Samozřejmě je možné z prací J. V. Stalina vybrat množství citátů, ve kterých jsou slova „my marxisté“ atp., svědčící o jeho údajné věrnosti marxismu v jedné z jeho mnoha modifikací. Ale odkazy na podobná místa v jeho dílech a ústních vystoupeních nedávají odpověď na tuto otázku, protože v důsledku historických událostí od poloviny 19. století do současnosti, marxismus je reálně nejen světonázor a filozofický systém, ale kromě toho i lexikon, terminologie – jazyk, kterým hovořila většina stoupenců změny společenského systému na ten či onen komunistický model, protože oni opravdu ztotožňovali komunismus a marxismus. Prohlášení o tom, že je někdo komunistou, nejsa marxistou, by nebylo pochopeno, ať vycházeje z úst lídra nebo prostého straníka. Proto, abychom odpověděli na otázku, byl-li J. V. Stalin stále marxistou a přestal-li jím být ke konci života, je třeba zkoumat to, jak on sám vyjadřoval své chápání různých tezí marxismu.

Je možné, že jsa ještě mladý a zajímaje se o problémy života společnosti a historického rozvoje lidstva, J. V. Stalin pro sebe našel odpovědi na nějaké pro něj důležité otázky v marxismu. Ale všichni nepřátelé J. V. Stalina se raději vyhýbají otázce: co znepokojovalo 17–18 letého mladíka, který se jmenoval Josif Džugašvili? Odpověď na ni dal on sám:

Kvůli nesouladu pojmové adresace lexikálních forem gruzínského a ruského (a slovenského...) jazyka a nezbytnosti zachovávat poetiku originálních veršů, mohou existovat určité odchylky v jejich smyslu, oproti zámyslům autora, z důvodu subjektivismu překladatelů, redaktorů a čtenářů. Ale i s ohledem na tuto okolnost je z přeložených veršů jasné, že v 17–18 letech se převážná většina lidí neobrací k myšlenkám o tom, aby srdce jejich současníků a potomků, zkamenělá, začala bít opět lidsky, aby se probudil rozum, a Pravda Boží a vznešené sny by se realizovaly v životě.

Subjekty s defektní morálkou a poškozeným chápáním se vyjadřují k jiným tématům (včetně i v umělecké tvorbě, kde množství ukázek dal rozvoj umění v SSSR při „oteplení“ a během „demokratických“ reforem ve státech SNS). A to se týká převážné většiny Stalinových kritiků a nespokojených s ním a jeho činností.

V druhé polovině 19. století byl takové mládeže, hořící přáním proměnit Rusko, dostatek, aby vznikl posun společenského myšlení, a mnozí z nich se přidali k marxismu. Ale postoj k marxismu těch, kdo vstoupildo dospělosti a nevzdal se ideálů mládí, byl různý: jedni celý svůj život viděli v marxismu „pravdu poslední instance“ a bez přemýšlení se pokoušeli hledat u zakladatelů hotové recepty pro řešení problémů, na které naráželi; jiní viděli v dědictví zakladatelů, kterého se jim dostalo v mládí, ten základ, který se od nich očekával rozvíjet. Tuto odlišnost je třeba objasnit.

I když jsme dříve vyjádřili odmítavý postoj k marxismu jako celku, a přidržujeme se názoru o jeho škodlivosti v současných historických podmínkách, pokud se vrátíme do 19. století, je třeba marxismu přiznat i určitou blahodárnou roli: v základě jeho filozofie ležela dialektická metoda. A při masovém šíření marxismu ve všech sociálních vrstvách se jeho dialektický materialismus stal historicky první metodologickou filozofií, filozofickou kulturou určenou pro celou společnost, a ne úzkému kruhu, uzurpujícímu si veřejnou moc.

