•  To se týká i koňských zábav, které se dochovaly do konce 19. - začátku 20. století, jejíchž účelem bylo dopředu zvyknout koně na to, nést jezdce v reálném boji a nepanikařit z kroků protivníka.

•  Zvláštní roli hrály tance. Zde poznamenáme jen tolik, že ukrajinský gopak v jeho kompletní životní variantě, a ne v specificky-akademicky esteticky „učesané“ podobě, představuje posloupnost útočných a obranných pohybů boje na blízko dávných Slovanů. Ale v životě našich předků nebyla bojová umění obdobami těch, charakteristických pro kultury Východu a Západu a jejichž nositeli byla individua.

V prvotní Rusi byl jedinec nositelem podle své kvality převážně psychické životní praxe vcházení do určitého stavu, který je možné jen velmi úslovně nazvat „bojový trans“.

V tom stavu mohl vstupovat do boje, jsa kompletně nevědomým a netrénovaným ve všem, co se nyní vztahuje k bojovým uměním, protože když byl v takovém stavu, jeho egregory byly nositeli veškeré algoritmiky nutných obranných a útočných pohybů, a skrz tytéž egregory a noosféru celkově se zabezpečoval přístup k algoritmice obranných a útočných pohybů protivníka. V důsledku toho, při ovládnutí takové osobnostní psychologické techniky nastolení určitého stavu, systematické mnohohodinové tréninky, spočívající v nanášení úderů dlaněmi a lokty do klád s trčícími kolíky atd. A práce s partnery, byly jednoduše zbytečné, a standard všeobecné tělesné rozvinutosti a grandióznosti byl mnohem výše než dnes – díky jinému stylu života a jiného charakteru práce. Před pohledem dítěte, přebývajícího v takovém stavu, může couvnout dav dospělých, - nechápajíc co se děje a zapomenouc na své agresivní záměry pod vlivem zachvátivší je hrůzy, - proto, že Bůh je skutečně ne v síle, ale v Pravdě.

•  A když byliny vyprávějí o tom, že ten či onen ruský bohatýr sám rozehnal nebo pobil pokud ne rovnou celé vojsko, pak početný bojový oddíl, není to umělecký výmysl: bývalo to, ale nebylo to ani tak projevem fyzické síly a nějakých sofistikovaných metod vedení boje, ale výsledkem vlivu psychiky jedince, přebývajícím v Ruském duchu, na psychiku jedinců v Ruském duchu nepřebývajících

[47]

;a fyzická síla a osvojení metod vedení boje byly jen předpoklady k tomu. Proto čím více nepřítel znal a uměl ve smyslu ovládání bojových umění, a čím byl rozhodnější a agresivnější, tím větší měl šanci být zmrzačen nebo zabit během agrese proti nositeli Ruského ducha

[48]

.

Přirozené a zákonité otázky:

•  Kam to vše zmizelo v pozdějších dobách a proč to není reprodukováno v životě dokonce ani těmi, kdo jsou přesvědčeni o hodnověrnosti bylinných svědectví a bojových úspěších bohatýrů?

•  A proč bylinná svědectví nepotvrzují protivníci?

Jde o to, že vcházení jedince do jakéhokoliv egregoru, včetně toho, který se nazývá „Ruský duch“, je v mnohém analogické tomu, co probíhá v počítačových sítích: jsou servery, které po navázání spojení žádají přístupové heslo, a někdy ho chtějí i opakovat během práce nebo přejít na jiný protokol výměny informací. Pokud se heslo nepředloží nebo je špatný protokol, pak - «Access denied» — poraď si sám a konej jak umíš.

Pokud mluvíme o Ruském duchu jako o určitém kulturně podmíněném egregoru, který podporuje reprodukci kultury, pak jeho algoritmika do sebe zahrnuje:

•  tu etiku, která byla identifikována výše v oddílech 3.4 jako potřebná pro stabilnost občinné organizace života v následnosti generací;

•  té etice vlastní upřímnost v chápání podstaty Dobra a Zla v jejich konkrétních životních projevech;

•  upřímnou (nikoliv hranou) oddanost v přívrženectví Dobru v kompletnosti a vnitřní neprotiřečivosti algoritmiky psychiky jedince.

