Bylo by nesprávné se domnívat, že je možné dosáhnout takového seriózního kulturního růstu členů společnosti bez podstatných změn v současné organizaci práce. K tomu je nutné především zkrátit pracovní den alespoň na 6 hodin, a potom i na 5 hodin. Je to podstatné proto, aby členové společnosti dostali dost volného času, hlavně na všeobecné vzdělávání. <…> Proto je nutné, dále, radikálně zlepšit podmínky bydlení a zvednout reálnou mzdu pracujících a zaměstnanců minimálně dvakrát, pokud ne více, jak cestou přímého navýšení peněžní odměny, tak i, obzvláště, cestou dalšího systematického snížení cen na výrobky masové spotřeby“.

Po odstranění J. V. Stalina bylo uděláno vše proto, aby se to nestalo. Setrvačností společenského rozvoje v SSSR proběhlo už za Chruščova skutečně zkrácení pracovního týdne na 41 hodin, při sedmihodinovém pracovním dni od pondělka do pátku a šestihodinovém v sobotu. Díky tomu lidem vznikl volný čas, aby byli s rodinou, vychovávali děti, věnovali se osobnostnímu rozvoji. Ale rychle realizovaný přechod na pětidenní pracovní týden tento blahobyt likvidoval:

Jeden dodatečný volný den nemohl kompenzovat každodenní ztráty dříve uvolněného času: být s rodinou, vychovávat děti je potřeba každý den, a ne dvakrát týdně po sobotách a nedělích (tím více, že v recesi se přesčasy a úkolové práce staly normou, a mnoho sobot se stalo pracovních); to se týká i času na osobnostní rozvoj, který je nezbytný každý den, alespoň hodinu, a ne jednou v týdnu celý den: žádá si to biorytmika převážné většiny lidí.

Místo toho, aby se systematicky snižovaly ceny výrobků masové spotřeby, což bylo cestou přirozeného přechodu k rozdělování dle potřeb po míře růstu produktivity výroby a uspokojování poptávky, začaly se zvyšovat nominální platy, přičemž příjmy obyvatelstva nebyly zabezpečovány objemem vyrobeného zboží a služeb podle vládou stanovených cen

[45]

.

Tento pokles spolehlivosti zabezpečení jedince a rodiny ze strany společnosti jako celku a státu v uměle vytvořených podmínkách nedostatečného kulturního rozvoje většiny obyvatelstva, měl za následek obnovení snah u mnohých zabezpečit sebe a svou rodinu vším nezbytným na principu osobní iniciativy, nezávislé na státu a společnosti. To vedlo ke vztahu k státnímu a jinému kolektivnímu vlastnictví jako k cizímu, navzdory tomu, co psal Stalin, že jen při splnění všech

[46]

jím jmenovaných „předběžných podmínek, dohromady, bude možné doufat, že práce se změní v očích členů společnosti z břemene „na prvotní životní potřebu“ (Marx), že „práce se z těžkého břemene změní v uspokojení“ (Engels), že společenské vlastnictví bude považováno všemi členy společnosti jako stabilní základ existence společnosti (zvýraznění námi při citování)

Teprve po splnění všech těchto předběžných podmínek, dohromady, bude možné přejít od socialistické formule – „od každého podle schopností, každému podle práce“ ke komunistické – „od každého podle schopností, každému podle potřeb“ („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, str. 69)

Tj. Stalin byl skutečně komunistou slovy i činy. A Stalinovy principy vlády lidu (tj. skutečné demokracie) jsou tyto:

•  zabezpečení stejné dostupnosti libovolně vysoké úrovně vzdělání všem bez závislosti na původu;

•  likvidace monopolu všech „elitárních“ sociálních skupin na řídící činnosti ve všech jejích formách;

•  likvidace monopolně vysoké ceny za produkt řídící (manažerské) práce, která i způsobuje zášť mezi všemi úrovněmi řízení a jimi řízených lidí, a také i všech ostatních monopolně vysokých oborových cen za účast ve spojeném pracovním úsilí.

