Zdálo by se, že v kontextu nekrologu „Paměti G. Telii“ bylo možné říct, že „...ti „oficiální“ menševici, kteří se mají za svatější římského papeže...“.  Avšak idiom „svatosti římského papeže“ je více charakteristický pro biblickou kulturu, ale Stalin apeluje ke Koránu, v důsledku čehož byla konfrontace menševismu a bolševismu v RSDSP jím přesně ukázána jako objektivně ležící v korytě globální konfrontace hnusu biblického projektu a koránické kultury lidskosti jako jeho alternativě.

V samé sociologii Koránu není ohavností, a ty ohavnosti, které duchem podřízení Bibli uznávají jako nedotknutelnou část jejich svatého písma, se v Koránu přímo odmítají jako výmysl zištných překrucovatelů Zjevení.

Je tento ne nesmyslný odkaz na Korán v nekrologu „Paměti G. Telii” ještě jednou neodůvodněnou a bezúčelnou náhodou? Nebo znamením Shora? – každý nechť se rozhodne sám dle své víry Bohu a svědomí.

Nejen během Velké vlastenecké války – svaté války-džihádu, ale i nyní, je zbytečně mnoho „formálních“ muslimů-menševiků, kteří antikoránský menševismus považují za pravý Islám, sebe za pravověrné a bolševiky za nevěřící džaury; prezentují se jako „muslimové od narození“ a, jsa naprostými ignoranty, nesmyslně křičí „Alláh akbar! Modlíme se pětkrát denně, vedeme válku s džaury a to stačí – znalostí nám netřeba, přemýšlení je úmorné.“

Charakterovou vlastností pravého muslima je přesně to, že odmítá bezmyšlenkově-rituální fanatismus a celou svou podstatou pohrdá slepou imitací a ke všemu chce dojít vlastním rozumem, aby smysluplně tvořil ve svém životě na Zemi dobrodiní v souladu se Záměrem Všedržitele.

To se týká i pravoslavných: na konci 20. století nemáte právo být ignoranty, neznat Korán, oddělovat se od života Biblí a tradicí starců

[26]

a předstírat, že vám není známa výše uvedená Biblická doktrína, sama představujíc rouhavou ohavnost, kterou vy máte údajně právo vyznávat jako Svaté – bohem inspirované – písmo. Buď přesvědčíte muslimy o tom, že to není ohavnost, že rasismus a lichvářství mezinárodního internacismu a vaše napomáhání jemu je tvůrčí a užitečné, a Korán je lež; nebo uznáte Korán záznamem opravdového Zjevení, možná ukazujíce na chyby a zkomolení při jeho zápisu, a budete se řídit tím, co je v něm řečeno pro všeobecné blaho v tomto životě a v životě posmrtném, a co je ztraceno a překrouceno v biblických textech a „odkazu sv. otců“. V opačném případě – podle míry vašeho pokrytectví – bude váš osud nesnesitelně obtížný i pro vás samé.

4. Kacířství, odsouzené k vítězství

„Chiliasmus (od řec. Chiliбs – tisíc), millenarismus (z lat. Mille – tisíc), je náboženské učení, podle kterého konci světa (tj. Soudný den – naše vysvětlení při citování) bude předcházet tisícileté „království boží“ na zemi“ (Velká sovětská encyklopedie, 3. vyd., sv. 28, str. 252).

Chiliastické myšlenky od momentu jejich zrodu v prostředí pracující většiny jsou považovány vládnoucími křesťanskými církvemi, jejichž hierarchové od začátku vyjadřovali a vyjadřují zájmy „elitární“ menšiny, za herezi, tj. lživé, chybné učení. Nyní jsou chiliastické proudy v křesťanských církvích vymýceny a hierarchové církví se nejen trpělivě staví k moci silných tohoto světa, ale i hledají svůj podíl ve všelijaké moci, vykládajíce Písmo pouze v tom smyslu, že společnost musí podporovat veškerou moc, protože „každá moc je od Boha“:

„Otroci, podřizujte se pánům vašeho těla se strachem a chvěním, v prostotě srdce vašeho, jako Kristu, nejen s viditelnou úslužností, jako přisluhovači, ale jako otroci Kristovi, naplňujíce ze srdce vůli boží, sloužíce s horlivostí, jako Pánu, a ne jako lidem, vědouce, že každý dostane od Pána dle dobra, které vykonal, jsi-li otrok nebo svobodný“ (K Efeským, epištola apoštola Pavla, 6:5 – 8)

