Vraťme se ale do dávnějších dob

.

Nositelé lidského typu uspořádání psychiky

-

žreci

de

fakto

–

neuspěli zamezit vstupu Rusi do krize více než tisíciletého procesu tvorby a zakořenění davo-„elitarismu“. V důsledku toho v epoše, která zahrnuje časové období, počínající nějaký čas před pozváním Rurika (r.862) a končící všeobecným nasazením intelektuálně-duchovní policie v podobě hierarchie byzantské církve po

pokřtění Rusi

"(r.

988), se stalo následující:

•  knížata a bojaři – máme-li hovořit moderním jazykem, manažeři-odborníci, - kteří dříve sloužili společnosti, buď jako její členové, nebo jako sociální skupina celocivilizačního významu (analogicky tomu, jak touto skupinou byli žreci a jejich součást - starci-poutníci), v důsledku čehož měnili místo svého pobytu a práce v souladu s potřebami civilizace jako celku – se klanově izolovali a „elitarizovali“ od zbytku společnosti, a slovy i skutky začali vyjadřovat nároky na moc nad jinými lidmi jako nástroji k dosažení svých cílů;

•  žrečestvo jako celek (s výjimkou nepočetných žreců de fakto) – máme-li hovořit moderním jazykem, manažeři-teoretici, učitelé a administrátoři-mystici

[67]

– se "elitarizovali", degradovali do znacharstva, které se také korporativně vydělilo od ostatní společnosti, zahrnujíce i knížecko-bojarskou třídu;

•  V této době se rozvíjela města jako centra řemesel a obchodu

[68]

, v nichž spektrum zaměstnanosti obyvatelstva byla taková, že tam bylo přednostní místo pro rodinný, ne pro občinný způsob života a jejichž obyvatelstvo kompaktně- občinný způsob života nemohlo přijmout za své a akceptovat. Města odedávna i dnes při vytváření a zmnožování pokolení nelidských typů psychiky představují inkubátory individualismu jak sklonného ke korporativnosti, tak i jako odsuzujícího se k beznadějné osamělosti, což v celkovém charakteru života civilizace Rusi původní také přispělo ke zničení jeho způsobu života, nakolik vyvrženci - odpadlíci od občin - individualisté pro sebe nacházeli "ekologickou niku" ve městech a přestávali být nepočetnou a nedůležitou sociální skupinou.

V další etapě se část znacharů, s podporou některých knížecko-bojarských skupin, rozhodla pro vlastní prospěch přejít od historicky vyvinuté praxe řízení společnosti na základě pro Rus tradičních kultů mnohobožství a modloslužebnictví k pasení davu na základě byzantské modifikace biblicko-pseudokřesťanského kultu. Toto rozhodnutí vedlo k násilnému křtu Rusi ohněm a mečem knížecími družinami, byla potlačena a zničena ta část třídy znacharů, která zůstala věrná dřívějším tradicím.

V tom se projevila konceptuální bezmocnost „elitarizovaných“ jak manažerů-praktiků (knížata a bojaři), tak i manažerů-mystiků (žreců, degradovaných na znachary), kteří «lehli pod Bibli».

Ve výsledku začala tvorba "elitární" státnosti pod ideologickou autoritou Bible a byzantské tradice jejího výkladu, pokud jde o běh života. Takto se civilizace Rusi původní zapojila do projektu globalizace na základě biblické doktríny porobení všech zákulisní mafií ve jménu Boha tvůrce a Všemohoucího.

A poté, co byly tradiční víry zahnány do ilegality a zformovala se státnost na základě od začátku korporativního knížecího práva na státní moc, vyjasnilo se, že knížecí stav, při přechodu od občinné etiky – k etice „elitární" založené na převažujícím v něm (v knížecím stavu) démonickém typu psychiky, je neschopný řídit Rus jako ucelený sociální systém.

Ukázalo se tedy, že:

•  knížecí stav nemůže být zvláštní občinou;

•  plodí a množí se takovým tempem, že na všechny potomky knížat nevyjdou řídící pozice, na které oni aspirovali na základě jimi uměle vytvořeného sociálně-elitárního statusu;

•  knížata-vyděděnci neměli kam jít, protože jít jako «nevolníci» ke svým rodičům a pracovat se jim nechtělo a neobsazených pozic pro parazity se nedostávalo.