Ve stalinském pohledu na vládu lidu není místo ani pro korporace lichvářských klanů s jejich nadstátními monopoly na institut půjček a řízení pomocí investic do rozvoje národního hospodářství; není místo ani pro monopol jak židovské, tak národní převážně humanitní „inteligence“, umějící jen plácat (ale neumějící řídit okolnostmi) o interpretaci okolního smyslu bytí a morálního práva na parazitismus menšiny na práci většiny; a především o opodstatnění práva na lichvářský parazitismus bankovních klanů, jako základ lžidemokracie a „práv“ člověka po celém světě.

Tj. toto chápání vlády lidu se velmi liší od podstaty „demokracie“ západního modelu, jelikož mnohostrannost Západu, parlamentarismus, hlasování s důvodem i bez důvodu, svoboda tisku bez toho všeho, co Stalin pojmenoval v „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“ jako nutné podmínky společenského rozvoje, – je  kanalizací pro pacifikaci nabubřelého, nevzdělaného, bezstarostného ignorantství ve formách, bezpečných pro neomezenou moc nadregionálních lichvářských korporací a za nimi stojících majitelů – opravdu hodně znalých a hlubokomyslných intelektuálů. „Demokracie“ západního střihu je realizací principu „nechť se hlupák baví jakkoli, jen aby dřel“.

Takový byl Stalin. V nápěvu jeho i v písni, jako paprsek světla čistá, zněla Velká pravda -  vznešený sen. Srdce, proměněná v kámen, přinutit znovu bít dokázal. U mnohých probouzel rozum, spící v hluboké tmě. Ale lidé, zapomenouce Boha, chráníce v srdci tmu, plnou číši jedu mu přinesli… A řekli: „Buď proklet! Pij až do dna. A píseň tvá je nám cizí, a pravda tvá není potřeba.“

V důsledku takového vztahu k Velké pravdě a Vznešeným cílům převážné většiny „sovětského národa“ začátkem perestrojky vznikaly jiné básně:

Stádo (Стадо)

Stádo

My jsme stádo, miliony hlav,

paseme se spolu a spolu bečíme,

A pro nic na světě se netrápíme.

Stádo ovcí – je náš úděl takový?

Do ohrady nás honí – pospícháme do ohrady.

Na pastvu nás honí – pospícháme na pastvu.

Být ve stádě je základní zákon;

A hrozné je jen jedno – ze stáda vypadnout.

Když přijde čas – stříhají nás;

Proč nás stříhají – nechápeme.

Ale stříhají všechny, kam se podít,

byť procedura je krajně nepříjemná.

A pastýřům nad námi je dána moc…

Nějaký jezdec na nás křičel,

že v stádo nás proměnil čaroděj.

A proč bysme měli vědět,

že my jsme lidé, vůlí čaroděje,

přeměnění na ovce?

Tak sladká je na pastvě křupavá tráva;

tak chladná voda v potocích zurčících;

proč musíme vědět o úkladných kouzlech,

když tak sladký sen je v temných houštinách?

Ano, šlehá do boků pastýřův prut,

Co z toho, nezůstávej za stádem;

Ale u ohrad je pevný plot,

a pastýři nás pečlivě střeží.

Ale přece včera zmizely dvě ovce;

a od ohně, kde hřáli se pastýři,

šel zápach znepokojující, a podivný;

asi, ty ovce za hříchy sežrali vlci!

To je horší, než čarodějů nevinné záměry.

Jsme stádo, miliony jsou nás hlav,

jdeme, houpajíce tlustými ocasy,

neobáváme se triků čarodějů.

Ovce jsme. Co s námi mohou udělat?

Стадо

Мы — стадо, миллионы нас голов,

Пасёмся дружно мы и дружно блеем,

И ни о чём на свете не жалеем.

Баранье стадо — наш удел таков?

В загон нас гонят — мы спешим в загон.

На выпас гонят — мы спешим на выпас.

Быть в стаде — основной закон;

И страшно лишь одно — из стада выпасть.

Когда приходит время — нас стригут;

Зачем стригут — нам это непонятно.

Но всех стригут, куда ж податься тут,

Хоть процедура эта крайне неприятна.

А пастухам над нами власть дана...