[27]

„Zapomínají“ pokračovat ve slovech apoštola Pavla:

„A vy, hospodáři, zacházejte s nimi tak že, umírňujíce přísnost, vědouce, že i nad vámi samými a nad nimi je na nebesích Hospodář/Pán, u Kterého není zaujatosti“ (K Efeským, epištola apoštola Pavla, 6:9)

„Zapomínají“ i na mnoho dalšího, přikrývajíce své a cizí osobní a korporátní momentální přízemní zájmy odkazy na věčnost, a odmítající uskutečňovat Záměr, nařizující vykořenit zištnost kultových a světských vládců.

Existuje určitý režim -  vnitrospolečenská moc -  božím dopuštěním nebo Boží milostí? Na tuto otázku hierarchové církví z velké části v jakémkoliv menševickém režimu odpovídali tak, aby o jejich loajalitě pozemská moc nepochybovala. Bolševismus samozřejmě byl vždy v klatbě (Stěnka Razin, Jemeljan Pugačov – klatbá-á-á!!! – z církevní tradice), když vládl menševismus; když byl bolševismus při síle, pak církev mlčela nebo se plazila před mocí, neodvažujíc se vyhlásit svou klatbu, ale jako dříve považujíc chiliasmus-millenarismus za kacířství, a ne za skutečně křesťanskou sociologickou doktrínu, mající být ideologickou oporou bolševismu a jeho církve a státnosti.

Dokonce i když je řeč o období Smuty, kdy církev v osobě Hermogena vystoupila proti polským dobyvatelům, pak to byl nejen boj za další svébytný rozvoj ruské civilizace, ale i boj parazita za vlastní přežití: v případě vítězství Poláků by bylo třeba podřídit se Římu, část pozic předat katolíkům. Dokud polský bílý orel (nebo kohout?) nekloval do temene, církev parazitovala na národu: nevystoupila zavčas proti politice domácí „elity“, jejíž skutky i způsobily Smutu

[28]

. Ale ani nepokoje nepřivedly církev k rozumu: nikdo jiný než její patriarcha Nikon, méně než za padesát let po ukončení chaosu, z rituální horlivosti a podlézavosti způsobil církevní, a ve své podstatě národní rozkol (r. 1653). Jako národní rozkol byl v mnohém překonán v epoše stalinismu, ale jako církevní rozkol ho ruská pravoslavná církev nepřekonala dodnes.

Přitom církev přímo lže když tvrdí, že Ježíš nezanechal žádnou sociologickou doktrínu. Otevíráme „Pravoslavný katechismus“ biskupa Alexandra Semjonova-Tian-Šanského:

 „1 – Prozřetelná absence dogmat ve společenských otázkách za přítomnosti základních údajů pro jejich řešení.

Život jednotlivých křesťanů má vliv na společenský život. Odtud může vyvstat otázka: jakými by měli být, z křesťanského úhlu pohledu, stát, ekonomika, sociální struktura, a mohou-li být křesťanskými? Církev nemá dogmatická řešení těchto otázek a křesťanští myslitelé je řeší různě.

Ale nepřítomnost dogmat v této oblasti chrání, v určité míře, lidi před horší formou tyranie ve jménu Krista, nevylučujíce některá nesporná fakta, pomáhající nacházet správná řešení.“ (zmíněný Katechismus, příloha 1, str. 151)

[29]

Absence u křesťanských církví „dogmat ve společenských otázkách“ - tj. určitých názorů na běžnou organizaci života společnosti - otevírá cestu hladkému zavádění do života starozákonně-talmudických dogmat na stejná témata v jediné biblické kultuře.

Dogmata v otázkách společenského života Kristus nezanechal. Ne vše, jím zanechané, je uchované v kánonu biblického písma, jelikož cenzoři a redaktoři biblického kánonu sledovali cíl podepřít Kristovou autoritou svůj vnitrospolečenský menševismus různého druhu a moc „elity“, parazitující na společenském řízení . Ale ne vše jim nepohodlné bylo z kánonu odstraněno. Proto se nebudeme obracet k apokryfním evangeliím, které církve neuznávají, a obrátíme se k všeobecně přijímaným církevním textům, ze kterých povstává věrouka a sociologie, odmítající i symbol víry, i úvahy většiny kléru o normách společenského života pod diktátem „elitárního“ menševismu různého druhu.