Protože kompletní upřímnost, celostnost psychiky (ve smyslu souladu a vzájemné provázanosti specializovaných algoritmů ji tvořících), odhodlanost až do sebeobětování a občinná etika celkově je to, co není vlastní lidem v jejich většině v davově-“elitární“ společnosti, pak s přechodem od občinnosti k davo-“elitarismu“ — stav «доступ закрыт» je objektivní, i když budete mít v pasu na každé stránce napsáno, že jste etnický Rus v 10. koleni a slova „Sláva Rusku!!!“ vytetovány na hrudi staroslovanským písmem, nebo rituální kamennou sekerku, osobně vyrobenou pra-pra-předkem, která se předává v průběhu tisíciletí z otce na syna – následníka nějaké staroslovanské znacharské tradice: je to jedno - „доступ закрыт“. Ty nejsi ruský, protože tvého osobního ducha egregor, nazývaný „Ruský duch“, nepřijme.

Nicméně v období sociálních katatrof a vojenských porážek, když proud životních neštěstí smývá z duší lidí veškerý nános bahna etických norem davo-“elitarismu“, většímu nebo menšímu množství lidí se daří vcházet do Ruského ducha, což nese odpovídající důsledky pro ty, kdo proti nim koná agresi. Ale po završení skutečně ohromujících činů v důsledku nichž je katastrofa překonána, — v důsledku návratu k obvyklým etickým normám davo-“elitarismu“, — znovu nastupuje stav «доступ закрыт»

[49]

.

Co se týká svědectví protivníků, pak:

•  Ti, kdo zahynuli, o ničem svědčit nemohli.

•  Ti, kdo úspěšně utekli v nepochopitelné (pro ně) hrůze, nemohli nic smysluplného říct, ale svědčili o hrozné porážce a vymýšleli příčiny pro její objasnění v míře schopnosti své fantazie. A od nich zděděný strach (na úrovni emocí) z ruských právě jako z vojenské síly, která je neporazitelná a údajně může být agresivní, je naživu dodnes téměř u všech národů-potomků sousedících s lesní Rusí a u jejich sousedů. Jsou předsudky přesvědčeni o nějaké zvláštní a hrozné agresivitě ruských, ačkoliv říct nic konkrétního o podstatě té agresivity a její hrozivosti nemohou, a reálná historie zná více příkladů agresivity obrácené proti Rusi a Rusku, kterou oni předkládají jako prevenci a profylaktiku. A ruské „zábavy“ typu pěstního boje stěna na stěnu a vtípky na hraně agrese jsou pro ně nepochopitelné, nepříjemné, přání účastnit se nevyvolávají a proto straší, což se projevuje ve frázích typu „Ti šílení Rusové“.

•  Ti, kdo upadl do zajetí, ve své většině z-rus-štěli. Zajatce na Rusi nezabíjeli a nehnali předčasně do hrobu těžkou otrockou prací, ale odváděli do oblastí, vzdálených od jejich vlasti, kde se integrovali do panujícího kompaktně-občinného způsobu života a během několika let se stávali normálními členy občin: v občinném způsobu života je každý člověk cenný svým způsobem. O té praxi, zformované už v předhistorické době, svědčí letopisy období vzniku na konci 1. tisíciletí našeho letopočtu „elitární“ státnosti na Rusi.

3.6. Rus Veliká, Prvotní

Všechno, co je napsáno v této práci v kapitolách 3.4 a 3.5 a zčásti v 3.3 je v rozporu s mechanisticko-materialistickými představami o předhistorii Rusi a životě Slovanů v předhistorické době, vlastním tradiční vědě, přinesené do kultury Ruska z Evropy, počínaje epochou vlády Petra I.

Ale mnohé z napsaného v této práci není v souhlasu ani s tím, co propagují v poslední době ti, kdo jsou přesvědčeni o tom, že předkové dnešních Indoevropanů, včetně všech Slovanů a takzvaných „etnických Rusů“, po završení globální geofyzikální katastrofy a globální změně klimatu (přibližně před 13 000 lety) vyšli ze své arktické, nyní zatopené Vlasti a namířili si to na jih, realizujíc civilizátorskou misi ve vztahu k etnickým skupinám, nacházejících se na trase jejich migrace, které byly na nižším stupni rozvoje kultury.

Vyvracet tu verzi předhistorie lidstva a indoevropských národů by bylo hloupé právě díky tomu, že mnohé archeologické památky a příběhy legend a mýtů, které se zachovaly do našich dní, nemohou být interpretovány v souladu s geografií za předpokladu, že pochod dávných Árijů z arktické oblasti nebyl. Konkrétně v indických Védách jsou některá místa jednoduše beze smyslu, pokud se držíme verze historie, podle které Védy vznikly na území současné Indie, protože vyprávějí o přírodních jevech, které jsou pozorovány jen v polárních oblastech (půlroční den a noc, polární záře atd.), kde bylo v době vytvoření Véd jiné klima, dovolující lidem žít, a ne přežívat, a jiná konfigurace masivů souše.