Všechny filozofické systémy a filozofická kultura mohou být přiřazeny k jedné ze dvou tříd:

•  Citačně-dogmatické, fungující ve společnosti na principu: „vznikla otázka? – hledej citáty vhodné k události u zakladatelů a legitimních klasiků-pokračovatelů“. Takové jsou všechny církevní filozofie. A nejvíce rozvinutý a efektivní ve vztahu k určitým cílům ze všech citačně-dogmatických filozofií, pokrývajících určitou sociální skupinu jako celek, je starozákonně-talmudický systém judaismu, pod jehož nadvládou táhne existenci rabinát a jeho věřící;

•  Metodologické, činné na jiném principu: „vznikla otázka? – osvoj si metodu, která umožní tobě samotnému dát odpověď na tuto a na jiné otázky v míře, jakou potřebuješ pro odpovědi ve svém životě.“

Řečené neznamená, že citačně-dogmatické filozofické kultury, všechny bez výjimky, jsou slabé metodologicky. I když existují i takové, ale v mnohých z nich jsou k osvojení metodologie poznání připuštěni jen vybraní ke vládnutí nad všemi ostatními. Příkladem zcela metodologicky vykastrovaných filozofických systémů jsou všechny filozofie křesťanských církví; příkladem filozofické kultury, kde je metodologie údělem vybraných, je starozákonně-talmudický judaismus.

K marxismu každý, kdo na něj narážel ve svém formativním období, když byl novinkou v kultuře společnosti, mohl přistupovat různě; buď v něm vidět dokonalou citačně-dogmatickou filozofii, po které nic být nemůže; nebo v něm viděl metodologickou filozofii, která žije svůj život v určité společnosti a uplatňuje na ni svůj vliv.

Stalinova práce „Anarchismus nebo socialismus?“, napsaná ve věku 29 let  (r. 1907), završuje první svazek jeho sebraných spisů. Po krátkém úvodu do knihy začíná kapitola, nazvaná „Dialektická metoda“. Za ní pokračují ještě dvě kapitoly: „Materialistická teorie“ a „Proletářský socialismus“.

Sám pořádek řazení kapitol jednoznačně ukazuje na to, že vyjadřovat názory na Přírodu a společnost mělo pro Stalina smysl až potom, jak bude vnesena jistota do pochopení těch metod poznání a pochopení probíhajícího, na jejichž základech jsou získávány názory na Přírodu a společnost. Tj. už tento, čistě formální, ukazatel nasvědčuje, že J. V. Stalin už v mladém věku se stavěl k marxismu jako k metodologickému světonázorovému systému, a ne jako k definitivnímu dogmatu, nepodléhajícímu přehodnocení.

V kapitole „Dialektická metoda“ o tom píše přímo:

„Dialektika říká, že ve světě není nic věčné, ve světě je vše dočasné a mění se, mění se příroda, mění se společnost, mění se mravy a zvyky, mění se chápání spravedlnosti, mění se sama pravda, - takže i ona odmítá jednou provždy zavedenou pravdu, viditelně odmítá i abstraktní/teoretické „dogmatické stavy, které se mohou učit jen nazpaměť, jakmile jsou zjeveny“ (viz. B. Engels, „Ludwig Feuerbach“), - J. V. Stalin, Práce, sv. 1, s. 304

Pochopitelně, že pokud si člověk už v mládí osvojil nějakou metodologickou kulturu, potom celý svůj život se v ní může jen zlepšovat a rozvíjet samu metodologickou kulturu. Ale marxismus není jediný filozofický systém, ve kterém je přítomna zjevně vyjádřená metodologie. A všem metodologickým filozofickým kulturám, existujícím v jednom a tom samém Světě, není zatěžko se navzájem pochopit a dospět k vzájemně akceptovatelnému porozumění měnící se spolu s životem objektivní pravdy díky jednotě pro ně Objektivní reality, kterou poznávají a správně chápou; ale pro citačně-dogmatické filozofie je domluva  na společném chápání jednoho a téhož jevu principiálně nemožná, v důsledku neshody dogmat jako takových, a tudíž i terminologického a symbolového aparátu, tato dogmata vyjadřujícího.