A hovoříme-li o podstatě, jsa nositelem vědomé metodologické filozofické kultury, Stalin nebyl marxistou už v mládí, protože očividně falešné pozice, zavedené do marxismu jeho zakladateli, byly pro něho sotva přibližným vyjádřením objektivní pravdy v dané historické epoše.V důsledku toho od zakladatelů zděděná úplnost a strukturální celistvost marxistického paradigmatu pro něj nic neznamenala.

Nicméně ten, kdo pochopil marxismus jako citačně-dogmatickou filozofii, včetně jeho pozice, že „marxismus není dogma, ale návod k jednání“, ale nevypěstoval si v sobě funkční metodologckou kulturu, vnímá J. V. Stalina jako vynikajícího opravdového marxistu nebo jako vynikajícího překrucovatele marxismu, v závislosti na tom, jak oni sami marxismus chápou. A skutečně J. V. stalin jim dal k takovému sebeklamu důvod: ale není třeba klamat toho, kdo se sám klame rád. Jde o to, že jako student teologického semináře, Stalin prošel dobrou školou v citačně-dogmatické filozofii. A dovednosti, získané v této škole, používal celý život již od mladých let, což je vidět i v textu námi citované jeho práce „Socialismus nebo anarchie?“.

Poněvadž Marx, Engls, Kautský, Plechanov, Lenin a jiní byli autoritami globálně marxistického významu nebo významu v mezích jimi vedených proudů marxismu, ale Stalin byl nositelem objektivně na marxismu nezávislé metodologické kultury, prošedší i školu citačně-dogmatické filozofie, byl schopen „podpírat“ svůj názor názorem uznávaných marxistických autorit, a stejně tak tyto autority potírat, odhalovat nekonsistencijejich názorů před svými čtenáři a posluchači. Zejména tato schopnost zahalit svůj názor do formy názoru autority a schopnost zdiskreditovat autoritu nebo toho, kdo autoritu předstírá, způsobená jeho metodologickou kulturou a dovednostmi citačně-dogmatické filosofické školy, a udělala ho v očích jedněch vynikajícím pokračovatelem díla Marxe, Engelse a Lenina, a v očích druhých vynikajícím překrucovatelem díla Marxe, Engelse, Lenina a Trockého.

A toto naše tvrzení je dokazatelné. Prokazatelné výsledkem Stalinovy společensko-politické činnosti.

„… naše výroba se zásadním způsobem liší od výroby zboží v kapitalismu“ („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, Státní vydavatelství politické literatury, 1952, str. 18)

Tak to opravdu bylo, protože daňově-dotační mechanismus byl orientován na snížení cen podle míry růstu produktivity ve státním superkoncernu. A po této větě Stalin pokračuje:

„Kromě toho se domnívám, že je důležité odhodit i některé další představy, převzaté z Marxova „Kapitálu“, … uměle přilepené k našim socialistickým vztahům. Mám na mysli, mimochodem, takové pojmy, jako „základní“ a „nadbytečná“ práce, „základní“ a „nadbytečný“ produkt, „základní“ a „nadbytečný“ čas. (…)

Domnívám se, že naši ekonomové musí skončit s tímto rozporem mezi starými názory a novým stavem věcí v našem socialistickém státě, nahradit staré názory novými, odpovídajícími nové situaci.

Mohli jsme trpět toto rozpor do určité doby, ale nyní přišla doba, kdy musíme, nakonec, odstranit tento rozpor (tamtéž, str. 18, 19) 

Pokud z politické ekonomie marxismu odeberete Stalinem zmíněné pojmy, tak z ní nic nezbyde, se všemi vyplývajícími z toho pro marxismus důsledky. Spolu s „nadbytečným produktem“ a ostatním zmizí přelud „nadhodnoty“, která údajně existuje a kterou si vykořisťovatelé přivlastňují, ale kterou Stalin zjevně nezmínil.

V podstatě Stalin přímo ukázal na metrologickou nesoudržnost marxistické ekonomie: všechny jím vyjmenovanépočáteční kategorie jsou nerozlišitelné v procesu praktické hospodářské činnosti. V důsledku toho se objektivně nedají změřit. Proto nemohou být zahrnuty do praktického účetnictví, ani na úrovni podniků, ani na úrovni státního plánu a státního statistického úřadu.

Problémy rozvoje socialismu v SSSR byly následkem marxismu, a Stalin na to přímo ukázal ve své závěti – „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“; přičemž na to poukázal, aniž by opustil terminologii a pojmový aparát marxismu. Neřekl vše přímo, protože chápal, že na konci svého života by přímé vystoupení proti marxismu nebylo pochopeno a pochopitelně  v davově-„elitární“ sovětské společnosti, jejíž mysl ještě stále spala nebo byla zaměstnaná hloupostmi v zajetí MRAK-sistické (slovní hříčka MPAK v RJ = temnota – pozn. před) dogmatiky a citátů.

