Všechny slovanské jazyky, včetně ruského, patří skutečně do jedné jazykové skupiny a jsou příbuzné sanskrtu. Rekonstrukce víry a obřadů dávných Slovanů a Indů, analýza mnohých tradic, mající kořeny v předhistorické době, dokazuje jejich totožný původ. Ale existuje i jeden důležitý a principiální rozdíl:

•  Kastový systém v Indii existuje odedávna, a je popsán-předepsán i ve Védách, a jsou spisovatelé, kteří tvrdí, že byl přinesen do Indie Áriji, tj. byl přinesen z Arktidy;

•  Kultura předhistorické Rusi, při veškerém souladu víry a rituálů s védickými, na nějaké etapě svého rozvoje v předhistorické době přestala být kastovou.

Hlavní ilustrace toho spočívá v tom, že staroruské žrečestvo žilo v samotném národě a reprodukovalo se při směně generací ne na principu klanové příslušnosti, ale na celonárodní; neoddělovalo se od národa ani v organizačních formách profesionální korporace znacharů, zasvěcených do zbytku společnosti neznámých návyků a znalostí, ani ve formě zvláštní kasty „duchovních“, podobně jako se vydělovaly korporace druidů a šamanů a jak se formovaly dědičné kasty (brahmáni, levité, kněží RPC v Rusku v dopetrovských dobách)

Volchvové, putující starci, v dávné Rusi byli sociálně-funkcionálně ŽREČESTVEM, a, jak svědčí byliny a letopisy, popisující události epochy vzniku „elitární“ státnosti na Rusi na konci prvního tisíciletí našeho letopočtu, nebyli od společnosti oddělenou sociální skupinou, v to období začátku krize Rusi prvotní.

A to je hlavní kvalita Ruské civilizace, která je v mnohém analogická koránickému tvrzení: „Bůh zná nejlépe, kde umístit své poselství.“ (Korán, 6:124)

[50]

. A uzavřenost a hierarchičnost stavů a kast je překážkou realizace toho principu, přímá protiakce společnosti vůči realizaci Božího Zámyslu.

Kultur kompaktně-občinného způsobu života bylo v předhistorické a raně historické

[51]

době mnoho. Ale ruská kultura, pokud není jediná, pak je jedna z mála, ve které se žrečestvo neoddělilo od ostatních ani korporátně, ani kastově.Ve vztahu k tomu faktu mají všechny další okolnosti druhotný nebo doprovodný charakter (tj. mají čistě formální význam), pokud máme na paměti plnou funkci řízení ve vztahu ke společnosti.

Plná funkcia riadenia– toje svojho druhu pustá a  priezračná forma, obsahovo napĺňaná v procese riadenia. Inými slovami, je to matrica objektívne možného riadenia - miera riadenia, ako procesu trojjedinstva matérie-informácie-miery. Opisuje súvislé (nadväzujúce) etapy cirkulácie a premien informácie v  procese riadenia. Začína momentom rozpoznania faktorov prostredia subjektom, čo vyvoláva u neho subjektívnu potrebu riadenia a formovania vektora cieľov riadenia subjektom-riadičom a  pokračuje až do uskutočnenia vytýčených cieľov v procese riadenia. Je to systém stereotypov vzťahov a stereotypov premien informačných modulov. Tie tvoria informačnú bázu riadiaceho subjektu, modelujúceho na ich osnove správanie sa objektu riadenia (alebo modelujúceho proces samoriadenia) v tom prostredí, s ktorým interaguje (spolupôsobí) objekt (a cez objekt aj subjekt).

Plná funkcia riadenia sa môže realizovať iba v intelektuálnej schéme riadenia (rôznorodé schémy riadenia prediktor –korektor – predpovedateľ-upravovateľ), ktorá predpokladá tvorivosť systému riadenia – subjektu-riadiča, a to minimálne v nasledujúcich oblastiach:

 1.  rozpoznanie faktorov prostredia, ktoré vyvolávajú potrebu riadenia alebo zmenu jeho charakteru;

 2.  formovanie vektorov cieľov;

 3.  formovanie nových koncepcií riadenia;

 4.  zdokonaľovanie metodológie a návykov prognózy pri riešení otázky o udržateľnosti v zmysle predpovedateľnosti pri stanovení úlohy riadenia aj (alebo) v procese riadenia podľa schémy prediktor-korektor.

