Zákon a proroci až do Jana; od té chvíle Království Boží zvěstuje se a každý do něj svým úsilím vchází (Lukáš, 16:16). Hledejte hlavně Království Boží a Pravdu Jeho, a všechno ostatní (podle kontextu – pozemská hojnost pro všechny lidi) přijde vám (Matouš, 6:33). Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlivost o mnoho přesahovat spravedlivost zákoníků a farizejů, jistě nevejdete do Království nebeského (Matouš, 5:20).

Pán Bůh náš jest Pán jediný (Marek, 12:29). Miluj Pána Boha svého srdcem svým i celou duší Tvojí, a celým rozumem svým: a to je první i nejvyšší zákon; druhý je mu podobný: miluj bližního svého, jako sebe sama (Matouš, 22:37,38). Ne každý, kdo mi říká „Pane! Pane!“, vejde do Království Nebeského, ale ten, kdo naplňuje Vůli Otce Mého Nebeského (Matouš, 7:21). A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; klepejte, a bude vám otevřeno; Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo klepe, tomu bude otevřeno (…) I tak, pokud vy, ač jste zlí, umíte dávat dobré dary dětem svým, tím více Otec Nebeský dá Ducha Svatého prosícím u Něho (Lukáš, 11:9, 10, 13).Když však přijde On, Duch pravdy, to naučí vás veškeré pravdě… (Jan, 16:13)

Mějte víru Boží, neboť v pravdě pravím vám, jestli někdo řekne této hoře: zvedni se a vrhni se do moře, a nepochybuje v srdci svém, ale uvěří, že stane se podle jeho slov, stane se, co řekne (Marek, 11:23, 24).

Modlete se takto: „Otče náš, jsoucí na nebesích! Ať světí se jméno Tvé; ať přijde Království Tvé; buď vůle Tvá i na zemi, jako na nebi; chléb náš vezdejší dej nám dnes; a odpusť nám dluhy naše, jako i my odpouštíme dlužníkům našim; a nezaveď nás v pokušení, ale zbav nás zlého. Neboť Tvé jest Království a síla, a sláva na věky! (Matouš, 6:9 – 13). Nepřijde Království Boží zřetelným obrazem (…) neboť Království Boží uvnitř vás jest. (Lukáš, 17:20, 21)“

Jak vidíte, opravdu se to smyslem liší od vytrženého z všeobecného historického kontextu poučování menševické církve:

„Otroci, povinujte se pánům svým, tělem, strachem a chvěním, v prostotě srdce vašeho, jako Kristu, nejen s viditelnou úslužností, jako prosebníci, ale jako otroci Kristovi, vyplňujíce vůli Boží z duše, jak Pánu, a ne jak člověku, znaje, že každý dostane od Pána míru dobra, které on vykonal, je-li otrok, nebo svobodný“ (Poselství apoštola Pavla Efeským, 6:5 – 8)

Jak je možné pochopit z námi uvedeného, Kristus učil reorganizaci společenského života lidmi samými z jejich dobré vůle, a ne podpoře jimi parazitické moci menševismu nesmyslným - ve vztahu k Záměru - utrpením pracující většiny do té doby, dokud se neodehraje druhý příchod v čase známém jen Všedržiteli. Řeč byla přímo o proměně království pozemských vladyků v Království Boží na zemi v epoše předcházející Soudnému dni.

Jen pokud se tato doktrína aktivně přivádí k životu těmi, kdo uvěřili Kristu, má smysl poučení apoštola Pavla o toleranci utlačovaných ke zvůli, existující ve společnosti, kvůli přivedení k rozumu a spáse duší těch, kdo patří k vládnoucí „elitě“ a konají zvůli, která je namířena proti Záměru, vůči druhým lidem.

Jestliže se doktrína přeměny společnosti neuvádí do života, pak ponaučení apoštola Pavla o povinování otroků pánům, je nejen zbytečné, ale i škodlivé, poněvadž nikdo nemusí přijímat nad sebou jakoukoliv vládu, kromě Boží.

Uvedli jsme Kristovu doktrínu přeměny společenského života, ale jsou i jeho přímá odmítnutí moci parazitického menševismu nad pracující většinou, namířené proti Záměru:

„Víte, že panovníci národů nad nimi vládnou, i velmožové vládnou jim; ale mezi vámi ať tak není; kdo chce mezi vámi být velkým, nechť je vaším sluhou; a kdo chce mezi vámi být prvním, nechť je vaším otrokem; protože Syn Člověka ne proto přišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a odevzdal duši Svou pro spasení mnohých“ (Matouš, 20:25 – 28).