Není si třeba myslet, že Stalin nechápal důsledky pro marxismus uskutečnění jím vyjádřeného návrhu, odhodit pojmy, převzaté z Marxova „Kapitálu“; tím více, nemohl nechápat, že revize marxismu, kterou nechal provést, se neomezuje jen na „Kapitál“: začne se s revizí marxismu – a metodologická kultura bude zbavena marxistických nesmyslů. Popírat to znamená trvat na tom, že Stalin byl slaboduchým, nechápajícím ani smysl svých slov (ale on nebyl mluvka a slova vážil), ani důsledky jejich šíření.

A Stalin se ve svém odpadlictví od marxismu neomezoval jen na politickou ekonomii. Když na začátku perestrojky bylo Leninovo jméno ještě posvátné, a boj se „stalinismem“ byl na samém vrcholu, jeden z „bojovníků“ za čistotu marxismu zdvihal proti Stalinovi následující obvinění: na stránkách svého vlastního exempláře Leninovy knihy „Materialismus a empiriokriticismus“ zanechal Stalin nějaké ironické poznámky.

Z úhlu pohledu ortodoxních marxistů (leninistů a trockistů) to je monstrózní ideologický zločin, pro který není žádná omluva. Ale z úhlu pohledu kultury svobodného rozvoje metodologie tyto ironické poznámky jsou dalším důkazem Stalinova zdravého rozumu, i když nepřímým, protože Stalinův žalobce neuvedl ve své publikaci ani fragmenty z „Materialismu a empiriokritiky“, které vyvolaly ironický postoj Stalina, ani jeho komentáře k nim.

A to není vše: v post-stalinském vydání Sebraných spisů V. I. Lenina (např. KSS 5 vyd. sv. 18) „Materialismus a empiriokritika“ je přítomen jen sám o sobě. Ale ve 3. vydání Prací V. I. Lenina (sv. 13, „Partizdat“, 1936), přetištěného beze změn z druhého revidovaného a doplněného vydání, jsou do příloh umístěné recenze a reakce protivníků V. I. Lenina na vydání této knihy v květnu 1909.

Všichni Leninovi oponenti, jejichž názory na tuto knihu byly uvedené v třetím vydání jeho Sebraných spisů, byli svého času známými figurami v ruském revolučním hnutí, sami hloubali a publikovali a, jsa sami intelektuálními lídry určité části revolucionářů, měli k této práci i jejímu autorovi výhrady jak k obsahu, tak k formě výkladu. Tedy ve Stalinově době člověk, studující marxisticko-leninskou filolozofii, se mohl seznámit i s pohledy kritiků V. I. Lenina, a protože jeho kritici se zdaleka ne ve všem mýlili, vyjadřujíce svůj nesouhlas s Leninovými názory na filozofické problémy, mohli pomoci vystřízlivět každému přemýšlivému komunistovi-nefanatikovi z poklonkování modle V. I. Lenina. Po odstranění J. V. Stalina se v následných vydáních recenze a komentáře k „Materialismu a empiriokriticismu“ oponentů V. I. Lenina nevyskytovaly, aby oponenti nepřekáželi ve vytváření kultu neomylnosti „vůdce světového proletariátu“.

3. Bůh pomáhá bolševikům

Další otázka, kterou rozebereme, je o bolševismu. A začneme také od Stalinových mladých let. 30. dubna – 19. května 1907

[2]

se Stalin účastnil V. (Londýnského) sjezdu RSDSP jako delegát Tifliské organizace (Tiflis do r. 1936, dnes Tbilisi – hlavní město Gruzie – pozn.). V červenci 1907 v časopise „Bakujský proletář - Бакинский пролетарий“ (Baku – hlavní město Ázerbajdžánu, pozn.) byla otištěna s podpisem Koba Ivanovič jeho stať „Londýnský sjezd Ruské sociálně-demokratické strany pracujících. Zápisky delegáta“

Jak známo, všechny sjezdy, sympozia a podobná shromáždění mají následně po oficiálních, protokolárních zasedáních i neformální debaty účastníků mezi zasedáními. A v mnoha případech to, co se děje mimo protokolární jednání různých sjezdů, bývá mnohem význačnější, než všechna jejich protokolární jednání dohromady. Zprávy o sjezdech, plénech, stenogramy jejich protokolárních jednání se publikují, jsou později studovány historiky, a to, co proběhlo během neformálních setkání jejich účastníků mezi sebou, do značné míry uniká pozornosti veřejnosti, v lepším případě se nějaké části objeví v něčích memoárech. To se týká i Londýnského sjezdu RSDSP.