Ve vztahu ke společnosti, plná funkce řízení celostátní úrovně předpokládá následující kroky:

 1.  Rozpoznávání přírodní a společností zrozených procesů, v jejichž vzájemné vloženosti se rozvíjí společnost.

 2.  Formování stereotypu identifikace, tj. stereotypu objevení a rozpoznávání procesů.

 3.  Formování vektoru cílů řízení ve vztahu k nově objeveným faktorům a jeho začlenění do celkového vektorů cílů.

 4.  Formování cílové funkce řízení ve vztahu k nově objeveným faktorům v její vloženosti v obecnější koncepci společenské bezpečnosti.

 5.  Uvádění koncepce do života, opíraje se na systém strukturního a bezstrukturního řízení.

Plná funkce řízení ve vztahu ke společnosti jako k samořízenému nebo z vnějšku řízenému systému se distribuuje po funkcionálně specializovaným druhům moci (což ale nijak neznamená, že by se musela distribuovat po profesionální specializaci těch či oněch skupin nositelů moci).

KONCEPTUÁLNÍ MOC v sobě nese:

•  rozpoznávanie faktorov, vykazujúcich vplyv prostredia na spolоčnosť;

•  formovanie vektorov cieľov vo vzťahu k faktoru, vykazujúcemu vplyv - tlak;

•  formovanie účelnej, cieľavedomej funcie riadenia štruktúrnym a bezštruktúrnym spôsobom, t.j., koncepcie riadenia na dosiahnutie cieľa rozvoja spoločnosti.

Konceptuálna moc vždy pracuje podľa schémy prediktor-korektor, tj. realizuje:

•  mnohovariantní prognózu;

•  volbu nejlepší varianty (z jejího pohledu) pro realizaci řízení a s ní spojených záložních variant;

•  korekci prognózy, kultury prognózy a kultury realizace řízení.

Ona je začiatok a koniec všetkých kontúr - obrysov riadenia, je to vyšší druh z jednotlivých druhov vnútrospoločenskej moci. Je AUTOKRATICKÁ, t.j. svojou povahou absolutistická a ignoruje „demokratické“ procedúry spoločnosti, ktoré ju nevidia, alebo si neprajú priznať jej autokraciu.

Hlavný problém skutočne demokratického zriadenia spoločnosti nie je v spôsoboch a termínoch hlasovania.

Hlavný problém zostrojenia opravdivej vlády národa je v zostrojení takej organizácie života spoločnosti, pri ktorej je absolutismus konceptuálnej moci dostupný všetkým, následkom čoho sa absolutismus nemôže stať antinárodným. Tu je koreň demokracie-vlády národa, lebo prediktor-korektor konceptuálnej moci je začiatkom i koncom všetkých vnútrospoločenských čŕt samoriadenia.

IDEOLOGICKÁ MOC oblieka koncepciu do  príťažlivých foriem pre široké národné masy. V podmienkach davo-„elitarismu“ môže byť obsah koncepcie koľko libo vzdialený od príťažlivosti foriem, v ktorých ona je davu predstavovaná. Sprostredkovává populácii koncepciu vo formách prijateľných ich stereotypom, zvykom, kultúre.

ZÁKONODÁRNA MOC privádza pod koncepciu strohé právne formy.

VÝKONNÁ MOC uvádza štruktúrne i bezštruktúrne koncepciu do života, opierajúc sa o tradície a zákonodárstvo.

VYŠETROVACO – SÚDNA MOC dohliada na dodržiavanie tejto „zákonnosti“ v živote spoločnosti.

Dostatočne všeobecná teória riadenia je i tým dobrá, že je dostatočne všeobecná. Ak hovorí, že príslušné deje sú prítomné v plnej funkcii riadenia, no v reálnom procese riadenia ich niet, tak to znamená, že nie všeobecná teória sa pomýlila v danom konkrétnom prípade, ale to, že riadenie je vykonávané nie podľa plnej funkcie.

Súhrn súdnej, výkonnej, zákonodárnej a ideologickej moci nezabezpečuje uskutočňovanie plnej funkcie riadenia v živote spoločnosti. Z toho vyplýva, že pokiaľ niekto z vedenia spoločnosti, o väčšine jej členov ani nehovoriac, nemôže zrozumiteľne prehovoriť o konceptuálnej moci v tejto spoločnosti, o jej činnosti, tak taká spoločnosť je NESAMOSTATNÁ A SKUTOČNÚ SUVERENITU NEMÁ. Reálna suverenita je kontrola nad všetkými líniami spoločenského riadenia, čo je nemožné bez v následnosti – v kontinuite pokolení udržateľného prediktora-korektora konceptuálnej moci.