení platu, hodil granát do okna bytu ředitele. Ten měl štěstí: nikdo nebyl doma. Ale v podstatě pracující, páchající tento „zločin“, byl v právu: pokud vláda není schopna ochránit ho od podobné otrokářské zvůle, je nutné se zbavit i takového ředitele, i takové státnosti, pokud se nevzpamatují sami.