Podíváme-li se na morfologii slova „národ“, pak ve své vnitřní struktuře, nesoucí smysl, je shodná s takovými číslovkami jako „jedenáct“, „dvanáct“: „ná+rod“ - „jeden+na+dcať“

[6]

, tj. poukazuje na nějakou kvalitu, která se rodí nad rodem

[7]

(několika rody), ale samotnému rodu nenáleží

[8]

. A ta kvalita „ná+rod“a byla našimi předky vnímána jako něco odlišného od pokrevní příbuznosti a kmenové jednoty. Úměrně tomu slovní spojení „ruský národ“, „ruský lid“ jsou ve své smysl nesoucí struktuře taková, že podrozumívají ne pokrevní příbuznost nebo jednotu, ale něco jiného, co v principu může být vlastní představitelům různých rodů, a díky čemuž se oni objektivně řadí k ruským, dokonce jestli jsou svým původem černoši nebo představitelé mongolské rasy. Ale z druhé strany, úměrně takovému chápání slova „národ“, zdaleka ne všichni takzvaní „etničtí ruští“ (etničtí Rusové) jsou ruskými ve skutečnosti.

Podobně ladně, jako „ruský lid“ nebo „ ruský národ“, zní i slovní spojení „ruský duch“. Duch je fyzicky biopole, nositel individuální i kolektivní psychiky lidí, tj. určité informace a algoritmiky jejich chování. Úměrně tomu jsou důvody předpokládat, že ruskost, pokud se neprojevuje v pokrevní příbuznosti, se projevuje právě v chování jedinců a kolektivů (občin, družin, …) - nositelů ruského ducha, a představuje nějakou specifickou algoritmiku individuálního a kolektivního chování ruských lidí různých národností.

Vrátíme-li se k otázce o podstatných jménech-etnonymech, které se vytratily do zapomění, a které kdysi v minulosti doprovázelo přídavné jméno „ruský“, pak takovými etnonymy mohli být nejčastěji právě „etnonymy“, kterými se navzájem nazývaly některé, ale ne všechny slovanské kmeny: Polané, Drevljané, Vjatiči, Kriviči a někteří další, jejichž potomci vešli do současného ruského národa. Co se stalo příčinou rusifikace nebo zrusštění některých kmenových skupin dávných Slovanů, je separátní otázka. Dokonce pokud slovo „ruský“ ve skutečnosti pochází od jména Rus – jednoho z třech legendárních bratří-praotců slovanských národů

[9]

, od kterých (nebo od jimi vedených rodů) vzešly národy ruský

[10]

, český, polský — pak to nemění podstatu věci, protože otázka se stejně týká hlavně „ruského ducha“ a „ruského charakteru“ jako objektivního jevu v historii lidstva a v současném životě. A dokonce pokud to tak je, nejsou žádné důvody myslet si, že praotec Rus byl prvním ruským po duchu. Mohlo se stát, že ruskost už existovala jako objektivní jev a (praotec) Rus se stal jedním z jejích reprezentantů

[11]

(vyjádřitelů).

A naopak Češi, Leši, Slováci a mnohé další slovanské kmeny se toho dávného procesu rusifikace nebo zrusštění neúčastnili (nebo z něho vypadli později poté, co už začal), a v důsledku jejich kmenové či rodové názvy přešly do role „jazyků“ (národů), které vznikly na základě kultury právě těch kmenů; kmenové názvy Slovanů (a také kmenů ugrofinských, žijících s nimi na stejném území), kteří se stali ruskými, ztratily postupně jakýkoliv význam ve všedním životě, přestaly se používat a staly se majetkem historie a historiků. Tak se současní Vjatiči, Křiviči, Polané, Drevljané ve své většině dozví o své rodově-kmenové příslušnosti z mapy v učebnici historie, a ne od rodičů, ale od dětství jsou přesvědčeni, že jsou Rusové, ačkoliv je možné, že svým chování v dalším životě zdaleka ne všichni potvrdí svou ruskost.

O lepších a horších stránkách „ruského charakteru“ za posledních tisíc let mnoho píší a přesvědčují se jak v samotném Rusku, tak i za hranicemi. A když chybné nebo vědomě lživé odpovědi na tu otázku lehnou v osnovu praktické politiky, pak se ubírá směrem k událostem analogickým letům 1607-1613, 1917, 1991 (pokud se chyby dělají v samotném Rusku) a k událostem, analogickým letům 1814

[12]

a 1945 (když se chyby ohledně určení kvalit ruského charakteru dělají za hranicemi Ruska).