Z tohoto důvodu také započaly knížecí spory v boji o moc nad lidmi jako zdroji, na jejichž práci a životě je možné parazitovat pod rouškou té či oné ideologie, vzbuzujíc v lidech strach používáním proti nim násilí a hrubé síly. A po historicky krátké době autor „Slova o pluku Igorově, Igora Svjatoslaviče, vnuka Olegova"

[69]

hořce vypovídá:

«Utichl boj knížat s pohany, protože řekl bratr bratrovi: „Toto je moje a to je moje také“. "A knížata začali pro maličkosti o „něčem velkém“ mluvit, sami sobě škodu dělat a pohané ze všech stran vítězně přicházeli na Ruskou zemi»

[70]

.

V tradiční chronologii se doba sepsání „Slova o pluku Igorově“ vztahuje na léta 1187 – 1188, tedy téměř přesně 200 let po křtu, a asi půl století do nástupu Batyje v r.1237. Od r.1238 - právě z důvodu neschopnosti vzniklé „elity“ - přežitku védické kultury na Rusi započala epocha, známá jako mongolsko-tatarské «jho». Nezávisle na tom, mají-li pravdu historici-tradicionalisté (považující jho za vnější), nebo jejich oponenti (považující jho v podstatě za boj o centralizaci státní moci), ale objektivně historicky právě v této epoše probíhá další centralizace a „elitarizace“ vlády, která vyvrcholila tím, že Ivan Hrozný se z velkoknížete Moskevského stal carem (cézarem, v podstatě imperátorem) - panovníkem, a všichni ostatní byli «státními nevolníky» a stát se stal jednotným a s jediným centrem moci.

Se změnou dynastie Malkinů-Rurikovičů na dynastii Romanovců

[71]

nenastaly žádné zásadní morálně-etické změny. V tomto systému vnitrospolečenských vztahů to nebylo všem přijatelné: obyčejní lidé byli proměněni v otroky – zavedením a posílením nevolnictví a pozice cara-imperátora se stala jednou z nejvíce nebezpečných pro život a zdraví.

A v celém průběhu dějin následovala lidová povstání proti státní moci

[72]

, a národ – který nesl v Rusi původní vyvinutou etiku lidské společnosti, pokud ne jako reálnou životní praxi, tak alespoň jako ideál – utíkal před státní mocí do různých okolních zemí, a stát v průběhu věků někdy podpořil tuto expanzi, a někdy po faktu rozšiřoval svou „elitární" moc tam, kde začínali žít jeho ruskojazyční poddaní – ruský jazyk se stal všeobecně jazykem imperátorské vlády

[73]

.

Tedy historie svědčí o tom, že:

Na Rusi právě davo-„elitarismus“ a „elitární“ státnost v průběhu celé historie posledního tisíciletí demonstruje svou neefektivnost řízení až do plné nezpůsobilosti, která je vyjádřena v mnohočetných «metamorfózách» státnosti v průběhu následujících krizí.

Z krizí vyvádí ne „elitářskou“ státnost, ale Ruskou mnohonárodnostní civilizaci právě principy samosprávy společnosti, na kterých byl založen život v Rusi původní. A právě ony zůstaly nevykořeněny v její kultuře a probíjejí se do života přes všechny povrchnosti během celého posledního tisíciletí, kdy se rozšiřují hranice rozšíření kultury, nesoucí tyto principy. Tedy:

Dokonce v podmínkách více než tisíciletého konceptuálního dvouvládí na Rusi, při vytváření kulturou nelidských typů uspořádání psychiky, právě ruskost demonstruje svou nejvyšší efektivitu řízení a vítěznost.

Odpověď na otázku: - „Jaké jsou způsoby vyvedení z krize?": musí být čitateli jasná z výše napsaného.

•  Pokud v kultuře Rusi původní se neustále z generace na generaci reprodukovaly především typy uspořádání psychiky «zombie-biorobot», vedené Ruským duchem, pokud byli v nastrojení, umožňující do Ruského ducha vejít,