A přece pro drtivou většinu těch, kdo sami sebe nazývají křesťany, je neoblomné následování této Kristovy zápovědi buď nad jejich síly, nebo morálně nepřijatelné (chtějí, velmi chtějí být velmoži a pány nad jinými lidmi pomimo Boha).

Kristovu doktrínu přeměny života společnosti v Království Boží na Zemi, Boží zápověď (Matouš, 20:25 – 28) „pravoslaví“, stejně jako jiné křesťanské církve (tj. i hierarchie a jim poslušní věřící), odstraňuje; odstraňuje svým „imperialisticky“ laodicejsky domýšlivým

[30]

způsobem svou „tradicí starších“ o třetím Římu, „elitárně-velkém“ Rusku, nedbaje varování Evangelia o odstranění zápovědí Božích „tradicí starších“ (Matouš 15:1 – 11).

A pokud charakterovou vlastností všech pozemských „mocí velmožů“ je vykořisťování člověka člověkem (buď otevřeně v otrokářských společensko-ekonomických formacích, nebo zprostředkovaně na základě monopolně vysokých cen, jakkoliv by se neprojevovaly), pak je jasné, že v Království Božím parazitismu jedněch na životě a práci druhých nebude místo. Ale toto - absence parazitismu jedněch na práci druhých – je i životní ideál bolševismu, který byl navrhován k uskutečnění v komunistické společensko-ekonomické formaci.

Nyní se obrátíme k historii utváření historicky reálného křesťanství, kdy očití svědci Kristových kázání jasně věděli, že on učil přeměně života společnosti v Království Boží na Zemi, a ne podřízenost mocím pozemským neznámo ve jménu čeho:

„I, po jejich modlitbě, zatřáslo se místo, kde byli shromáždění, i naplnili se Duchem Svatým, a směle říkali slovo Boží.

Mnoho věřících mělo jedno srdce a jednu duši: a nikdo nic z vlastnictví svého nenazýval svým, ale vše měli společné. Apoštolové s velikou silou svědčili o vzkříšení Ježíše Krista; a veliká nádhera na nich všech; Nebylo mezi nimi nikoho v nouzi; neboť všichni, kteří vládli půdou nebo domy, prodávajíce je, přinesli cenu prodaného a položili k nohám Apoštolů; a každému se dávalo, jak potřeboval.“ (Skutky apoštolů, 4:31 – 36)

Jak je možné z uvedeného pochopit, utváření historicky reálného křesťanství provázelo vytvoření komunistických majetkových vztahů a komunistického způsobu rozdělování, každému podle potřeby. Potřeby byly ohraničeny křesťanskou morálkou, jediným svědomím pro všechny („jedno srdce a jedna duše“), v důsledku čehož v komunitě všechny životní potřeby každého byly zaopatřeny („nebylo mezi nimi nikoho v nouzi“).

O výrobních aktivitách prvokřesťanů té doby se neříká nic. Asi jediné místo, kde se hovoří o práci v křesťanských komunitách, je u apoštola Pavla, v jeho Druhém listě Tesalonickým:

„… nedělali jsme u vás výtržnosti, ani u nikoho nejedli chleba darem, ale věnovali jsme se práci a pracovali nocí a dnem, abychom nezatěžovali nikoho z vás, ne proto, že bychom na nic neměli právo, ale abychom vám dali příklad k následování. Neboť když jsme byli u vás, to zanechali vám toto: pokud někdo nechce pracovat, ať i nejí (zdůrazněno při citování). Ale přeci slyšíme, že jsou mezi vámi tací, co nic nedělají, jen se baví. Takové nabádáme a přesvědčujeme Pánem našim Ježíšem Kristem, aby oni, pracujíce v tichosti, jedli svůj chléb.“ (2. Tesalonickým, 3:6-12).

O charakteru práce, vlastnictví výrobních prostředků, se neříká nic. Ale pokud vycházet z nezbytnosti zabezpečit komunitu vším nezbytným ve spotřebě na principech komunismu, pak systém vlastnických vztahů výrobních prostředků musí zabezpečovat nejvyšší efektivitu produkce. Přitom něco může být v kolektivním vlastnictví, něco v osobním nebo rodinném používání nebo vlastnictví, něco v družstevním vlastnictví, ale tak, aby se všechna vyrobená produkce tak či onak vyvlastňovala ve prospěch komunity, pro následnou distribuci v ní mezi potřebnými.

Samozřejmě, že fungování takového výrobně-spotřebitelského systému vyžadovalo zřeknutí se sobecké individualistické morálky a práci podle svědomí, kdy „Nesmíme si hledět jen svého vlastního zájmu, nýbrž především musíme dbát toho, co je dobré pro druhé.“ (1. Korintským, 10:24)