První poslové byli od volžských a kamských Bulharů. Na východních a jižních březích Kaspického moře již dávno vládla mohamedánská víra, utvrzovaná šťastnými zbraněmi Arabů: Bulhaři ji přijali a chtěli informovat Vladimíra. Popis Mohamedova ráje a kvetoucích gurij dráždil představu požitkářského knížete; ale obřízka mu připadala jako nenávistný obřad a zákaz pití vína jako bezohledné pravidlo. Víno, řekl, je pro Rusy zábava; nemůžeme bez něj být: poslové německých katolíků mu říkali o velikosti neviditelného Všemohoucího a ubohosti model. Kníže jim odpověděl: Vraťte se zpět; otcové naši nepřijali víru od papeže. Vyslyšev židy, zeptal se, kde je jejich otčina? „V Jeruzalémě, odpovídali kazatelé: ale bůh nás ve svém hněvu rozehnal do cizích zemí.“  A vy, bohem trestaní máte drzost učit jiné? řekl Vladimír: nechceme, jako vy, přijít o svou vlast. Konečně, bezejmenný filozof, poslaný Řeky, opovrhnuv v několika slovech jinými vírami, seznámil Vladimíra s celým obsahem Bible, Starého a Nového zákona: historii stvoření, ráje, hříchu, prvních lidí, potopy, vyvoleného národa, spasení, křesťanství, sedmi Koncilech a na závěr mu ukázal obraz Posledního soudu s vyobrazením spravedlivých, jdoucích do ráje, a hříšníků, odsouzených k věčným mukám. Zasažen touto podívanou Vladimír vzdechl a řekl: „Blaho ctnostným a utrpení zlým!“ Pokřti se, odpověděl filizof, a budeš v ráji prvním.“

Toto převyprávění Nestorových letopisů N.M. Karamzin zakončil pozoruhodným vysvětlením:

„Náš kronikář tušil, jakým způsobem kazatelé věr byli nuceni mluvit s Vladimírem; ale pokud řecký filozof byl hoden toho jména, pak nebylo těžké přesvědčit rozumného jazyčníka (tj. pohana) ve veliké převaze křesťanského zákona.“

[14]

Vidíme tedy, že „pod perem Karamzina v rodných tradicích zaznělo“ opravdu mnoho zajímavého ve vztahu k tomu historickému jevu, na který Puškin ukázal jménem Jevgenij. Z „Historie Státu Ruského“ také vyplývá, že k volbě věroučení

[15]

pro svůj národ Vladimír přistoupil nikoliv jako konceptuálně samostatný státník, ale jako „agent vlivu“, umně zpracovaný filozofem na návštěvě, představitelem okultní věrchušky globálního znacharstva, který ve svém převyprávění Starého a Nového zákona sotva zasvětil knížete do tajemství námi výše uvedené doktríny „Deutoronomium – Izajáš“. Je pochopitelné, že Vladimír ani Korán, ani Bibli nečetl; ale i kdyby je chtěl prostudovat samostatně, takovou možnost prostě neměl: v 10. století ještě nebyly ruské překlady ani Bible, ani Koránu.  V kronikách není ani svědectví o tom, že budoucí „apoštolům rovný“ se pokoušel zasadit o studium jazyků a překlady těchto knih do ruštiny.

Postupně se vybrané společnosti (řídící „elitě“) a domácím  „vlivovým agentům“ ve spojení s „bezejmennými filozofy“ podařilo metodami „kulturní spolupráce“ potlačit negativní reakci mluvy (kolektivního nevědomí) na projevy parazitické agrese lichvářského židovského génia v ekonomickém životě:

Tehdy se židovstvo, následující svůj starý kočovný instinkt a „trest boží“, o kterém Vladimírovi říkal židovský emisar, energicky rozšířilo na obrovské území Ruska a, nehledě na snahu vládců zastavit jeho expanzi přes zavedení hranic osidlování (črty osedlosti), začátkem 19. století napevno usadilo ve všech vládních institucí Ruska. Proto je v básni:

Dva poslední řádky ukazují na neřešitelný rozpor západní historické vědy ve vztahu k hlavnímu nástroji expanze biblické koncepce: z jedné strany, její neustálé pokusy přesvědčit světové společenství o zvláštních, vynikajících vlastnostech židovstva jako národa, a za druhé, její neschopnost odlišit tento „národ“ podle jeho hlavních příznaků od mafie. Jinými slovy, jakoukoliv definici národa by věda nepřijala, vždy vznikne neřešitelné dilema: buď všechny národy, kromě židů, jsou národy (ale tehdy zůstává otázka, kým jsou židé?), nebo jediným národem na světě jsou židé (ale potom všechny ostatní národy přestanou být národy).