Ale výše vyložené na základě analýzy ruského jazykového kódu dává důvody předpokládat, že ne všechny črty tzv. „ruského charakteru“ jsou ve skutečnosti charakteristickými vlastnostmi skutečně ruského ducha , který v dávné minulosti položil začátek procesu ruské varianty globalizace, a v jehož důsledku se historicky zformovala civilizační společnost mnohých národů v hranicích ruského státu, jakkoli by se nenazýval – Moskevské carství, Ruská říše, Ruská sovětská federativní republika (1917-22), Sovětský svaz, Ruská federace a dále do budoucnosti. Část črt soudobého takzvaného „ruského charakteru“ k informaci a algoritmice původního ruského ducha nemá žádný vztah a představují historicky doprovodné komponenty: zčásti „atavismy“ období slovanské „před-ruskosti“ a zčásti – nánosy, získané mimo, hlavně v období, kdy se „elitární“ státnost Ruské mnohonárodnostní civilizace ocitla pod konceptuální mocí kurátorů biblického projektu a jimi zotročených doma pěstovaných biblistů-“rosionců“.

Také je třeba chápat, že zrusštění části Slovanů proběhlo v epoše do vzniku prvních slovanských měst

[13]

na východoevropské rovině v 6-8. století našeho letopočtu a začátku stanovování státnosti. A specifické podmínky života Slovanů v oblasti stanovení Rusi podporovaly vypracování a vznik původně ruského charakteru a původně ruského ducha jako nositele charakteru.

Jistě, nelze omezovat sociologii a psychologii společnosti k přírodně-geografickému determinismu

[14]

, ale ignorovat vliv přírodně-geografických vlivů na psychiku lidí a skrz ní na formování kultury společnosti ve všech jejích aspektech by bylo ještě větší chybou.

3.3. Východoevropská rovina: „tajná“ očividnost

Východoevropská rovina, na které se nyní nachází oblasti mnohonárodnostní Ruské civilizace, odedávna osídlené Slovany, jež nyní nazývají „ruskými“, se v dávnosti svými přírodně-geografickými parametry velmi odlišovala od současného stavu. Hlavní rozdíly: bylo jiné klima – teplejší léta, chladnější zimy; bylo více lesů a byly hustší, stromy byly mohutnější a lesy sahaly dále na sever a dále na jih, než v současnosti; vodní rovnováha území byla také jiná – včetně v důsledku hojnosti lesů, udržujících vláhu jako houba, hladina podzemních vod byla výše, řeky, které se zachovaly do dneška, byly mnohem mohutnější

[15]

, a v mnohých nyní suchých korytech tekly tehdy celoročně skutečné řeky.

Při nízké hustotě obyvatel, v porovnání například s oblastmi středomoří (místní obyvatelstvo prožívalo kompaktními skupinami, které byly daleko od sebe, podstatně dále než v oblastech kolem Středozemního moře), taková přirozená krajina, téměř nenesoucí stopy činnosti člověka, byla dominantou na vzdálenosti desítek kilometrů, oddělujících jednotlivá osídlení.

Přemisťovat se po takovém území na velké vzdálenosti bylo možné z větší části jen po řekách, přecházeje z jednoho vodního systému do dalšího skrz voloky (koridory pro přepravu lodi po souši mezi dvěma říčními systémy); v zimě se tytéž řeky proměňovaly v ledové „dálnice“ pro saně a koně. Pozemní cesty, využívané jen v létě nebo celoročně, mohly být při takovém rázu krajiny a hustotě osídlení, při jeho nízké technické a energetické vybavenosti

[16]

, jen regionálního významu, obsluhující hospodářskou činnost kompaktně žijících skupin obyvatel. Výlučně pozemních cest, spojujících vzdálené oblasti, bylo minimum. Lesní stezky zvěře samozřejmě existovaly, jakožto přirozená součást biocenóz, ale to přece jen nejsou cesty, ačkoliv osamělý kůň nebo chodec se po nich v lesních masivech mohl přemisťovat na stovky kilometrů, samozřejmě pokud se uměl orientovat nejen ve světových stranách, ale i v kterém místě se na východoevropské rovině nachází.