Neméně obtížné je pro západní vědu objasnit zvláštní, jen židovstvu vlastní „geniálnost“, která se v Rusku a jiných zemích projevuje skrz jejich převahu ve všech řídících strukturách, a zejména ve sdělovacích prostředcích a v mínkotvorných a tvůrčích profesích: herci, umělci, spisovatelé, hudebníci atd. Jestliže z úhlu pohledu západní vědy je židovstvo národ, potom vědce, objasňující „zvláštní obdařenost“ židů, lze lehce obvinit z pozic té samé vědy z rasismu; jestliže, dle názoru těchto vědců, židé národem nejsou, potom musí souhlasit s verzí: zvláštní „obdařenost“ židů je projevem jejich (mafiózní) semknutosti.

Společné u židovstva a libovolné mafie:

— mají rozvinutý systém rozlišování „svůj – cizí“. První způsob sebeobrany zloděje, páchajícího loupež v davu, je křičet ze všech sil: chyťte zloděje! Žid je připravven obvinit z nacionalismu přestavitele jakékoliv národnosti, aby zamaskoval jediný reálně ve světě existující agresivní nacionalismus – sionismus, maskující se pod internacionalismus. Není náhoda, že v libovolné zemi je žid internacionalistou, a u sebe v Izraeli je extrémním nacionalistou;

— rozptýlení mezi lidmi, vyhýbání se produktivní těžké práci, i když navenek mohou být zcela respektabilními;

— banda je semknuta a není v ní boj za sociální spravedlnost, „malá ryba“ nikdy nepovstane proti „kmotrovi“ – „rabínovi“. „Nuzný žid“ je připraven bojovat za sociální spravedlnost do posledního góje mimo židovstvo a ne na úkor bohatého židovstva. „Kmotr“ příležitostně splácí krví malých ryb, v pogromech nikdy židovská velkoburžoazie a židovští bankéři netrpěli;

— v bandě se používají přezdívky. Židé zbožňují pseudonymy;

— židům je nemístné připomínat jejich „národnost“, slovy Marxe „chimérickou národnost kupce, obecně člověka peněz“. Připomínání vede k teroru: od obvinění z příslušnosti k Černosotěncům až k vraždám;

— kriminál se vysmívá pracujícím – všichni „hrdinové“ Rajkina, Žvaněckého, Altova a dalších „humoristů“ jsou góji-pracanti; ani jeden žid.

— řízení je na nižších úrovních bezstrukturní, přes peníze; vyšší úrovně mají strukturu. Analogicky i u židovstva: nižší úrovně se přes peníze dostanou na nezbytné posty v oficiálních strukturách, v případně nezbytnosti jde přerozdělení příjmů přes židovskou obec. Na vyšších úrovních je zednářská struktura. Každý jednotlivý člen nezná a nezajímá se o strukturu celé bandy. Každý jednotlivý žid se podvědomě takové informace bojí.

Nyní se stává jasnou i zvláštní Jevgenijova osamělost. V básni se to projevuje tak, že „náš hrdina“ nemá ani příbuzné, ani přátele či známé. Při pozornějším zkoumání obsahu básně se čtenářovi objeví jakoby dva vzájemně neprovázané světy: v jednom, polofantastickém, v úplné samotě žije Jevgenij, v druhém, reálném, žijí obyčejným životem všechny ostatní postavy.

Do revoluce se všichni lidé ve státní službě dělili na čtrnáct stupňů (úrovní – rangů), a vnějším charakteristickým rysem, hovořícím o přináležitosti k té či oné pozici, byl především plášť uniformy, který N.V. Gogol udělal ústřední postavou jedné ze svých povídek. Neurčitým výrazem „někde slouží“ Puškin, v souladu se systémem zamlčování existujícím v poémě, dává pochopit, že „židovský génius“, tj. druhé „JÁ“ židovstva, jeho informační podstata rozesetá ve společnosti, je přítomna všude, ve všech institutech státního řízení.